Seděla jsem v letadle uhánějícím z Prahy do Londýna a přemýšlela,
co mi tento výlet přinese. Samozřejmě jsem si od toho slibovala hodně.
Procvičení angličtiny, poznání krás této věčně zelené země a navíc
vydělání nějaké té libry k dobru. Jisté obavy mě ale
provázely také.
V letištní hale na mě měla čekat neznámá rodina se dvěma neznámými
synky, kteří nemají daleko do puberty. Budou tam vůbec? Budu jim rozumět?
A jací vůbec budou? Sice už jsem si s nimi vyměnila pár mailů a
prokousala se jedním telefonátem, ale to mi stejně příliš neřeklo.
Určitě bych se tolik nebála, kdybych bývala sehnala rodinu přes
agenturu. Jenže to nevyšlo. Sice jsem se u jedné registrovala a zaplatila
zálohu, ale zůstalo to bez výsledku. Začátkem června jsem chtěla
odjíždět a s příchodem července stále žádná vhodná rodina. Tak jsem
si nakonec sama našla hostitele na webu a šla do toho „na vlastní pěst“.
Vždyť se o nic nejedná. Když se mi rodina nebude líbit, koupím letenku a
peláším domů, utěšovala jsem se.
To však naštěstí nebylo třeba. Rodina sice nepřekypovala přílišnou
srdečností, ale mohla jsem dopadnout daleko hůř. Přede mnou už měli
devět dalších au-pair, a tak věděli „co a jak“. Jako bonus jsem se
svými hostiteli strávila nádhernou dovolenou na severu Španělska. Také mě
naprosto uchvátil Londýn, na který jsem předtím slyšela velice
rozporuplné názory. Do této metropole jsem to měla pouze čtyřicet minut
cesty pohodlným vlakem, a tak nebyl důvod proč tam netrávit svůj volný
čas. V neposlední řadě se mi poštěstilo seznámit se tu se spoustou
nových tváří různých národností a poznat různé kultury.
I přes tu hromadu skvělých zážitků se však mé hlavní vize
nenaplnily. S angličtinou to nebylo tak horké, protože rodiče byli od rána
do večera v práci a dva výrostci, které jsem měla na starosti, toho
všeobecně moc nenamluvili. Kvůli tomu, že byl můj pobyt pouze
dvouměsíční a rodina mě na výlety nikam nebrala, jsem ani nestihla
procestovat zemi tak, jak bylo v mém plánu. Z kapesného mi také moc
nezbylo. Část mi nečekaně strhli za dovolenou a něco také padlo na
suvenýry, kulturní vyžití a letenku zpět.
Po návratu domů u mě tedy převládaly lehce rozhořčené pocity
z mého pobytu. Původně jsem se chtěla starat o předškoláky a já
dostala jednou tak starší fandy počítačových her. Celé léto bylo
deštivé a to mé náladě rovněž nepřidalo. Také mě překvapilo, že má
vysokoškolsky vzdělaná hostitelka netušila, že Čechy nejsou přímořským
státem. O své vlastní zemi totiž věděla naprosto vše a náležitě to
dávala najevo. Třešničkou na dortu pro mě byla brokolice, která tvořila
přílohu u každé večeře. To vše jsou však pouze banality, které mi dnes
na tváři vyvolávají úsměv.
Všechny svízele mě totiž o něco posílily. Ať už bylo mým úkolem
řídit nalevo nebo se vyznat v londýnském metru, vždy to pro mě byla
výzva, jak překonat nějakou překážku a dostat se o něco víc dopředu.
Po příjezdu domů jsem si pak nemohla neuvědomit, jak moc lehký je život
v zemi, kde mi přinejmenším všichni rozumí. Proto jsem za ten nápad
vyrazit bez agentury nesmírně vděčná a v žádném případě těch dnů
strávených za La Manchem nelituji.
