Země, kde zpívají bardové

2. 4. 2005 | | Cestování

Dvě hlavní ulice Galway, jednoho z center západního pobřeží Irska, jsou rušné. Turisté, i sami Irové, totiž do Galway jezdí především za zábavou, kterou nabízí nespočet barů, klubů a tradičních irských hospůdek. Svůj um tu přímo na ulici předvádí žongléři, skotský dudák i břišní tanečnice a uslyšíte hudební produkce všech možných stylů, ve všech možných jazycích. Ve stáncích, malých krámcích i velkých obchodech tu koupíte prakticky vše.

Dvě hlavní ulice Galway, jednoho z center západního pobřeží Irska, jsou rušné. Turisté, i sami Irové, totiž do Galway jezdí především za zábavou, kterou nabízí nespočet barů, klubů a tradičních irských hospůdek. Svůj um tu přímo na ulici předvádí žongléři, skotský dudák i břišní tanečnice a uslyšíte hudební produkce všech možných stylů, ve všech možných jazycích. Ve stáncích, malých krámcích i velkých obchodech tu koupíte prakticky vše: od přívěsků ve tvaru čtyřlístku, přes keltské šperky, až po exkluzivní (drahé) waterfordské sklo.

Ale nejpříjemnější atmosféru má Galway večer: z pubů jsou slyšet irské housle a bodhrán, ručně vyrobený bubínek potažený ovčí kůží, zpívající o irském rebelu odcházejícím do války. Melodie je to kupodivu veselá a kontrastuje s melancholickou kytarou, na kterou před hospodou vyhrává trošku ošuntělý muzikant. Na přání zahraje cokoliv, a zpívá-li o smutku a životních prohrách, věříte mu každé slovo.

Jedno euro lepší než nic

Irsko
Galway je město pouličních umělců

„Dámy a pánové, pokud se vám naše představení líbilo, ještě neodcházejte. Byli bychom rádi, kdybyste naši snahu odměnili nějakou tou mincí do klobouku, se kterým teď můj kolega mezi vás míří,“ vykřikuje hubený mladík s červeným klaunským nosem, černou buřinkou na hlavě a zapálenou pochodní v ruce, se kterou ještě před chvíli žongloval stoje na zádech zmiňovaného kolegy. Vzápětí dodává, že ideální příspěvek by byl tak dvě eura, ale i jedno bude lepší než nic. „Keltský tygr“ totiž s nástupem eura patří mezi nejdražší země EU. Minimálmí mzdu kolem sedmi euro na hodinu jsem chtěla na vlastní kůži zažít taky. Domluvená práce mi ale na poslední chvíli nevyšla a já jsem se přes agenturu dostala do rodiny, kde jsem hlídala děti a uklízela. Odpadly mi tak náklady na ubytování i jídlo. V 50tisícové, prosperující a turisticky oblíbené Galway, kde jsem strávila většinu svého pobytu, opravdu vysoké.

Od čeho jsou svátky

Irsko

Ceny v Galway navíc ještě stoupnou při zvláštních příležitostech. Typickým příkladem jsou dostihy, pozůstatek největších koňských trhů v celém Irsku. Slavností atmosféra panuje v celém městě, kde na ulici potkáte dámy v patřičně velkých, někdy i elegantních, kloboucích a pány s dostihovou sázenkou v ruce. Na pět kilometrů vzdálenou dostihovou dráhu se mohou nechat dopravit helikoptérou.

Různých svátků a festivalů se v Irsku vůbec koná nespočet. Každá vesnice má svého patrona a jeho svátek je třeba patřičně oslavit. Nic zvláštního není ani matchmaking festival v Lisdoonvarně, kam se sjíždí svobodní z celého Irska. Podle Johna, řidiče autobusu, průvodce a baviče v jednom, jsou prý všechny svátky jen záminkou, aby Irové mohli pít. „…and it works very well,“ dodává s úsměvem.

Ve vyhnanství pod markýzou

Irsko
Tradiční rybářské zátiší v městečku Killybegs, hrabství Donegal

Ještě začátkem loňského roku se ale majitelé restauračních zařízení obávali, že jejich zisky podstatně klesnou. Zákon totiž od dubna 2004 zakázal kouření ve veřejných prostorách a hostinští se báli, že přijdou o zákazníky. Lahvový Guiness však nechutná tak dobře jako čepovaný a jejich obavy se ukázaly být liché. Večer tak na ulici narazíte na různě velké skupinky kuřáků, přešlapující před vchodem do hospod. Kromě příjemnějšího posezení uvnitř (jak prý ukázaly průzkumy, nejen pro nekuřáky) to prý má i další pozitivum: ve vyhnanství, choulící se v dešti pod markýzou, se člověk snadno seznámí.

Už to není jako dřív

To, že jsou Irové přátelští, se dočtete v každém průvodci. Irské Slan!, vítej, není jen formální, cizince mají rádi a ochotně se jim věnují. Možná i proto, že cestovní ruch je pro irskou ekonomiku důležitý a v některých oblastech dokonce hlavním zdrojem příjmů.

Irsko

Dál se o Irech většinou dovíte, že jsou rodinně založení: třeba taková svatba se plánuje i rok dopředu (při minimální účasti několika set hostů se člověk ani nediví). Typická irská rodina je prý většinou velká, hlučná a soudržná. Ta moje rozhodně byla a mě do ní vcelku automaticky přijali.

Přijde mi, že irská kultura je založena především na prolínaní silné katolické víry a keltského dědictví. Vedle kostela najdete keltské kříže se staroirskými znaky a odraz keltské mytologie a pověstí, někdy opravdu drsných, se promítá do běžného života v podobě svátků i pověr. Na mši se chodí pravidelně, ale v souvislosti s různými skandály kolem církve, už ani to prý není, co bývalo. Silné komunity kolem jednoho kostela, kde se všichni znají, ale drží při sobě a občas se setkávají jen tak pod širým nebem.

Kromě angličtiny je úředním jazykem i irská gealština, ale tou mluví stále méně a méně lidí. Nejrozšířenější je v západních hrabstvích Galway a Mayo, kde se ji děti učí i ve školách. V oblasti Conemary, nádherného území severně od Galway, dokonce jiné než irské cestovní tabule nenajdete. A tak jsem tam pořád bloudila, protože irština je jak na čtení tak na výslovnost složitá a na cestu se prakticky nedoptáte.

Tam, kde se všichni znají

Irsko
Opuštěná loďka v údolí Gleancolumkille

Dalším místem, které jsem měla v Irsku možnost celkem podrobně projet autem, bylo county Donegal. Hrabství na severu, kde prý je ještě stále možné nechat nepřivázané kolo před hospodou a ráno ho tam najít (v Galway se cyklisté kromě masivního řetězu jistí i odnesením sedla), navíc s nejrozmanitější krajinou v Irsku vůbec. Vesnice jsou tam malé, cesty opravdu uzoučké a když potkáte v protisměru auto, řidič vás pozdraví. Ne z důvodu, že dnes ještě nikoho neviděl, i když i to je podle mě v některých sporadicky osídlených oblastech možné. Je to poděkování, že jste prakticky sjeli do příkopu, aby mohl projet. Navíc se tu v malých vesničkách všichni navzájem znají a každý je něčí minimálně vzdálený bratranec.

Irsko
To kolo tam prý někdo hodně dávno zapomněl

Tou nejrozmanitější krajinou se myslí strmé útesy pokryté vřesem, zelené pláně s pasoucími se ovcemi a zátoky s příjemnými písčitými plážemi. Je-li to jen trochu možné, na irské poměry nad dvacet stupňů a neprší, vyrazí se všichni koupat. Dům hned nad pláží je výrazem společenského úspěchu.

Rybolov ve velkém je tu hlavním zdrojem příjmů, v malém koníčkem pro všechny. A tak jsem ochutnala čerstvě uloveného lososa, humra, mušle i krevety. S bramborem, protože Irové snad jinou přílohu ani neznají. Když v polovině 19. století postihla Irsko několik let za sebou velká neúroda brambor, zasáhl celou zemi hladomor. Tehdejší majitelé pozemků, především Angličané, svým nájemcům příliš nepomohli. Mnoho lidí zemřelo a mnoho emigrovalo, většinou do Spojených států. Odtud pak posílali zpět do Irska pomoc a podporovali feniánské, protianglické, hnutí rebelů. V důsledku toho v Irsku Angličany moc nemusí, irská komunita v USA je opravdu silná a mnoho lidí má nějakého toho strýčka za oceánem.

Na autobus mávejte

Irsko

Dublin, Baile Átha Cliath, je město mnoha mostů, dvou univerzit a turistů. Kromě hradu, elegantního městského centra a oblíbeného parku St. Stephen’s

Green je jejich hlavním lákadlem čtvrť Temple Bar. Dvě souběžné ulice, plné barů a hospůdek s barevnými štíty, tak akorát omšelým interiérem a s neopakovatelnou atmosférou. Žije to tu hlavně večer, kdy po úzkých uličkách korzují davy lidí, zpívají samozvaní bardové s kytarou a z pubů hlučí zástupy turistů i místních. Tak od desáté večer se do většiny podniků ani nedostanete, jak je narváno. Množství pint tradičního tmavého piva Guiness (na naše poměry tak devatenáctka), které tu za večer proteče, musí být neuvěřitelné. Ještěže pozemek pod dublinským pivovarem Guiness si prý jeho zakladatel v roce 1759 pronajal na 9 tisíc(!) let dopředu – pivo hned tak nedojde.

Irsko

Protikladem hlučného a živého Dublinu je asi třicet kilometrů vzdálený zelený pahorek Tara. Podle pověstí je to sídlo starých irských králů, kteří z něj měli výhled do celého kraje. Mezi pozůstatky keltských hradišť a valů, se tu pasou ovečky a ze všeho dohramady dýchá klid a mír. Dostanete se tam autobusem z dublinského hlavního nádraží. „Až budete chtít jet zpátky, jen mávněte na projíždějící autobus tam na té zastávce,“ ukazuje nám řidič opuštěnou tyčku u cesty, když vystupejeme z autobusu při cestě na Taru. Zapomíná dodat, že někdy autobus prostě nezastaví, ať máváte, jak chcete, a vy zůstáváte trčet u silnice. Naštěstí je celkem rušná a tak za půl hodiny stopujeme auto.

Kouzla, mystika a magie

„Prostě mě sem něco táhlo,“ odpovídali mi lidé, na otázku proč si vybrali zrovna Irsko. Se mnou to bylo stejné. Možná člověka přitahuje kouzlo majestátních útesů halících se do ranního oparu za vůně rašeliny a vřesu, mystika keltských křížů a megalitických staveb s ogamy (staroirské znaky) nebo magie míst jako je právě Hill of Tara. Možná je to irská radost ze života, tradice rebelů i požitkářů. V každém případě, Irsko nezklamalo.

Mohlo by vás zajímat: