Ať se přihlásíte na jakoukoliv pozici ve kterékoliv firmě a zemi, vždy
je potřeba mít na paměti, že to nebude vždy úplně stejné. Každá
organizace a země vyžadují své. A proto jsem byla v očekávání, co vše
bude výběrový proces na moji odbornou stáž v Japonsku zahrnovat.
Po výběrovém řízení AIESEC následovalo hledání mé vysněné stáže
v databázi a pak již klasický proces – zaslání emailu osobě, která je
zodpovědná za výběrové řízení konkrétní stáže společně
s anglickou verzí životopisu. Následovala výzva k sepsání eseje na
téma: „Jaký je tvůj životní sen a jakým výzvám jsi již díky němu ve
svém životě čelila.“ Naštěstí mám tohle v hlavě srovnané a měla
jsem o čem psát. Ovšem můj osobitý a upřímný styl psaní, který se
neřídí jakýmikoliv pravidly, byl vzhledem ke konzervativnosti Japonska velmi
riskantní. Raději jsem si tedy hned na začátku zjistila, o jakou
společnost se jedná, jaká je jejich firemní kultura, a jak se prezentují
před veřejností. Esej jsem díky tomu posílala s klidnějším svědomím.
Přibližně po třech týdnech od odeslání jsem si uvědomila, že
načítání a zjišťování informací se vyplatilo. Stáli o to mě vidět,
a má zběsilost při psaní jim zřejmě nevadila.
Po zhruba dalším týdnu následoval pohovor – přes skype. V tomto
případě to bylo o něco komplikovanější, jelikož Japonsko má
osmihodinový časový posun. Udělali jsme kompromis, a já jsem se přesně
o půlnoci mohla poprvé podívat na své budoucí nadřízené, kteří již
ve vysluněné zasedací místnosti vítali nový den. Byla jsem však jemně
zaskočena. Smáli se. A to očividně mně. Naštěstí mi však vysvětlili,
že jim přišlo vtipné, že já ve stejný okamžik sedím ve svém tmavém
pokoji s lampičkou uprostřed noci, zatímco oni mají ráno. Ano, i takhle
může vypadat tzv. ice-break. Na pohovor jsem byla připravena perfektně,
alespoň jsem si to myslela. Monitor se mi hemžil soubory s předem
vyplněnými otázkami, které se při pohovorech používají nejčastěji.
Dokonce jsem si nahrávala svůj hlas, abych věděla, zda zní dostatečně
klidně a vesele zároveň. Jakým překvapením však bylo, že se mě pánové
začali ptát ihned na mé sny, na můj názor na světovou chudobu, na českou
mentalitu. No, naštěstí umím improvizovat. Alespoň jsem si to myslela.
Ovšem dnes bych každému poradila jedno. Pokud to neumíte, raději si dejte
malou pauzu před odpovědí, a v klidu si uvědomte hlavní myšlenku, kterou
chcete sdělit. Je hloupé začít odnikud a hlavní myšlenku při cestě
ztratit. Na konci se mě zeptali na nejzajímavější otázku, kterou jsem kdy
dostala. „Jakou barvou by ses charakterizovala?“ Jelikož jsem stále
viděla svoji „svatozář“ vytvořenou lampou nad mojí hlavou, odpověděla
jsem: „Jsem žlutá, jako moje hlava.“ Pánové se zasmáli, a s úsměvem
jsme pohovor ukončili.
Úsměv na rtech mi naskočil znovu, jakmile mi po dalším týdnu dali
vědět, že jsem byla vybraná. Moje cesta do Japonska mohla začít. Když se
dnes ohlédnu, uvědomuji se, že na cestě za svým snem jsem čelila i této
výzvě, které nebudu nikdy litovat. A proto rada na závěr: Jakmile dočtete
tento článek, zkuste této výzvě čelit také a jeďte na stáž. Tuto
zkušenost Vám již nikdy nikdo nevezme.
autorka absolvovala stáž AIESEC v Japonsku v programu Global Talent,
Nastáž.cz
Čtěte také:
