Možná ji čas od času míjíte v prostoru jinak nudných, šedivých školních chodeb VŠE. A ani netušíte, že studentka FMV Kristýna Migová je bronzovou medailistkou z juniorského mistrovství světa a bojovala i o účast na před pár dny skončené zimní olympiádě. Vyniká v ženském dvojbobu, kde plní roli „brzdařky“.
V rozhovoru pro iList hovoří třeba o tom, jaká úskalí přináší kombinace vysokoškolského studia a snahy splnit si olympijský sen. Nebo třeba také o tom, že ke své disciplíně se dostala dost nedávno…
Kdy přesně?
V červenci 2024.
A hned bronz z mistrovství světa a boj o olympiádu. Tohle si možná žádá vysvětlení…
Odmalička se věnuji atletice. Ve dvojbobu potřebuje každá pilotka svoji brzdařku, která musí bob co nejrychleji roztlačit a po dojezdu zabrzdit. Právě na pozice brzdařek se atletky hodí, protože je potřeba, aby byly silné a rychlé. Jednou takhle oslovili mého atletického trenéra, já se osvědčila. A u bobů už zůstala.
Nelituješ, že jsi nezačala dříve?
Nelituji. Boby mají spodní věkovou hranici, začíná se s nimi většinou od patnácti let. Malé děti se tomuto sportu věnovat nemohou. Teoreticky by se atletika a boby daly kombinovat, tréninky se tolik neliší. Ale například místo tréninku rychlosti chodím na speciální trenažér, kde pracujeme na startech na bobech.
Kristýna se atletice věnuje odmalička
Baví tě víc boby, nebo atletika?
Každý sport má něco do sebe. Atletika mi postupem času začala připadat trochu monotónní. Hlavně v přípravném období, kdy nezávodíš, je to náročné i po psychické stránce. Celé podzimní a zimní měsíce trénuješ těžké tréninky a často tě to ani moc nebaví. Musíš se udržet hlavně v hlavě a věřit, že se ti ta práce projeví ve výkonech v létě. Boby pro mě byly novým impulzem. Nejde v nich jen o individuální výkon, ale také o výkon celého týmu.
Mají i boby svá úskalí?
Během sezóny jsme skoro pořád pryč. Často odjíždíme na celý měsíc. V podstatě trávíme většinu zimy úplně mimo domov.
Dá se to zvládat v kombinaci se studiem VŠE?
Hodně mi pomáhá individuální studijní plán. Je to hlavně o komunikaci, takže si všechno domlouvám s vyučujícími, kteří mi většinou vycházejí vstříc. Zatím s tím nebyl žádný problém. Rozvrh podle doporučeného studijního plánu bych nejspíš nezvládla a přišla bych o některé kredity. Díky tomu, že vysoká škola je hodně o samostudiu, až tak nevadí, když se nemůžu zúčastnit každé přednášky. Když to jde, snažím se dorazit, ale počítám s tím, že si studium prodloužím. VŠE vychází sportovcům hodně vstříc.
Mohla by i tak něco zlepšit?
Pomohlo by víc pokusů u zkoušek. Ne proto, že bych se na ty první neučila, ale kvůli sportu nemám možnost být na všech hodinách a ani doma nemám tolik času se přípravě věnovat. Vím, že při překročení padesátiprocentní hranice máme nárok na druhý pokus, ale už jen to vědomí, že máš ještě jednu šanci, by bylo hodně uklidňující.
Musíš si kvůli kombinaci sportu a studia dávat pozor na mentální zdraví?
Je to psychicky náročné. Hlavně první semestr na VŠE, kdy bylo vše nové, nebyl jednoduchý. Když například odjedeš na měsíc pryč, zvykneš si na nové prostředí a systém, ve kterém funguješ, a po návratu najednou nestíháš školu a ani pořádně nevíš, co se děje.
Přemýšlela jsi o spolupráci s odborníkem?
Mentálního kouče bohužel nemám, snažím se pracovat sama na sobě. Pomáhají mi i kamarádi, ti mi psychology do určité míry občas nahrazují.
Kristýna se svou bobovou parťačkou – pilotkou Patrícií Tajcnárovou
Jak vypadá tvůj běžný den?
Atletický trenér mi sestavuje plán na každý týden. Trénuji buď před školou, nebo po škole. Zbytek času věnuji studiu a občas brigádám, i když na ty už moc prostoru nezbývá. Víc se proto soustředím na sport, měla jsem možnost bojovat i o účast na zimních olympijských hrách.
Co musí člověk udělat, aby se to povedlo?
Každý rok se vytvářejí nové rankingové tabulky, ve kterých se umístění odvíjí od počtu bodů získaných za jednotlivé závody. Jakmile začne nová sezóna, jede se úplně od začátku. Je zvláštní, že se čtyři roky připravuješ na olympiádu, ale i když jsi byla do té doby na předních místech, najednou je všechno znovu od nuly a může se úplně změnit. To může být výhoda pro posádky, kterým se v předchozích letech tolik nedařilo. Naopak nevýhodu to představuje pro ty, které dlouhodobě vedou.
Jaká je u nás v boji o účast na olympiádě konkurence?
V Česku máme jednu pilotku a víc brzdařek. Kdyby se brzdařce cokoliv stalo, pilotka musí mít k dispozici náhradu, takže nás musí být víc. Konkurence je proto hlavně mezi námi brzdařkami – rozhoduje, kdo se dokáže prosadit a kdo bude nejrychlejší. Nejde ale jen o samotné závody. Velkou součástí je také péče o bob, trávíš hodiny v garáži a celkově je to velmi náročné. Během sezóny se brzdařky střídají, aby jedna neodjela všechno a nebyla potom úplně vyčerpaná a neschopná podat kvalitní výkon.
Máš nějaké vyhlídky do své sportovní budoucnosti?
Na konci sezóny budu mít možnost vyzkoušet si skeleton. Pokud mě to chytne, znamenalo by to, že bych se tomuto sportu věnovala i v dalších letech. Kombinovat práci a boby je ale složitější, takže to zatím nechávám otevřené a uvidíme, jak se situace vyvine. Jedno je jisté – sportu se vzdát nechci.
A co pracovní?
Do budoucna bych ráda propojila práci se sportem. Přemýšlela jsem proto o studiu sportovního managementu, zároveň mě vždycky lákala i psychologie a oblast mentálního coachingu. Sama vím, jak důležitá je psychika ve vrcholovém sportu, a práce s hlavou mě dlouhodobě zajímá. Baví mě práce s lidmi a chtěla bych dělat něco, co bude mít se sportem hlubší souvislost. Věřím, že se časem objeví příležitost, která tyhle věci přirozeně propojí.
