říká muž, který se jako první Evropan na vozíku kvalifikoval na nejslavnější triatlon světa Ironman. Zbyněk Švehla je studentem první fakulty na VŠE, ale protože je zejména zaníceným sportovcem, plánovaný rozhovor se postupně změnil v zajímavý monolog.
Zbyněk Švehla je studentem první fakulty na VŠE, ale protože je zejména zaníceným sportovcem, plánovaný rozhovor se postupně změnil v zajímavý monolog. Přerušovat jej otázkami by byla škoda…
O bariérách
Na VŠE studuju už poměrně dlouho, takže si dobře pamatuju všechny změny k lepšímu, které tady probíhaly. Když jsem v roce 1995 začínal, nebyl ve Staré budově výtah a my jsme museli chodit přes Novou. U těch schodů jsme vždycky někomu řekli a oni nás odnesli. Nebyl to žádnej zásadní problém, protože schodů je tam asi čtrnáct a na téhle škole je poměrně dost mladých lidí (smích). Škola tedy nějak výrazně bariérová nebyla ani tehdy, ale tím výtahem se to hodně zlepšilo. Taky tu přibyly plošiny, ale ty nepoužívám. Jednou jsem se vyvezl do knihovny, ale do menzy nechodím. A ty tři schody k výtahu… Vždycky se našel někdo, kdo mi pomohl. Teď navíc moje kolegyně Karolína vycvičila ty kluky dole v šatně. Pokaždé nám pomůžou a jsou to opravdu profíci. Patří jim velký dík.
Další pozitivní změna byla, že nás tady nechali parkovat, protože parkovat venku fakt není nic moc. Hlavně v zimě. Po sněhu se špatně jezdí a člověk je pak strašně špinavej. Auto je nutnost. Třeba metro je přístupné jenom v některých stanicích. Tam, kde není osobní výtah, můžou vozíčkáři používat dopravní. Jenže na to je potřeba projít školením, a na to školení vozíčkáři nemůžou…
O cyklistice
Triatlonu jsem se věnoval vždycky a na něm jsem taky přišel ke svému úrazu. Vysekal jsem se na kole. Je jasný, že tím člověk ztratí hodně schopností, protože na kole jsou nohy docela důležitý. Ale když máš určitý sportovní návyky, jen je převtělíš do novýho pohybu. Cyklistický trénink má úplně stejný specifika, je to ve všem srovnatelný s normálním kolem. Já tomu taky nevěřil. Ale když jsem vyjel na první vyjížďku, ujel jsem asi sedmdesát kilometrů a to byla euforie. To kolo mi vrátilo úplně všechno, o co jsem přišel. Je jasný, že jezdíš pomaleji, ale zase to není takovej rozdíl. Je to jedinečnej pocit, svoboda. Můžu jet kamkoli, s kýmkoli, jakoukoli vzdálenost. I do terénu bych mohl, ale to bych musel mít jiný kolo než silniční. Přítelkyně ráda jezdí po lesních cestách a to jsem pak nafrněnej, protože mám galusky. Na silnici jsem ale rychlejší. Nepříjemný je jen, když jedeme do kopce. To fakt jedu pomaleji, ona mi ujíždí a já to špatně snáším. Taková přirozená mužská ješitnost.
O havajském závodu
Loni v červnu jsem si splnil sen. Kvalifikoval jsem se na Ironman Havaj v kategorii Handcycle. Samotnej závod skončil skvěle, akorát že jsem nestihl časový limit. Ten je po plavání (3,9 km) a jízdě na kole (180 km) deset a půl hodiny a já to nestihl o dvacet minut. Bohužel ta loňská Havaj byla, vzhledem k horku a silnýmu větru, těžší než obvykle. Ale ten limit je opravdu drsnej a v jakýchkoli jiných podmínkách bych na to asi měl, ale tam jsem to nestihl. I když jsem pro to udělal všechno. Ten závěrečnej úsek na vozíku už není tak náročnej, jako kdybych to měl běžet, protože se i svezu.
Letos to zřejmě nezvládnu z finančních důvodů. Ono to není levný a vyžaduje to americkou kvalifikaci. Ale předpokládám, že po letošním létu neumřu a ještě nejsem tak starej, abych se tam nemohl podívat třeba za dva roky. Moje první investice teď bude do kola, protože s tou herkou tam nepojedu. A když pak budou peníze na kvalifikaci, pojedu na kvalifikaci.
Paralympiády? Na ně nemám výkon. Tam musíš hodně trénovat, jako v každým sportu, potom musíš mít nějakou dávku talentu a hlavně nesmíš mít smůlu u zdravotní klasifikace. A tyhle tři faktory se musí nějak příznivě sejít, abys měl šanci reprezentovat. Já v těch sportech, který dělám, na medaili nemám, protože soutěžím s klukama, který třeba v plavání kopou nohama nebo skáčou z bloku. Ale je to prostě tak. A kdybych se chtěl věnovat cyklistice, musel bych změnit životní styl a stát se profíkem. A to zase nevím jestli chci, protože si rád dám pivo, chci chodit plavat, na triatlon a tak.
O práci
Pracuju pro občanský sdružení KONTAKT bB, kde děláme plavání pro handicapovaný. Zaměřujeme se nejen na lidi čerstvě po úraze, ale i na děcka z ústavů a lidi s vrozenejma vadama. Pořádáme pro ně týdenní plavecký kurzy, kde se naučí plavat i lidi s mnohem větším postižením, než mám já. Mají třeba jen částečně zachovanej pohyb ramen a hlavy. I takový lidi jsou schopný se naučit plavat, ale musej vědět jak na to. Dřív jsem pro KONTAKT dělal ještě účetnictví, teď jsem předsedou Kontrolní komise na Českém svazu tělesně postižených sportovců, což je neplacená funkce.
Živí mě důchod, pojistka, mám stipendium od Nadace Charty 77 a pobírám všemožný příspěvky. Svojí kariéru nebuduju. Jestli se chci v budoucnu věnovat financím? To je těžká otázka. Teď si užívám studentský život, čas a peníze věnuju sportu. Třeba toho budu za deset let litovat.
