Před/po letech prázdnoty

Dveře autobusu si oddechly a celý kolos se vydal dál. Nikdy jsem jím nejel dál než na tuhle zastávku. Nebylo třeba, tenhle autobus pro mne existoval jen od Buřičovy do Dřevěnice. Byl večer. Světla veřejného osvětlení daly sněhovým vločkám třpytivé kabátky a umožníly jim pro dnešek nahradit hvězdy. Bílé obláčky mi sedaly na tvář a zdobily mi ji umělými slzami. Brečel jsem. Na konci téhle kratičké cesty jsi se vždycky usmála a vyběhla jsi mi naproti. Krásná.

Je to osmdesát dva kroků. Jenom se zahne za roh a hned jste tam. Plni očekávání, napětí, touhy. Nikdy mi ten pocit neznevšedněl. Ani po roce a půl, ani po letech. Tahle cesta měla vždy své zvláštní kouzlo. Na jaře, na podzim, ve dne, v noci. A to všechno jen pro to, že jsi tam vždy čekala ty. Královna všech ročních období, s vlasy od slunce a nočníma očima. Jak jen se může něco tak krásného rozplynout a beze zbytku zmizet?

Nic netrvá věčně, všechno jednou zapadne, umřou všichni, kteří si na to pamatují. Knihy a záznamy se rozpadnou na prach, nebo je sežerou krysy. Po určité době to prostě vymizí z historie. Nikdy se to nestalo. Nikdo si nebude pamatovat na tebe, na mě, na to co nás potkalo. Bylo to zbytečné. Zbytečně krásné. Krásně zbytečné.

Bylas to ty. Bylas pro mě vším. Byla jsi jedinou jistotou mého života. Ve stánku jsem si každý den koupil vstupenku do štěstí. Posvětil jsem ji v turniketu a andělské vozy mne dovezly až k tobě. A ty jsi stála pokaždé na stejném místě. V letních šatech, v džínách, v teplém kabátě. Pokaždé se mi podařilo rozzářit tvůj obličej do něčeho, co by umělci nazvali podlamující inspirací. Bylas na tom rohu tak nádherná a já byl tak šťastný. Ještě jednou bych se potřeboval projít tvými vlasy. Ještě jednou bych chtěl navštívit tvá dětská ústa. Potopit se do tvých chladných, hlubokých očí a smýt ze sebe vše, čím jsem za dnešní den prošel. Obejmout tě, lásko. Dopřej mi to. Naposledy.

Nesmím dovolit, aby se tohle všechno za několik desítek let smazalo z historie, musím o tom všem napsat. Zkoušel jsem to miliónkrát, abych poznal, jak jsou slova mnohoznačná, nepřesná, zavádějící. Ještě jednou si musím všechno prožít. Dostat to všechno z podvědomí na papír. Pomoz mi prosím, snad pro tebe ještě něco znamenám. Jak to, že nestojíš na našem místě?

Sněhové vločky bičují mé oči. Jsem zaslepený, starý blázen. Potácím se osamělou ulicí, ven by psa nevyhnal. Je noc a všechny lampy jsou vymlácené. Pošetilý starý muž, který nechce, aby to nejlepší v jeho životě, to, co alespoň trochu stálo za řeč, zapadlo do věčného zapomnění. Ve starých kostech mi praskají větvičky, po pár metrech mě zastaví dráždivý kašel. Pamatuješ lásko, kolik jsme denně vykouřili cigaret?

A pak známé místo. K nepoznání. Zešedlá cedulka na zvonku, tvé jméno, vše pořád na stejném místě. Úleva, naděje, opět to staré známé napětí. Nervozita. Zavřu oči a stisknu tlačítko. „Blááázne.“ odpověděla mi meluzína. „ŠŠŠŠííííílenec!“ přidal se vítr. Stromy kolem se třásly smíchy a já byl zase tak sám. Tak sám v tom všem. V končícím životě beze smyslu. S jediným světlým bodem, který neotvíral dveře. Žije vůbec? Počkám ještě půl hodiny.

Seděl jsem ve vchodu. V tom vchodu, ve kterém jsme se vždycky dlouze loučili a nikomu z nás se nechtělo udělat první krok směrem k domovu. Už jsem nepotřeboval vločky. Má tvář byla vlhká i bez nich. Snad žila lepší život než já. Třeba žila dny plné radosti, provoněné čerstvě nasekanou trávou, prozářené sluncem. Měla spoustu krásných, zdravých dětí a někoho kdo ji miloval alespoň zčásti tolik, jako já. Je to tak dávno lásko. Zapomnělas?

Je konec. Váhal jsem příliš dlouho. Vše dobré už pominulo dávno, před lety. Pamatuješ na ty písničky, které jsme měly „za ty naše?“ Jsou to už vykopávky, mladí lidé je neznají a nikdy je neslyšeli. Nic netrvá věčně, ani naše pohádka, které nás spojila, vzpomínáš? Sbohem lásko. Chtěl jsem se rozloučit a zvěčnit tě, abys byla navždy. Tak nádherná. Zavřel jsem oči, vítr utichl, stromy zmlkly. Svět se vytratil a já jsem se potichu zvedl a navždy odešel…