O projektu Adopce na dálku jsme čtenáře informovali již v prosinci 2001 a v srpnu loňského roku. Adoptivní rodiče se najdou i v řadách studentů a učitelů VŠE. Požádali jsme je, aby nám napsali něco o sobě a svých dětech.
O projektu Adopce na dálku jsme čtenáře informovali již v prosinci 2001 a v srpnu loňského roku. Adoptivní rodiče se najdou i v řadách studentů a učitelů VŠE. Požádali jsme je, aby nám napsali něco o sobě a svých dětech.
Alena Motejzíková adoptovala Roberta v červnu 2001.. „Řekla jsem si, že 5000 korun ročně je částka, kterou mohu obětovat. A byl to svým způsobem i dárek pro mě k ukončení bakalářského studia. Chtěla jsem chlapečka. Robertova fotka a jeho obrovské smutné oči mě dostaly.“ Alena čekala na první dopis skoro rok, ale když jej držela v ruce, tak se prý rozplakala: „Píšeme si dvakrát, třikrát do roka, mám aktuální fotky. Máme dokonce stejné oblíbené jídlo – kari s rýží. Robert se dobře učí, baví ho zpívat a chtěl by být jednou knězem. Je mi jasné, že rozhodnutí se pro adopci na dálku není záležitost na rok na dva, ale třeba na 15 až 20 let, než dítě dostuduje a zařídí si vlastní život. Určitě bych se i kvůli tomu jednou chtěla podívat do Indie, ale spíš až bude Robert starší,“ plánuje Alena.
Milan Lisický a Bára Renová adoptovali společně dvaadvacetiletou muslimku Hanimah. Milan o adopci říká: „Vybrali jsme si záměrně dospělou slečnu, protože u malého dítěte by to byla mnohem větší odpovědnost. Takhle víme, že jí školné budeme platit dva, tři roky a pak, pokud budeme chtít a budeme po skončení VŠE ještě v kontaktu, můžeme si vybrat někoho jiného.“ Pokračuje Bára: „Hanimah má rodiče, několik sourozenců, je muslimka. Její rodina je velmi chudá, nemají vůbec nic. Bydlí v pronajatém „domě“ a otec prací na poli platí nájem a obživu a matka se stará o domácnost. Na fotce vypadala Hanimah jako sedřená třicetiletá žena a její oči byly strašně smutné. Ke všemu nám bylo jasné, že právě její věk by mohl být překážkou, aby jí někdo zaplatil školu. Byla v pátém ročníku střední školy a už jí chyběl pouze šestý. Rozhodli jsme se umožnit jí dokončení střední školy. Pak ať se sama rozhodne co dál. V létě jsme také dostali od sociální pracovnice dopis s vysvědčením z pátého ročníku a s fotkou, kde stála Hanimah ve školní uniformě, s taškou a s úsměvem přes celý obličej. To nám stačilo, abychom věděli, že jsme udělali správně.
Ireně Vítkové pomohla při rozhodování náhoda – nehoda. Náklady na nápravu škod dopravní nehody byly nižší než předpokládala, a tak se rozhodla zbylé peníze věnovat „uganďátku“ Bryanovi. „Problém nastal, když se o adopci dozvěděl táta. Neřekla jsem mu o tom, jemu charita nic moc neříká.“ Když se to Irenin otec dověděl, strašně prý zuřil a přestal jí posílat peníze. Irena měla před státnicemi a nemohla si dovolit hledat v té době práci. „Dojela jsem domů, vysvětlila mu, že si občas něco přivydělám a že se snažím posílat skutečně svoje peníze. Nakonec to pochopil a ještě mě do státnic podpořil. Ty jsem nakonec zvládla v pohodě, dnes si už vydělávám a jsem ráda, že můžu Bryana podporovat dál. V posledním dopise mi kreslil matraci. Byl hrozně nadšený z toho, že na ní může díky mé pomoci spát,“ svěřuje se Irena.
Adoptivním rodičem z řad učitelů je PhDr. Jaroslava Kernerová z katedry němčiny. „Snad nejhorší chvilku jsem zažila, když mi byl předložen tlustý šanon s fotkami dětí s tím, abych si některé vybrala. Bylo to pro mne velmi frustrující, rozhodnout se pro jedno jediné,“ vypráví dr. Kernerová. Nakonec vybrala dvanáctiletou dívku z Indie. Jmenuje se Amitha a má ještě tři sestřičky. Otec je plně invalidní a maminka těžce nemocná. Rodina živoří a dívky jsou podvyživené. „Amitha nemá žádné oblíbené jídlo. Jí vše. Nedávno jsme od ní dostali první dopis. Mimo jiné nám Amitha sděluje své studijní výsledky za první semestr. Když dcera uviděla její výsledek z matematiky 22 bodů z 50, pravila: Dobře jsi vybrala, je vidět, že patří k nám do rodiny. Ale ostatní výsledky má pěkné,“ dodává Jaroslava Kernerová.
