Balkán: projížďka mezi minovými poli
CestováníVrátím-li se téměř o dva roky zpět a zavzpomínám na léto 2005, vybavím si cestování po Balkánu. Plán cestovat do Černé Hory a především Durmitoru byl jasný. Ostatní záleželo na dohodě a náladě při cestě, na kterou jsme měli zhruba 16 dní. Vyrazilo nás šest a před cestou nebyl nikdo, kdo by znal všechny členy naší výpravy… Postupně jsme se ale seznamovali. Jeli jsme Fiatem Multipla, což slibovalo luxusní dovolenou.
Vrátím-li se téměř o dva roky zpět a zavzpomínám na léto 2005, vybavím si cestování po Balkánu. Plán cestovat do Černé Hory a především Durmitoru byl jasný. Ostatní záleželo na dohodě a náladě při cestě, na kterou jsme měli zhruba 16 dní. Vyrazilo nás šest a před cestou nebyl nikdo, kdo by znal všechny členy naší výpravy… Postupně jsme se ale seznamovali. Jeli jsme Fiatem Multipla, což slibovalo luxusní dovolenou.
Národní park Durmitor jsme si vybrali jednak proto, že tam už Ondra (jeden z nás šesti) byl a nestihl ho projít celý a jednak proto, že je park zapsán do programu „Člověk a biosféra“ organizace UNESCO, což samo o sobě slibuje něco velkolepého. Durmitor je nejvyšší pohoří v Černé Hoře s pozůstatky ledovcové činnosti a po obrovských ledovcích tam zbylo mnoho jezer.
Vyrazili jsme z Českých Budějovic a vzali jsme to přes Maďarsko, kolem Balatonu, kousek Chorvatskem a pak rovnou do Srbska. Po náročné cestě jsme si dali pauzu a přespali v kukuřičném poli kousek od Noviho Sadu, který je v severní části Srbska. Na balkánských zemích je fajn, že člověk může stanovat, kde se mu chce, když nebude rušit ostatní (o což jsme se samozřejmě snažili).
Každé město má své kouzlo
Další den jsme dorazili do Bělehradu a udělali si procházku po centru. Klasické šedé velkoměsto, které má paneláky i v centru. Ještě ke všemu se na nás z téměř každého sloupu „smáli“ Radovan Karadžič a Ratko Mladič, které již delší dobu hledá tribunál OSN. Po celou dobu našeho výletu jsme nepřestali doufat, že právě my je najdeme a „odtáhneme“ do Haagu. A hlavně si necháme vyplatit tučnou odměnu! Co nás ale na Bělehradu velmi překvapilo, byl krásně zrekonstruovaný hrad zasazený v parku přímo uprostřed města. Ohromující byla sbírka válečných zbraní a strojů, kterou byl hrad doslova přecpán. Děla, torpéda, tanky, a další zbraně, které neumím ani popsat, se jen tak válely na zemi a přítomné děti s rodiči, no a samozřejmě i my, jsme po nich lezli a hráli si na válečníky.
Z parku je pak krásný výhled na soutok Dunaje a Sávy. Což jen dokazuje, že každé město může být krásné, když se na něj člověk umí podívat pod správným úhlem. I rozstřílený a zubožený Bělehrad má své kouzlo. Ne nadarmo byl mezi lety 1918 – 1992 hlavním městem velké Jugoslávie.
Výlet do přírodní rezervace
Po dnu stráveném ve velkoměstě jsme vyjeli pro změnu do přírodní rezervace Zlatibor. Ta se nachází na hranicích Srbska s Bosnou a Hercegovinou. Chtěli jsme jít konečně do hor na pořádnou túru, ale neměli jsme vůbec štěstí na počasí. Plni elánu jsme vyrazili na nejvyšší kopec, kde, jak se z dálky zdálo, měla být rozhledna. Kopec jsme dobyli, ale hned vzápětí začalo intenzivně pršet. Než jsme došli dolů, nebyla na nás nit suchá. A představte si tu scénku, když se šest lidí snaží usušit v jednom autě… Počasí se ne a ne umoudřit, a proto jsme vyrazili zas kousek dál.
Hlavním městem je vesnice
Naším dalším cílem bylo Sarajevo, které je hlavním městem Bosny a Hercegoviny a také hlavním městem samosprávní entity Federace Bosny a Hercegoviny i Republiky Srbské. I když Sarajevo má jen 297 tisíc obyvatel a 141,5 km², je přirozeným, politickým, ekonomickým i kulturním centrem státu. A navíc větší město stejně v Bosně a Hercegovině ani nenajdete. Sarajevo je jedna dlouhá vesnice kolem hlavní ulice. Je situované do údolí a oba protilehlé kopce nabízejí na Sarajevo hezký pohled. A bohužel z něj také činí dobrý cíl na ostřelování.
Sarajevo po druhé světové válce prodělalo radikální změnu. Království Jugoslávie se rozpadlo během invaze Německa a Itálie na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny a vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Docházelo zde k systematickému vyvražďování hlavně Srbů, Židů, i Romů. V roce 1992 došlo k vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny a vytvoření nezávislého státu po vzoru Chorvatska.
Během války civilisté vybudovali pod letištěm asi 800 m dlouhý tunel, kterým se pokoušeli zajistit si základní potřeby. V současné době slouží část tunelu jako muzeum. Válka si podle odhadů vyžádala v Sarajevu 12 000 mrtvých a 50 000 zraněných. Dnes tuto dobu připomínají relativně nové hřbitovy, jak křesťanské, tak muslimské. Válku ukončila až mírová smlouva podepsaná 19. prosince 1995 v Paříži.
Náboženský mix
Podle smlouvy bylo stanoveno budoucí uspořádání země. Obě znepřátelené strany: Srbové na straně jedné a Chorvaté spolu s Bosenci na straně druhé – dostaly území země rozdělené půl na půl. Hlavní město však s výjimkou několika menších předměstí na východě připadlo Federaci Bosny a Hercegoviny – nově ustanovené entitě, které spravuje tu oblast Bosny a Hercegoviny, kde žijí převážně Bosenci a Chorvaté.
Co se týče náboženství, Sarajevo bývalo vždy velmi heterogenní. Nachází se tu kostely, synagogy i mešity. Po válce začal, vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva, získávat převahu islám.
Když jsme se procházeli ulicemi Sarajeva, začala na nás padat hrozná frustrace. Vidět kolem sebe rozstřílené, přesto stále obydlené budovy a připomínat si tak každodenně válku je až děsivé. Představte si bydlet v paneláku, kde máte 2 x 2 m díru od granátu, a ta je jen tak vyspravená cihlami, aby se v daném bytě dalo žít. A celkově ponurou atmosféru dokresluje vytrvalý déšť…
Cesta za sluncem
V Sarajevu jsme našli internetovou kavárnu, kde jsme si zkontrolovali, jaké je počasí v Durmitoru. Už třetí den jsme jen mokli a zásoby suchého prádla se scvrkly na minimum. Těšili jsme se na prosluněné hory, ale bohužel. V Černé Hoře, konkrétně v Durmitoru, je v srpnu přes den maximálně 10 oC a v noci mrzne a místy sněží. Sice neradi, ale cestu do Monte Negra jsme museli vzdát. Místo toho jsme se jeli alespoň na den usušit na jih Chorvatska, blízko hranic s Černou Horou. Dali jsme si další vydařenou jízdu přes noc, ale před šestou ranní jsme už byli v suchu a teple ve městě Cavtat na pláži. Hned jsme vybalili spacáky a snažili se alespoň něco naspat, než přijdou první otužilci k moři. Přes den jsme si sušili stany, oblečení, spacáky. Bez pochyby na nás musel být úžasný pohled, ale my si to užívali dosyta. Stal se nám bohužel i jeden výrazný trapas. Ondra si koupil v Bělehradě tričko, kde bylo azbukou napsáno „Bělehrad“, hrdě si ho ráno v Chorvatsku nasadil a vyšel „do ulic“. Šli jsme se podívat do rozstřílených hotelů, kterých tam bylo opravdu plno. (Zato tam bylo ale málo turistů, protože nové hotely se nestavěly.) Na pláž proto chodili jen místní. Ondra se asi 2 hodiny s úsměvem na rtech procházel mezi místními. Poté zavítal do jedné z hospůdek a objednal si ranní kávičku. Pan číšník ho taktně, ale velmi jasně upozornil, že všechny ty vybombardované hotely a vilky kolem jsou pozůstatkem od Bosňáků. Ondra si tričko sundal a po zbytek výletu ho už ani nenasadil.
Rozstřílené hotely, které už teď slouží jen jako squaty, jsme si tajně prolezli a říkali jsme si, jaká to tady před válkou musela být paráda, kdy všechny hotely byly v provozu a město turisticky „jen kvetlo“. Jinak pláž byla fajn, moře též, i když trošku studené. Nicméně jeden den u moře stačil a už jsme opět chtěli do levnějších krajin.
Most, který spojuje západ a východ
V Bosně nás hodně zajímalo ještě jedno město a to byl Mostar. Dominantou tohoto města je starý turecký most ze 16. století, který se klene jediným obloukem dlouhým 28,7 m vysoko nad zelenou hladinou řeky Neretvy. Je to zároveň i určitý symbol pro válkou rozpadlou Jugoslávii a mezinárodní úsilí o znovu vybudování západního Balkánu. Starý most představoval po více než 400 let křižovatku mezi Západem a Východem a mezi islámem a křesťanstvím. Most přetrval mnoho válek, včetně dvou světových válek během 20. století. Nakonec byl zničen v listopadu 1993. Po více než deseti letech byl v červenci 2004 slavnostně znovuotevřen a celkové náklady na rekonstrukci si vyžádaly 15 milionů eur. Na obnovu přispěla finančními prostředky například i Světová banka.
Starý most stojí opět na svém místě. I přes velké fyzické úsilí vynaložené při jeho rekonstrukci je snazší spojit obě strany řeky než spojovat komunity, které se mezi sebou střetávaly. Běžně jsme proto potkávali vojáky jednotky SFOR v ulicích města.
Pro Mostar jsou v letních měsících typické, více než památky, skoky do vody ze Starého mostu, což nevím, jestli je úplně dobře. Za pouhé dvě eura vám „Profesionální skákači z mostu v Mostaru“ z tohoto mostu skočí do ledové Neretvy. (Pár exhibicionistů si založilo klub s tímto názvem v křesťanské části Mostaru a teď se snaží vydělávat na pár turistech, kteří do Mostaru zavítají.) V dřívějších dobách, jak praví legenda, si mladí lidé skokem do vody ze Starého mostu dokazovali lásku a oddanost jeden druhému. Novomanželé tak museli skočit ruku v ruce z výšky přibližně 30 metrů dolů do ledové řeky.
Kdo bude mít vyšší věž?
V Mostaru je ještě jedna zvláštnost – přes 100 m vysoká věž jednoho z kostelů. Prý ji postavili křesťané na protest proti muslimům. Chtěli tak, aby při příjezdu do Mostaru byla vidět první věž kostela a ne špičky minaretů. Zdálky je proto nejdříve vidět věž kostela upozorňující na křesťanské sídlo, avšak zblízka malinký kostel vypadá vedle demonstrativně, vysoké věže velmi bizardně. Navíc večer jsou okénka této věže osvícena červeně, takže to vypadá poněkud vykřičeně.
Stále nás ale neopustila myšlenka jet někam do hor, a proto jsme navštívili informační centrum v Mostaru. Slečna nás bohužel informací moc nepotěšila. Alespoň, že kluky těšil pohled na ní, byli z ní přímo nadšení. Uměla i obstojně anglicky a my jsme jí s důvěrou požádali o doporučení klidného, nezaminovaného místa na spaní. Kluci ji navíc pozvali na obvyklou večerní pitku. A ona slíbila a samozřejmě nepřišla. Nicméně, co se týče informací o horách, velmi nás varovala před zaminovanými kopci všude kolem. Stezky nejsou ani nikde značené a hlavně do hor nikdo nechodí. Doporučovala nám proto divokou řeku Neretvu a rafty. Poděkovali jsme za informaci a začali se poohlížet po dalších informacích o horách.
Miny kam se podíváš
Na druhý den jsme dojeli do nedaleké vesnice, na kterou jsme dostali tip a začali se vyptávat po horských průvodcích. Bohužel jsme se setkali všude se stejným názorem. Stezky, když už nějaké jsou, tak jsou neznačené, cesty nebezpečné a žádný průvodce s námi nahoru nepůjde. Začali jsme teda uvažovat o nabízených raftech. S jedním místním borcem jsme se dohodli na druhý den brzy ráno v rafťáckém klubu. Měli jsme jen strach, že to bude moc turistické. Po domluvené schůzce jsme vyrazili dále, hledat místo na spaní. Silnice, po které jsme se vydali, vedla přímo mezi minovými poli. Představte si úsek dlouhý asi 20 km a po obou stranách silnice žluté pásky s lebkou a zkříženými hnáty a nápisem minová pole. V průběhu cesty jsme dokonce potkali i německou ženijní jednotku, která odminovávala danou oblast. Ocitnout se mezi minovými poli opravdu nebyl ten nejlepší pocit. Poprvé za cestu jsme hledali nějaký kemp na spaní. Opravdu se nám nechtělo spát někde mimo vyhrazenou oblast. Po delším hledání jsme jeden našli a je až k nevíře, co stálo hned vedle kempu. Dětský tábor!!! Poslali byste někdo svoje děti do dětského tábora, kde by všude kolem byla minová pole? To je opravdu nářez!
Výlet po vodě
Protože jsme dorazili do kempu ještě za světla, hráli jsme po zbytek večera ragby s mojí karimatkou. Byli jsme z toho všeho takoví bojechtiví, že na konci naší hry či zápasu jsem měla karimatky už jen půl. Možná tomu napomohla i soutěž o nejzuřivější tým. Pomalu se začalo stmívat a do kempu se stahovali toulaví psi. To tady ještě nebylo! Našli jsme si všichni pěkný klacíček a bez něj jsme se v kempu už ani nepohnuli. Noc jsme nakonec přežili bez újmy a velmi brzy ráno vyrazili na rafty. Jak jsme se obávali, turistické to nebylo vůbec, jeli jsme jen my a náš průvodce. Ten měl s sebou výbornou slivovici, kterou jsme zapíjeli přímo Neretvou. Střevní potíže měl překvapivě jen jeden z nás. Cesta měla trvat 6 hodin, ale nám trvala více než 10. Náš průvodce se s námi asi též dobře bavil a neustále jsme někde zastavovali, házeli se do vody, skákali ze skal a hlavně se kochali krajinou kolem. Za celou cestu jsme na břeh vystoupili jen třikrát, a to vždy jen na kousek levého břehu. Pravý byl totiž, pro změnu, celý zaminovaný. Neretva byla ledová, ale úžasná. Nakonec jsme byli rádi, že jsme tu plavbu uskutečnili.
Ti, co málo veslovali, museli řídit a rovnou až na Slovinsko. Zbytek výletu jsme se rozhodli strávit v Julských Alpách, Triglavském národním parku. Kemp přímo v parku byl čistý a klidný a s parádním výhledem na 2 864 m vysoký Triglav, jen to tam bohužel vypadalo jak v Rakousku. Ale co bylo hlavní – byli jsme v horách a svítilo slunce! Triglav byl dobyt a my byli šťastní.
Nahrávání ...
