Pane, znásilnil jste holčičku? – Takhle se ptát není fér

6. 1. 2004 | | Kariéra, Rozhovory

Známá televizní a rozhlasová moderátorka a zpravodajka Barbora Tachecí vystudovala na VŠE obor finance na tehdejší Fakultě národohospodářské. V současné době je programovou ředitelkou Frekvence 1. Ještě než jsem položila první otázku, stačila se vyptat na podrobnosti o Studentském listu a v průběhu rozhovoru se pak ještě několikrát nenápadně přesunula z role dotazované do role dotazující se.

Známá televizní a rozhlasová moderátorka a zpravodajka Barbora Tachecí vystudovala na VŠE obor finance na tehdejší Fakultě národohospodářské. V současné době je programovou ředitelkou Frekvence 1 (F1). Ještě než jsem položila první otázku, stačila se vyptat na podrobnosti o Studentském listu a v průběhu rozhovoru se pak ještě několikrát nenápadně přesunula z role dotazované do role dotazující se.

Co Vás táhlo na ekonomku? Dělala jste přijímačky i jinam?

Nedělala jsem jinam a na ekonomku mě táhla nevyhraněnost. Když jsem se rozmýšlela o vysoké škole, byla jsem takový klasický středoškolák, který byl hlavně na tenis a na lyže a moc dalekosáhlé úvahy o studiu jsem nevedla. Neměla jsem nikdy problém s prospěchem a ekonomka mi přišla praktická. A i dnes jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.

Na koho z VŠE si ještě dnes vzpomenete, kdo z učitelů či spolužáku Vám utkvěl v paměti?

Současná paní rektorka Durčáková asi nejvíc. Šéfovala náš kruh, který jí asi nedělal vždycky jenom radost, ale zas tam byla legranda. Mám na ni jenom dobré vzpomínky. Další jména vám už dneska asi nic neřeknou. Dvousemestrální zkouška z nejobávanějšího předmětu „státní rozpočet“ u Kyzlinka výrazně čistila celé ročníky. O Kyzlinkovi se tradovala historka, že jel z nějakého sympozia ve Vídni a na hranicích si ho celník nechal přistavit ke kraji a nařídil mu celou škodovku vyložit. I přes zoufalé protesty odborníka, že přece není důvod, mu nechal auto rozebrat. Nakonec mu celník jen řekl: „tak si to zase složte“, a Kyzlink v šoku „pane, já jsem přece vědec, proč to všechno?!“ Celník se usmál a pravil: „Víte, kdyby nebylo jednoho Kyzlinka a státního rozpočtu, tak já dneska nedělám celníka.“ Já teda u něj napoprvé a za jedna. Ze spolužáků bych si vzpomněla na Aleše Bulíře, který dneska dělá u MMF.

Kam jste zamířila po vysoké škole?

Nastoupila jsem jako devizový referent do Ligny, což byl podnik zahraničního obchodu (vývozce dřeva). Nikdy jsem k tomuhle druhu úřednické práce nepřilnula. Tam jsem vydržela asi půl roku a poté jsem pro totální nevytíženost musela opustit jeho brány a nastoupila do Československého rozhlasu. A v médiích jsem už prakticky zůstala.

Moderovala jste na ČT pořad 21. Proč jste v televizi skončila?

Měla jsem pocit, že tam už dál profesionálně neporostu, nenačerpám nových znalostí a schopností a je třeba zkusit něco jiného. To byl ten hlavní důvod. A pak tam byly takové ty podřadné a nedůležité důvody jako peníze a tak, nebudu rozvádět. V každé své práci jsem se toho nejvíc naučila během prvních dvou let, a potom se to pomalu začalo dostávat do rutiny a ta rutina zpravidla vrcholí, dle mého pozorování, kolem čtvrtého roku na jednom místě. Doporučuji po čtyřech letech vyměnit profesi, protože pak už člověk prostě jen jede v těch kolejích a nedává tomu moc nového.

Co byste ještě chtěla dokázat ve své profesi?

Momentálně mám cíl pokořit jistou konkurenční stanici – udělat z F1 komerční stanici číslo jedna v této zemi a, nebudu neskromná, máme výrazně nakročeno – za dobu co jsem tady, jsme nabrali přes sto tisíc posluchačů. Není to žádné intelektuálské rádio, je to rádio zábavné a hravé. Dokud nebudeme na prvním místě, nebudu mít pocit, že mám hotovo.

Jaká je Vaše zkušenost z kontaktu s médii?

Já měla tu čest, jako někteří jiní, dělat uvnitř médií i spolupracovat s nimi z vnějšku. Pokaždé máte nervy, a pokaždé samozřejmě jinak. Když děláte uvnitř média, máte strach z toho, abyste se nezesměšnila před národem, to je taková největší obava všech moderátorů a reportérů. V momentě, kdy spolupracujete s médii ve funkci šéfa komunikačního odboru, tak máte samozřejmě obavu z toho, aby ta média nelhala a neubližovala firmě, pro kterou pracujete. Jako redaktor jsem skoro po každém vysílání měla pocit, že bych to mohla bývala udělat líp a jako mluvčí jsem skoro pokaždé, když něco vyšlo v novinách, měla pocit, že došlo k drobnému nepochopení ze strany novinářů.

Jak jste jako mluvčí IPB zvládala abnormální tlak ze strany médií?

To bylo dáno typem zaměstnání. Já jsem člověk, který v momentě, kdy je v presu, ze sebe vydává to nejlepší, a v momentě, kdy se začne nudit, to není až tak dobré. Mně tlak nevadí, mám ho ráda. Je pravda, že v té době to byl trochu atypický tlak, protože účast ozbrojené jednotky na pracovišti není úplně běžná, ale… byla to velká škola.

Kde berete odvahu pouštět se do nových věcí?

Baví mě čelit tlaku a výzvám. A IPB jistě výzva byla. I když to časem přerostlo v hodně nepříjemné situace. Víte, já si opravdu na rozdíl od jiných svých kamarádů a kolegů, které znám, nepřipadám ambiciózní. Vždycky ty výzvy přišly ne proto, že já bych je hledala, ale ony si mě vytáhly. Já jsem se nikdy nikam nevnucovala, nikdy jsem si nemyslela, že „tohle musím dělat“. Pokaždé jsem měla pocit, že dělám svou práci relativně dobře, a bavilo mě to. A do toho přišla nějaká nabídka, která mi připadala ještě lákavější. Můžete tomu říkat, že náhoda přeje připraveným, nevím, prostě je to tak. Ale odešla jsem pokaždé až poté, co jsem svůj kus práce odvedla.

Jak ty nabídky přicházejí? Proto, že jste měla příležitost díky médiím poznat hodně lidí?

Myslím si, že je to tím, že má profesní kariéra de facto začala v médiích. Od prvního momentu, kdy děláte ať už v rádiu nebo v jiném médiu, vaše jméno se dostane ve známost. Samotné jméno. A to stačí na to, aby vás lidé oslovovali. Takže kvůli jménu mě oslovila televize, kvůli jménu a obličeji mě oslovovali další. V tom je mediální prostředí atypické. Stanete se známými prostě proto, že tenhle obor děláte, a když děláte tu práci dobře, ty nabídky potom prostě chodí. Nevzala jsem zdaleka každou nabídku, která přišla.

Fenomén rozhovoru

Udělala jste mnoho rozhovorů – máte k tomuto žánru zvláštní vztah?

Rozhovor je moje celoživotní téma. Koketuji strašně dlouho s psaním knihy nebo spíš skript o vedení rozhovoru. Rozhovor mám ráda absolutně nejvíc ze všech mediálních žánrů a strašně často o způsobech vedení rozhovoru přemýšlím.

Co je, podle Vás, při rozhovoru nejdůležitější?

Rámcové porozumění tématu beru jako samozřejmost. Klíčová je schopnost naslouchat a rychle reagovat. Špatné a dobré rozhovory se odlišují mimo jiné tím, že v tom špatném novinář nereaguje na to, co jeho partner řekl a neuzpůsobí svou přípravu momentálnímu vývoji rozhovoru. Moje nejpodařenější rozhovory vznikly totálním odklonem od původně připravené koncepce jen na bázi toho, jak partner v rozhovoru odpovídal.

Podařilo se někomu Vás jako redaktorku při rozhovoru něčím zaskočit? Co jste v takovém případě dělala?

Vycházím z toho, že ten, kdo má odpovídat, vás přece jako tázajícího se nikdy zaskočit nemůže. V případě, že mu nerozumíte, musíte říci „pozor, já Vám nerozumím, řekněte to jinak, abych to pochopila“ – a posluchač, divák či čtenář je okamžitě na vaší straně, protože v takovém momentě zpravidla nerozumí ani on. V případě, že vás partner v rozhovoru urazí, shazuje sám sebe. A v případě, že používá jiné nefér údery, jsou k dispozici novinářské fígly, jak takové údery odrazit. Třeba věta typu „tohle není předmětem diskuse“ je velmi účinná. Novinář se nemusí stydět, za to, že něco neví, od toho on tam je, aby se na to zeptal. Má se stydět tehdy, když nerozumí systému, když projeví takzvané globální nepochopení.

Dostáváme se k otázce novinářské etiky.

To je na několik kapitol v mých skriptech. Takže teď jen jeden příklad a jen ve zkratce. Zneužívání otázky k podsunutí neověřené a velmi negativní informace mě trápí . Dala jsem tomuto úkazu název „teorie dotazu : pane, znásilnil jste tu holčičku?“. Vzbuzování „investigativního“ image novináře tím, že se budu arogantně ptát na cokoliv, aniž bych si předem zjistil nějaké informace – je to pohodlné, efektní, ale velmi neprofesionální. Otázka, která bez ohledu na odpověď či skutečnost partnera poškodí. Když to doženu úplně ad absurdum, tak ten extrémní nejjednodušší příklad takové otázky je: „Pane ministře, je pravda, že jste před rokem znásilnil školačku?“ Bez ohledu na to, co se doopravdy stalo a bez ohledu na to, co ministr odpoví, už se to s ním táhne podle pravidla není šprochu, na kterém by nebylo pravdy trochu.

Co ještě vám na rozhovorech vadí?

Další zajímavá záležitost je syndrom „dostaň ho“. Jakoby se někdy zapomínalo na to, že primární úloha jakéhokoliv rozhovoru je získat informace. Ne někoho ztrapnit, ukázat, že je vyvedený z míry, že rudne, potí se a koktá. To je málo, jestliže informační hodnota celého rozhovoru je jinak nula. Líbí se mi rozhovory vedené tak, abych se něco dověděla, nejlépe něco víc, než se dověděli ti ostatní. A fakt, že přitom zpovídaný trochu kličkuje a je nervózní, je pro mě jen zajímavý „by product“.

Myslíte si, že k rozhovoru musí mít člověk talent?

Myslím, že ano. Nejsem si jista, že snaha dozvídat se a umět rychle reagovat se dá naučit.

S kým byste ráda udělala interview? Případně s kým byste si ho chtěla zopakovat?

Vím, že v rádiu nevyzní tak dobře překlady, takže já si nesním o nějakých Bushích, Clintonech a Thatcherových, já brouzdám v českých krajích. A mám na F1 šanci pozvat si kohokoliv. Z poslední doby mě mrzí, že pan prezident Klaus odmítá ke mně do Press Clubu přijít. Na jiná nepodařená pozvání si nevzpomínám.

Jak na sobě pracujete po profesionální stránce?

VŠE mi dala něco, čemu odvážně říkám „základní vzdělání“ . A od chvíle, kdy jsem ji opustila, jsem v podstatě nepřestala studovat. Usmívám se, když mi některý kolega řekne, že si neumí představit, že by si teď sednul a učil se. Já mám pocit, že se od promoce učím víc, než kdykoliv předtím. Je to pro mne součástí jakékoliv profese, kterou jsem prošla. Jen když jsem přišla do rádia, musela jsem se naučit, jak funguje rozhlasový trh, mediální legislativu, mechaniku vysílání. Jen tak namátkou.

Kolik hodin denně spíte a co plánujete dělat o víkendu?

V průměru šest. V sobotu na zahradě shrabu listí a večer půjdu na večírek k přátelům, v neděli na squash, i když mě bolí záda ještě od toho minulého. Taky proberu se svým chlapečkem, je ve čtvrté třídě, jeho 1–2 z posledního diktátu.

Jaké knihy, noviny, časopisy čtete?

Noviny téměř všechny, u časáků jsem k těm „normálním“ musela přibrat i ty zábavné – šťastné jimy, story a podobně. Když po mně chce máma půjčit nějakou novou knížku, říkám jí, aby si u nás v knihovně sama vybrala, že já nemám přehled, protože knížky už číst nestíhám. Začínám číst ráno, když přijdu do práce, a večer v 11 mám pocit, že nemám dočteno. Těch všech novin, časáků a všeho co bych číst měla… a to už vůbec nemluvím o internetu. Aspoň hodinu denně bych měla brouzdat, co je nového na serverech, a to už taky nestíhám. Můj velký mindrák je, že toho nevím dost.

Barbora Tachecí – vystudovala Vysokou školu ekonomickou (1985), ale vrhla se do práce v médiích. Do roku 1993 pracovala jako redaktorka Československého rozhlasu, poté začala moderovat v České televizi. Ve zpravodajském pořadu „21“ na sebe výrazně upozornila svérázným, až agresivním stylem. Tři roky byla mluvčí IPB (od r.1997), potom krátce ředitelkou kanceláře Sdružení nestátních provozovatelů letecké záchranné služby. Od dubna 2002 dělá programovou ředitelku Frekvence 1, kde také moderuje Press Club. Letos oslavila čtyřicítku, je rozvedená, a z prvního manželství má desetiletého syna Sebastiána.

Mohlo by tě zajímat: