Vzpomínáte ještě na dobu, kdy vám bylo sedmnáct? Asi jste chodili na diskotéky, sledovali módní trendy, nesměl vám uniknout ani jeden díl Pobřežní hlídky nebo Beverly Hills a nesnášeli jste své rodiče. Taky vám připadalo, že bydlíte v největší díře, kde jsou všichni úplně mimo. Dělali jste si srandu ze všeho a všech. Prožívali jste své první lásky a zklamání. Hlavním tématem hovoru byl sex.
Vzpomínáte ještě na dobu, kdy vám bylo sedmnáct? Asi jste chodili na diskotéky, sledovali módní trendy, nesměl vám uniknout ani jeden díl Pobřežní hlídky nebo Beverly Hills a nesnášeli jste své rodiče. Taky vám připadalo, že bydlíte v největší díře, kde jsou všichni úplně mimo. Dělali jste si srandu ze všeho a všech. Prožívali jste své první lásky a zklamání. Hlavním tématem hovoru byl sex.
Přesně takoví jsou hrdinové Discopigs Endyho Walshe Čuník a Čuňka, šest dvojic čerstvě sedmnáctiletých prožívá jeden osud, jeden večer oslavy jejich „narodin“ (taky jste používali svůj vlastní „cool“ jazyk?). Jsou dětinští, rozpustilí, zaláskovaní a drsní. Polohy se střídají spolu s dvojicemi. Cílem Čuníka a Čuňky toho večera je Disco Palace, nejlepší diskotéka ve městě. Ještě přesně neví, kde je a ani neznají heslo. „Jaká je barva lásky?“
Ve víru tance se pomalu rozplývá dětská láska, hra a mnohé iluze. Čuňka dospívá. Diskotéky, chození ve dvou, vlastní jazyk a boj proti všem konvencím je fajn, ale… Chce víc! Chce být chvíli sama za sebe, nejen Čuník a Čuňka, ale jenom Čuňka.
Studentskému divadlu Disk se povedlo skvělým způsobem ztvárnit hru irského dramatika, kterou premiérově uvedlo 15. prosince 2002. Už to, že různé polohy obou hlavních postav rozdělili mezi šest dvojic (přecházející od drsného heavy metalového páru k dvojici homosexuálů), bylo geniálním tahem.
Strohá scéna, složená jen z železné konstrukce potažené projekčním plátnem, kterou bylo možno uzpůsobovat potřebám herců, ostře kontrastovala s pestrobarevnými kostýmy. Mistrně zakomponovaná projekce divákům připomene nejen známý seriál, ale animované sekvence Matuše Mičáka a Aleše Baumgartnera mají jistou paralelu s pinkfloidovskou The Wall.
Hudba prolínající celé představení má základ samozřejmě v disco, přesto přítomný DJ popř. DJka vmixuje do zvuků bubnů a kláves také například pasáže z Bizetovy Carmen.
Herci pod režijním vedením SKUTR (tandem Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) podali skvělé výkony. Vyzdvihnout by se daly snad všechny, ale nejvíce upoutá Kryštof Rímský jako homosexuální Čuník a Filip Huml jako Čuník-drsňák hraničící s magorem.
Samostatnou kapitolou je překlad Františka Maxiana, který se skvěle vypořádal s náročným textem. Endy Walsh si pohrává se slůvky a větnou stavbou tak, že je (jak je z Maxianova překladu vidět, tak pouze téměř) nemožné jej přetlumočit českému divákovi. O Discopigs sám napsal: „Téma arbitrární kvality jazyka, které E. Walsh mistrně vtělil do vlastního jazyka hry, se totiž dotýká jednoho z nejzásadnějších problémů lidské existence: rozporu mezi fikcí a realitou.“ Díky Maxianovi toto kouzlo hra rozhodně neztratila.
Součástí celého projektu jsou mimo jiné i velmi kvalitně zpracované internetové stránky http://www.discopigs.cz/ a výstava obrazů Martina Šárovce, inspirovaná právě Discopigs, ve foyer divadla.
Takže jestli máte rádi divadlo a nebaví vás stále to „Romeo, Romeo, proč jsi Romeo…“ stokrát jinak, pak je divadlo Disk místem, které byste měli navštívit. A výmluvy, že nemáte čas neplatí. Výlet do sedmnáctileté duše trvá pouhou hodinu.
