Že je Praha turistickým rájem a matkou měst, ví každý. Že je Praha
sexuálně-turistickým rájem a uzlem drogových cest, ví Karim. Vydali jsme
se na tour noční Prahou s netradičním průvodcem – bezdomovcem
z projektu Pragulic.
Za chladného podzimního večera přicházíme před budovu hlavního
nádraží v Praze, kde se davy cestujících hrnou a kromě kuřáků se tu
nikdo nechce zbytečně zastavovat. My jsme ale přišli právě proto, abychom
se zastavili. Vítá nás na první pohled trochu excentrický muž s výrazně
nalíčenýma očima, ozdoben prsteny, náhrdelníky a dlouhou oranžovou
šálou. Kolemjdoucí se po něm otáčí, místní „obyvatelé“, kteří si
pak pochrupují za sloupem, ho zdraví. Za Karimem jsme přišli, aby nám
ukázal odvrácenou stránku Prahy – život na ulici, prostituci, drogy.
„V Praze žije kolem pěti tisíc bezdomovců. Celá desetina z toho jsou
děti,“ říká Karim na úvod a všichni ztichnou. V této chvíli ještě
netušíme, že během téměř tříhodinové procházky noční Prahou nás
oněmí ještě mnohokrát. A to informacemi mnohem těžšího kalibru.
Začínáme výkladem o hlavním nádraží. Karim sype z rukávu historky
o Sherwoodu, Fantově kavárně a obzvláště peprné jsou ty o venkovních
tubusech, ve kterých vedou schody na horní část nádraží. Když už jsme
dostatečně poučeni o krásách hlavního nádraží, vede nás Karim na
Václavské náměstí – zóny organizované prostituce a kvalitních drog
(i podsvětí Prahy má své přísně organizované zóny).
Na hodinu tři tisíce marek
Karim nám ukazuje, kde se dají sehnat nejkvalitnější drogy, na jakých
místech stojí prostitutky i za bílého dne, která casina patří českým
celebritám, a dovede nás k hotelu v dolní části náměstí, který zažil
své zlaté časy za dob komunismu. „Dneska už to tak výdělečný není,
ale za komunismu sem jezdili cizinci a za jednu hodinu tady platili mladejm
klukům až tři tisíce marek,“ vzpomíná Karim. Přisazuje další děsivé
historky o tom, jak to na Václaváku chodilo před revolucí, kdy byla Praha
rájem sexuální turistiky. Ostatně ani dnes neztratila Praha v tomto ohledu
na své konkurenceschopnosti.
Pokračujeme do Perlové ulice, která byla vyhlášeným místem prostituce.
Karim nám ukazuje plaketu padlým ženám na připomínku lidem, kteří tu
přišli o život. Zabíjeli je buď klienti, kolegyně a kolegové ze
žárlivosti nebo pasáci. Karim o tom ví své – sám tu dlouhou dobu
pracoval.
Postupně nám odkrývá svůj osobní příběh. Z domova odešel ještě
v pubertě a přijel do Prahy si najít práci. To nevyšlo, a tak skončil na
ulici, kde propadl drogám a živil se prostitucí. Na rozdíl od drtivé
většiny bezdomovců se mu ale podařilo dostat se z ulice zpátky. Věnuje se
hned několika projektům, od programů prevence na školách po divadlo. Na
otázku, jak se mu povedlo odejít z ulice, odpovídá jednoduše. „Chtěl
jsem,“ říká Karim. Většina bezdomovců totiž z ulice ani odejít
nechce, protože se odmítají vázat pravidly a čelit předsudkům
společnosti. Co mu paradoxně pomohlo obrátit život naruby, bylo, když ho
klient záměrně nakazil HIV. „Kvůli tomu mě nechali jít a mohl jsem
přestat šlapat,“ vysvětluje Karim.
Na Karlák jen odvážlivci
Ztuhlé zimou i zděšením z toho, co jsme vše slyšeli, nás Karim vede
do Café Louvre. Když si na chvíli oddychneme a objednáme čaje a grogy,
vysvětluje nám nad sklenicí piva, proč nás vzal právě sem. Před
revolucí totiž v těchto honosných prostorech nebyla restaurace, ale bordel.
Dozvídáme se, co vše se tu odehrávalo, a jaké známé tváře se tu
objevovaly.
Už jen zbytek odvážlivců pak pokračuje s Karimem na Karlovo náměstí.
Máme smůlu, lehké ženy zrovna mají klienty nebo jim je zima, a tak žádné
nepotkáváme. Jestli jsme ale předtím měli tušení, že Karlovo náměstí
není ideální místo na procházky, teď se mu všichni asi už budeme
vyhýbat obloukem.
Tady se s Karimem loučíme. Pohled na bezdomovce i Prahu nám tyhle tři
hodiny obrátily vzhůru nohama. Pokaždé, když teď potkám v tramvaji
bezdomovce, vzpomenu si na Karimova slova: „Dostat se na ulici je strašně
snadný. Ale vrátit se zpátky už dokáže jen málokdo.“ Celá tato
prohlídka není totiž o tom, že se dozvíte všechny zvrhlosti, které se
v Praze dějí. Je o tom, že mění pohled většinové společnosti na ty,
kolem kterých procházíme obloukem.
FOTO: Michaela Urbášková.
ČTĚTE TAKÉ:
