Zelená, červená, bílá, barvy vlajky, ale i jejich nejoblíbenějšího
pokrmu, šopského salátu. Nakypřený balkánský sýr připomíná
sněhobílé vrcholky Pirinu a Rily. Hřbety hor jsou na dosah. Stačí jen
trocha potu, vůle, odhodlání a dobrý batoh.
K večeru láká vůně mateřídouškového lektvaru do horských
dřevěných chat, zvaných výstižně Chiže – je těžké odolat! Stačí
se jen ponořit do hloubky drátěných postelí a nechat se ukolébat vrčením
zdivočelých psů a kvílícími zvuky dud, které rozdmýchal domorodec.
Bulharská noc je jako stvořená pro snění o záchodech s prkýnkem a
tmavém českém chlebu.
Ranní paprsek polechtá víčko a už je tu zas sytá sluneční zář.
Záda bolí při pohledu na vrcholy tyčící se kamsi k neskutečně modrému
stropu světa! Přesto se musí dál.
Pestrobarevné bzučící louky.Tisíc a jedna květina! Bulhaři prý
o svých horách tvrdí, že jsou Rajskou zahradou, dávám jim za pravdu. Jen
v Ráji nejspíš nemají tolik komárů. Malými sosáky se snaží
z každého vysát duši.
Nejdřív les, pak nepropustné kleče a pak už jen suť a tráva.
Polodivocí koně nenuceně ožvykují zbytek zeleně. Čekají, až jim
naloží plechovky s pivem, hromady sýra a ostružinovou marmeládu, a budou
se muset vydat horskými stezkami k chatám u vrcholů, aby na vyhladovělé
turisty čekala plná spíž.
A nad tím vším se tyčí šedý masiv Vichren, sídlo boha Větru a
hromů – Peruna. Ohromující! Skalnatá pyramida. Na vrcholu je zdálky
vidět nakupené kamení – to aby Vichren výškou předčil
i samotný Olymp.
Rychle se ochladilo. Perun chce mít svůj trůn pro sebe, blesky se
rozžíhají v temných mracích a hromové burácení rozezvučí okolní
údolí! Není dobré se s ním přít. Teď jen rychle seškobrat dolů
v záplavě dešťových provazů visících z nebe.
Mokro všude kolem, ale v nitru hřejí zážitky. Sbohem hory! Sbohem
Bulharsko! Ale ne na dlouho – už se mi zase sbíhají sliny po tom
červeno-zeleno-bílém šopáku.
Foto: autorka
