Sedím a počítám. Osm žeber jeden držák, šestnáct žeber druhý držák, sto padesát dva vroubků, manšestráky – zhruba. Osmdesát dva minut stojíme. Otrávené obličeje lidí, ona má dvě náušnice na pravém uchu, tři na levém, dvacet osm malých jebáčků na tváři, vlasy do culíku, gumičku, jež byla kdysi punčochou. Sto dvacet jedna přečtených stran Jamese Joyce.
Sedím a počítám. Osm žeber jeden držák, šestnáct žeber druhý držák, sto padesát dva vroubků, manšestráky – zhruba. Osmdesát dva minut stojíme. Otrávené obličeje lidí, ona má dvě náušnice na pravém uchu, tři na levém, dvacet osm malých jebáčků na tváři, vlasy do culíku, gumičku, jež byla kdysi punčochou. Sto dvacet jedna přečtených stran Jamese Joyce. Čtyři vykouřené cigarety a nespočet vloček, které krouží vzduchem. Proti mně sedí kluk. Čtrnáct dírek na jedné i druhé botě, dvakrát nastavená tkanička, pět proužků na úpletu mikiny, sto deset stran Stephena Kinga. Sedmkrát otevřené okno, pět telefonátů. Atmosféra houstne.
Ve vedlejším kupé zvoní podesáté mobil, potřetí tam brečí pětileté dítě. Dvakrát přišla průvodčí. Jen jednou se usmála. Moravičany. Kde to asi může být? Na peróně stojí devět cestujících, šest z nich kouří, ostatní zevlují. Jeden dědek s třemi vlasy, maximálně sto šedesát centimetrů vysoký, se potřinácté ptá strojvůdce, kdy to pojede. „Až skončí výpadek proudu, pane,“ odvětí již potřinácté zaměstnanec drah. Pracuje tam už dvacet dva let.
Všichni jsou nervózní a chtějí, aby se to konečně pohnulo. Přijíždí druhý vlak, nepřejede ani jednoho kuřáka na peróně. Taky nemůže dál. Jako společnost jsme totálně závislí na elektřině. Kolem otevřených dveří kupé proběhnou tři myšky. Že by dobré znamení? Jedna se vrátí a zvědavě si prohlíží obsah kabiny. Žádné jídlo, ani drobeček, utíká za ostatními. Matka uječeného dítěte třikrát vypískla. Asi za každou myš jednou. Cestující už všichni alespoň pětkrát zakleli. Stojíme tu už devadesát čtyři minut. Průvodčí venku poosmé zkoumá jízdní řád, aby mohla poradit, jaké spoje budou – spíš nebudou – navazovat. Na stropě nade mnou je osmnáct šroubků. Po čtvrté čtu čísla na protější stěně: 56, 58, 54, 52. Ve vedlejším vlaku plešatý pán jedenáctkrát zívl. Výpravčí se neukázal ještě ani jednou. Chodba vagónu měří třicet dva kroků. Do Olomouce je to prý třicet dva kilometrů.
Do našeho vlaku přestoupilo deset cestujících, od nás nedezertoval nikdo. Průvodčí se patrně zamkla na jednom ze třiceti záchodků, šestnáct minut ji už totiž nikdo neviděl. Slyším tři hvizdy píšťalky, vlak se rozjel. Stáli jsme sto jedna minut, ale napětí během čtrnácti vteřin opadlo, všichni se usadili, vrátili se ke svým knihám a časopisům. „Nikoho jsme prý nezapomněli,“ tvrdí navrátivší se průvodčí. Jedeme, nebo spíš poskakujeme od jedné vesnice ke druhé. Červinka, Střeň… ale nikde nestojíme víc než dvě minuty. Čekání pro nás skončilo. Teď čeká jen někdo v cílové stanici na nás.
