Myslíte, že by prostředí na Vysoké škole ekonomické už ani nemohlo
být hromadnější a anonymnější? Těžký omyl, jak jsem zjistila na
ekonomické univerzitě ve Vídni (WU Wien).
Na první pohled je Rakousko zemí snů. V bývalé monarchii, kde jsou ze
zákona zakázané přijímací zkoušky na většinu vysokých škol, mladí
lidé hromadně nastupují na vytoužené obory. Většina se tak hladce dostane
ke studiu nejčastěji ekonomie, práv, sociologie, často i více programů
najednou.
Jen pro vysvětlení, selekce budoucích vysokoškolských studentů se
v Rakousku vnímá jako druh diskriminace a bránění přístupu ke studiím.
To je také důvod, proč se zde na státních školách neplatí školné.
Studenti chodí do kinosálů. I v sobotu
Vlivem výše zmíněného zákona se WU Wien stala co do počtu studentů
největší ekonomickou univerzitou v Evropě. Instituce už dokonce
přistavuje další komplex o rozloze více než devět hektarů. Přednášky
a testy prvních ročníků probíhají běžně v kinosálech a univerzita
najímá i obrovskou halu organizace OSN, do které se naskládá 4 320
studentů.
Problém je nejen s nedostatkem místností, ale i kantorů. Aby se obojí
dostatečně využilo, vyučuje se od pondělí do soboty. O pravděpodobnosti
potkání někoho známého při chůzi univerzitní chodbou ani nemluvím.
Další na první pohled studentskou výhodou je, že v Rakousku prakticky
neexistuje časové omezení, do kdy musí posluchači studium dokončit. Což
je ovšem spíš velké alibi než privilegium, protože vystudovat v řádném
termínu WU Wien je téměř nemožné. Každá registrace předmětu a zápis
ke zkoušce je bojem o místo a posluchači si často dávají i půl roku či
rok studijní pauzu, než se jim povede potřebný předmět zapsat. Průměrné
bakalářské studium na WU tak většinou trvá čtyři roky a déle.
Jazyk se učí formou přednášek
Přebytek studentů má vliv i na samotnou kvalitu výuky. Je samozřejmě
chvályhodné zpřístupnit studium cizích jazyků co největšímu počtu
studentů. Na druhou stranu si pamatuji na svůj šok, když jsem na WU poprvé
navštívila kurz španělštiny pro začátečníky. V místnosti jsem se
totiž sešla se 105 spolužáky. Protože v tomto počtu nešlo nic
procvičovat, hodiny španělštiny probíhaly celý semestr formou
přednášek.
Nezbývá tedy než vyjádřit radost nad tím, že anonymita a masovost VŠE
zatím zná své hranice. Doufejme, že si naše alma mater pro jednou nebude
brát příklad z „prestižní západní“ univerzity a zůstane minimálně
takovou, jakou je dnes.
Foto: Clemens Fabry, diepresse.com
