Aklimatizační šok, jinak se to nazvat nedá. Po osmnácti hodinách letu na trase Praha–Frankfurt–Buenos Aires–Santiago de Chile jsme stanuli v chilském hlavním městě, kde pofukoval zimní vítr. Jenže my odlétali z letní Prahy. Trocha obecné geografie na rozehřátí. Chile je specifická země, a to hned v několika váhových kategoriích.
Aklimatizační šok, jinak se to nazvat nedá. Po osmnácti hodinách letu na trase Praha–Frankfurt–Buenos Aires–Santiago de Chile jsme stanuli v chilském hlavním městě, kde pofukoval zimní vítr. Jenže my odlétali z letní Prahy.
Trocha obecné geografie na rozehřátí. Chile je specifická země, a to hned v několika váhových kategoriích. Tak předně, Chile se táhne více než čtyři tisíce kilometrů severojižním směrem po západní straně jihoamerického kontinentu. Přítomna jsou zde všechna vegetační pásma, od vyprahlých pouštních ploch pod obratníkem Kozoroha až po oblasti věčného ledu a mrazu na jižním cípu. To vše je proloženo nekonečně dlouhým pobřežím, které omývá chladný Tichý oceán na straně jedné, naproti němuž se tyčí pohoří Andy se svým majestátním vrcholem Aconcagua, dosahujíce téměř sedmi tisíc metrů. Tato nejvyšší hora jihoamerického kontinentu leží nedaleko chilského hlavního města a prý je „snáze zdolatelnou“ trekovou horou.
Santiago halí šedá mlha
První dojem ze Santiaga de Chile nebyl nijak ohromující. Ocitli jsme se najednou v chladné zimní metropoli obklopené horami ze všech stran a město se proto dusilo v hrozivě šedé přikrývce smogu. A to do té míry, že nám až slzely oči. Pražský smog v porovnání se situací v chilském hlavním městě vypadá jako neškodný obláček.
Kvalita ovzduší se výrazně zlepšila v minulých letech po modernizaci městské hromadné dopravy, kdy v Chile přešli na ekologicky šetrnější motory. Ani si nedovedu představit, jak to vypadalo předtím.
V Santiagu jsme se zdrželi několik dní. S aklimatizací se to ovšem nepřehánělo, celý výlet jsme uchopili jaksepatří aktivně a velice záhy vyrazili ochutnat kvalitu rozlehlého lyžařského střediska přímo nad městem. Paráda. Plně srovnatelné s alpskými sjezdovkami.
K chilskému koloritu pak patří také centralizace. Santiago je toho zářným příkladem. Svou obživu v něm našlo na sedm miliónů obyvatel z celkových patnácti miliónů.
V metru se sedí na zemi
Také jste na přednáškách zaslechli něco o umělé zaměstnanosti? To co je u nás a hlavně na Západě přednášeno jen na akademické půdě, se v Chile realizuje v každodenním životě. Pravda, byl to nezvyk, když na toaletách mladík rozdával na všechny strany papírové ručníky, když u dveří našeho domu trvale stál dveřník, aby ulehčil nájemníkům námahu z otevírání dveří, když jsme zaparkovali autem na ulici a přiběhl k nám chlapík, že nám auto za malý bakšiš pohlídá.
A co teprve čistota místního metra. Na každé konečné stanici všech zdejších linek metra se stírají podlahy vozových souprav a tudíž je zcela normální sedět při přepravě metrem na zemi. Koneckonců, proč ne? Inu, jiný kraj, jiný mrav.
V Chile je nesmírně populární spisovatel Pablo Neruda. Jeho české příjmení není náhodné, zvolil si totiž umělecké jméno po našem Nerudovi. Pablo Neruda byl ve své době vášnivým sběratelem všeho možného harampádí. V současnosti je nedaleko Valparaísa dům Pabla Nerudy, kde se turistům představuje jeho tvorba, jeho sesbírané kolekce jako třeba obrazy z písku, mořské panny z přídí potopených lidí či lodě v láhvi.
Vzhledem k našemu nabitému programu a zimnímu období jsme bohužel nemohli zrealizovat návštěvu jižní části země, Patagonie a Ohňové země, národního parku Torres del Paine, který nedávno vešel do povědomí českého národa v souvislosti se žhářským počinem našeho krajana. Místa nedaleko jižním směrem od Santiaga jsou proslulá tím, že z nich pochází víno, jež svou chutí a vůní doslova a do písmene dobylo celý svět.
Luxusním autobusem k obří díře
Vzhledem ke „špagetovitému“ tvaru země ani nemůže překvapit, že na hlavním autobusovém nádraží v Santiagu jsou pokladny rozděleny dle šipek na dva směry: buď jedete na jih, anebo na sever.
My se postavili do fronty na sever. Vězte, že kvalita chilské autobusové dopravy je přímo fantastická, a to bych ještě váhal, zda to je dostatečný přívlastek. Vše začíná výbornou dálniční sítí, respektive jednou dálnicí a hádejte jakým směrem. Lístek až na samotný sever země do San Pedra de Atacama byl za velmi přijatelnou cenu. V autobuse se střídali dva řidiči a pro nás, cestující, byl po ruce jeden steward, který neustále procházel autobus, sbíral odpadky, uklízel, střídavě zatahoval a roztahoval závěsy a hlavně nám roznášel teplé jídlo. Ve srovnání se smradlavými severoamerickými Greyhoundy člověk zapochybuje, která země má služby na vyšší úrovni. Transport na sever země tedy proběhl v příjemném pohodlíčku.
První vzrůšo nastalo, když jsme vystoupili ve vesnici Chuquicamata, abychom se ubytovali a další den ráno se podívali na největší povrchový důl na světě, kde se dobývá měď. Jaké však bylo naše překvapení, že do těchto končin četné davy turistů neproudí a žádná možnost ubytování tudíž nebyla k dispozici. Doufali jsme, že by nás mohla zachránit šlechetnost a dobré srdce domorodého faráře, který bohužel i přes naši plynulou španělštinu zůstal neoblomným a nedovolil nám postavit si stan na kamenité zahradě vedle kostela. Škoda. Operativně bylo nutné vrátit se zpět do nejbližšího většího města a přečkat noc tam.
Další den byla v plánu návštěva již zmiňovaného dolu. Místní hornická firma je opravdu gigant, produkuje totiž zhruba deset procent celosvětové mědi. I přesto, že jsme byli v poslední díře uprostřed atacamské pouště, i zde uchopili public relations za správný konec a všem dobrovolníkům, tedy v realitě červencového dne deseti turistům, promítli zdarma dokument o historii a současnosti dolu, načež všem následně dali helmy a zavezli nás na okraj té ohromné jámy. Pořádná díra! Řeč čísel říká toto: 4,5 kilometru na 3,5 kilometru a necelých tisíc metrů do hloubky. Pokračuje se stále hlouběji a dle ambiciózních plánů se kopat bude ještě hodně dlouho a hluboko.
Evropská unie má svůj gejzír
Povinností turisty na severu Chile je vesnička San Pedro de Atacama, nabízející širokou paletu turistické zábavy. Budíček další ráno zadrnčel již v nekřesťanské čtyři hodiny ráno. Naším cílem byl totiž východ slunce vysoko v horách u horkých gejzírů a vřídel. Bylo to nádherné a působivé, ale byla příšerná zima. Tady to vlastně začalo a následující tři týdny jsme drkotali zuby. Pověst říká, že v jednom z „bublátek“ se před několika lety „uvařil“ španělský turista a gejzír proto získal přídomek španělský. Neposedného Španěla záhy následoval stejně zvídavý Francouz a gejzír byl následně překřtěn na oficiální gejzír Evropské unie. Toužebně očekávaným gastronomickým vrcholem měla být snídaně, ale znenadání se objevil jeden zásadní háček. Se závistí v očích jsme sledovali okolní skupinky turistů, kteří si dopřávali luxusní snídaně v podobě čerstvě uvařených vajíček v horkých pramenech. Bohužel náš průvodce zklamal a my si museli nechat zajít chuť
Další z řady významných atrakcí oblasti severního Chile je sandboarding, tedy sjíždění písečných dun na prknech. Není nic snazšího, než si půjčit kola a prkna, dopravit se k nejbližší duně, vydrápat se až na vrchol té nesmyslné hromady písku a spustit se dolů.
