„A to jim to nevadí? To se proti tomu nebouří? Mně by to vadilo,“
ptala se paní sinologa, který přišel na debatu po filmu Chci být někdo.
Promítal se v rámci mezinárodního festivalu Jeden svět a řeč byla
o čínském vzdělávacím systému.
Snímek se zabýval prestižní vyšší střední školou. Čechovi mohlo
při sledování filmu přijít mnoho věcí zajímavých. Například
skutečnost, že výše platu se velmi odvíjí od toho, jak vysokého
vzdělání Číňan dosáhne. Proto byla vyšší střední škola uznávaná,
jelikož se hodně jejich absolventů dostalo na kvalitní vysoké školy.
„V Číně jsou velmi dobré univerzity, a pak také velmi špatné
univerzity,“ tvrdila jedna mladá Číňanka, která chtěla studovat na
univerzitě v Pekingu.
Kromě pěti let základního vzdělání musí Číňané za další studium
platit (existují výjimky pro určitě sociální skupiny), to znamená za
čtyři roky nižší i vyšší střední školy. Pro rodinu jednoho chlapce,
jehož rodiče jsou chudí farmáři, to znamená velký závazek. Rodiče se
dlouhá léta snaží, aby mohl jejich syn jít studovat. On cítí tuto
podporu, která ho zároveň i zavazuje, aby se v budoucnosti zase on postaral
o rodiče. Otázka peněz je tedy v Číně přítomná od útlého
dětského věku.
Čím lepší je škola, tím dražší školné. I pro školu samotnou je
tedy důležitá její pověst. Ředitel tak pro Evropana trochu směšně
učitele péruje, že musí splnit ty a ty limity. Pokud se jim je podaří
překročit, dostanou bonusy. „A bonusy budou větší, když se nám
podaří překročit limit více. Ale když se nám to nepodaří, bonusy
nebudou,“ pokračuje melodramaticky ředitel školy, kde se film
odehrává.
Dokumentem se postupně vine nit toho, jak se žáci připravují na
závěrečné zkoušky, které mají rozhodnout, na jakou univerzitu se mohou
dostat, pokud vůbec na nějakou. Kvůli výše uvedenému je to hlavní výzva
pro žáky i pro učitele. Ve filmu je zaznamenán i případ, kdy učitel
peskuje žáka, který v noci navštívil karaoke bar a vrátil se domů velmi
pozdě. Kontrola je přísná, trávit volný čas tímto způsobem se chápe
jako zklamání pro rodiče, kteří vkládají do potomka naděje, že se
dostane na prestižní univerzitu. I proto se ve filmu často opakují
záběry, jak se studenti učí a učí a učí, protože víceméně život
jich samých a jejich rodiny závisí na tom, jak dobře udělají jedny
zkoušky. Pokud jsem správně pochopil, druhá šance neexistuje.
„Ne, jsou na to zvyklí,“ odpověděl tedy přirozeně sinolog na výše
uvedenou otázku. Evropan si tuto realitu dokáže představit jen těžko, ale
Číňané v ní vyrůstají. Nejsou zvyklí projevovat pod tlakem ze strany
rodiny či školy názory, pokud nesouhlasí. Chtějí vydělat co nejvíce
peněz, aby nemuseli oni nebo jejich rodina žít tak jako v minulosti, za
časů Mao Ce-Tunga.
