Byla to jedna z mnoha diskusí v hospodě. Co prý kdybych s sebou neměla
zubní kartáček? Tak si ho půjčím od svého milého. Nebo ho naopak
půjčím jemu. Taková docela nenápadná věta mezi těmi všemi diplomkami,
ukrajinským konfliktem a nesmrtelností brouka. Přesto jsem nestačila koukat,
jaký ohlas vyvolala.
Deset lidí ze třinácti zvedlo ruku, že nikdy. Dost mne to překvapilo,
tak jsem se začala pídit mezi svými známými. Negativních ohlasů
přibývalo. Anketa na iListu dopadla také dost jednoznačně:
Půjčit člověku, se kterým se dělím o sliny, sklenku vína a
v budoucnu možná i o potomky, něco tak citlivého, jako je zubní
kartáček? „Partnerem“ jsem přitom samozřejmě nemyslela někoho, s kým
se dá člověk na párty „do řeči“ a pak už ho nikdy nevidí.
A předpokládám, že ani ostatní, s nimiž jsem „kartáčkovou
otázku“ řešila, ne. Přesto jsem zjistila, že většina lidí okolo se
dívá na půjčování kartáčku jako na cosi exotického. Jako když někdo
řekne, že chodí s vlastním bratrem nebo močí do vany.
Že prý se má jednat o absolutně nehygienickou věc. Nejde mi pak na
rozum, že lidem nevadí dělit se o láhev, mnohdy s daleko širší paletou
osob než s drahou polovičkou, či si užívat nejrůznější intimní
praktiky, aniž by před tím podstupovali kompletní dezinfekci. Nemluvě
o akcích individuálních, jako je oňufávání pejsků, kteří před tím
vytřeli čumákem půlku ulice, nebo nemytí si rukou po vykonání potřeby.
To přece přijde „oukej“ kdekomu. Že je ta tyč od tramvaje, které jsme
se drželi (a následně vzali do téže ruky kus pizzy nebo jakékoliv jiné
jídlo), čistší než vnitřek pusy partnera?
Za nehygienické individuum se rozhodně nepovažuji, kromě zubní nitě
mám na denním pořádku i mezizubní kartáčky a solo kartáček. Dosavadní
zkušenost je přitom taková, že značná část lidí netušila, co poslední
pojem znamená. Přesto se zapůjčení kartáčku člověku, který mne
neodpuzuje ani v jiných ohledech, nebojím.
Každý si jej přece může opláchnout, pasta také dezinfikuje, pokud se
nejedná o zlevněnou pěnu s příchutí jahod… Myslíte si, že když vám
kartáček stojí v koupelně, tak na něj nepadá prach a nesedají mouchy?
Mnohem více podle mého názoru škodí dutině ústní špatně omytá
sklenice, slabá imunita, nebo když si nebudete čistit zuby vůbec.
Lidé, které jsem poznala, „sharovali“ lecco. Lesky na rty, hřebeny
(napadlo vás někdy, že i člověk s upravenými vlasy může mít vši?),
doutníky, vodní dýmku. Zajímalo by mne, kdo všechno si na veřejných
záchodcích (ano, i ve škole) „dřepne“ nebo si alespoň obloží
prkénko toaleťákem nebo kdo si jde před obědem v menze opláchnout ruce.
Kdo všechno se při objednávání piva ozve, ať laskavě obsluha ten
půllitr, který se za den už protočil v rukou nevím-kolika lidem,
pořádně vyčistí a neodbude zákazníka dvousekundovým propláchnutím.
Fobie ze sdílení kartáčku s někým opravdu blízkým mi proto
v kontextu dalších věcí, které jsou podle mého mnohem více „fuj“ a
kterým se veřejnost přesto bezstarostně oddává, přijde
nepochopitelná.
