Už je to devět let od chvíle, kdy hashtag #MeToo sliboval změnit svět. Hnutí mělo odhalit systémovou rape culture, chránit tělesnou autonomii a přinést spravedlnost. O téměř dekádu později ale sledujeme případ „Cornell 7“ – hromadné znásilnění studentky sedmi muži, kde se veřejná debata místo viny agresorů točí kolem slut-shamingu oběti a snahy zničit její anonymitu. Že jsme se neposunuli vůbec nikam? Asi ne. Ostatně, ve světě, který znovu zavádí zákazy interrupcí, a v Česku, kde do Rady pro lidská práva nastupují lidé s radikálně konzervativními názory, se skutešně není čemu divit.
Z frustrace nad tímto nulovým posunem vzešel hashtag #IAmJaneDoe. Slouží jako podpora pro anonymní studentku Cornellovy univerzity, která na podzim prolomila mlčení a podala na školu i agresory žalobu. Tisíce žen si dnes na sítích mění jména, protože už nechtějí nechávat oběti čelit mediálnímu tlaku o samotě. Vzkaz hnutí je jednoduchý: pokud systém selže v ochraně studentů i na jedné z nejprestižnějších škol světa, může se to stát komukoliv. Otázkou teď zůstává, jestli se z #IAmJaneDoe stane #MeToo nové generace. Bude mít konečně sílu prolomit mlčení a donutit univerzity k akci, nebo zůstane jen dalším virálním výkřikem do tmy?
Šla za kamarádem. Odešla znásilněná. Sedmi muži
Abychom pochopili, proč případ „Cornell 7“ vyvolal tak silnou reakci, je potřeba se vrátit k událostem, které popisuje anonymní oběť přezdívaná Jane Doe. Jane v září letošního roku podala 101 stránkovou civilní žalobu proti Cornellově univerzitě, sedmi z jejich studentů, a dalším aktérům.
V říjnu 2024 přišla tehdy dvacetiletá studentka do domu bratrstva Chi Phi za mužem, kterého považovala za svého kamaráda. To, co podle žaloby následovalo, se snad každému čte jen těžko. Ve mně osobně to vyvolává znechucení, bezmoc, strach a všechno mezi tím.
Podle soudních dokumentů na ni muži krátce po příchodu začali naléhat, aby užívala alkohol, marihuanu a ketamin. Rychle se tak dostala do stavu těžké intoxikace, kdy byla naprosto paralyzovaná a neschopná se bránit nebo s čímkoliv svobodně souhlasit. Následovalo několik hodin sexuálního násilí, při kterém k ní muži přistupovali v podstatě jako k věci. Žaloba například uvádí, že její nahé tělo použili jako stolek při šňupání drog a že ji jeden z mužů nutil šňupat ketamin přímo ze svého penisu.
Kolem půl druhé ráno pak jeden z členů bratrstva poslal do skupinového chatu na Snapchatu zprávu: „Free pussy“. Fungovalo to jako jasná pozvánka. Do místnosti začali vstupovat další a další muži. Někteří se přišli „jen“ podívat, aby do chatu vzápětí cynicky potvrdili, že je to realita („the alumni shit is not a bit“). Jiní se rovnou přidali. Spis mrazivě zachycuje čirý děs oběti, která se zmatená, ponížená a polonahá snažila v chodbě zakrýt peřinou a alespoň jednoho z příchozích ze sebe zoufale odstrčit.
Z právního hlediska je nutné zdůraznit, že obvinění muži veškerá tvrzení odmítají a momentálně čteme obsah civilní žaloby, nikoli pravomocný trestní rozsudek. Původní trestní vyšetřování totiž úřady dávno a v tichosti odložily. K jeho nedávnému znovuotevření je donutil až obrovský tlak veřejnosti, který se zvedl právě po zveřejnění tohoto spisu. Ať už ale soud dopadne jakkoliv, zachycené zprávy a detaily téhle noci nám naprosto jasně ukazují, jak v praxi vypadá ignorování konsentu, jak se kluci v partě navzájem kryjí a jak před tím instituce raději zavírají oči.
Pověst školy nebo bezpečí studentů?
Jane Doe nahlásila incident univerzitní policii v listopadu 2024. Cornell následně zahájil vlastní disciplinární řízení, jehož výsledek budí přinejmenším rozpaky. Dva studenti byli sice vyloučeni, další ale vyvázli se suspendací nebo dokonce s trestem v podobě sepsání eseje. Když se informace o tomto postihu dostala na veřejnost, vedení univerzity se ohradilo s tím, že esej nebyla oním jediným trestem. Faktem ale zůstává, že za podíl na hromadném znásilnění rozdávala instituce domácí úkoly.
Reakce školy v podobě několika mírných disciplinárních opatření působí tváří v tvář tak závažným obviněním naprosto nepatřičně. Ostatním studentkám to navíc vysílá jasný vzkaz o tom, jak systém funguje. Pokud se stanou obětí sexuálního násilí na kampusu, instituce sice případ formálně vyšetří a úředně uzavře, ale s následky se budou muset vyrovnat samy. A to i za situace, kdy se s částí obviněných mohou nadále potkávat na chodbách a přednáškách.
Není divu, že Jane Doe nakonec Cornell opustila. Podle informací jejího právního zástupce se ke studiu už nedokázala vrátit. Její život zůstává tvrdě zasažen nejen samotným útokem, ale i následným veřejným pronásledováním a kyberšikanou, před kterými ji škola nedokázala efektivně ochránit.
Zatímco vedení školy dělalo vše pro to, aby situaci zklidnilo, samotní studenti se rozhodli reagovat. Více než dvacet studentských organizací 6. října uspořádalo ve Willard Straight Hall veřejné setkání. Místo složitých směrnic a úředních frází se tam mluvilo přímo o tom, jak vyšetřování reálně probíhá a v čem selhává. Samotné oběti a studenti zároveň dostali prostor sdílet svoje zkušenosti.
Protestující studenti Cornellu, zdroj: The Cornell Daily Sun
Nezůstalo ale jen u sdílení příběhů. Studenti vznesli na vedení školy konkrétní požadavky – od úplného zákazu bratrstev až po rezignaci samotného rektora. Dali tím jasně najevo, že celou věc nenechají vyšumět a že nešlo o jednorázový protest. Pokud univerzita bere podobné kauzy především jako PR problém, studenti ukázali, že po ní budou vyžadovat reálné změny.
Univerzity mají samozřejmě povinnost vést spravedlivé řízení a respektovat práva všech zúčastněných. Spravedlivý postup by však neměl sloužit jako omluva pro pasivitu. Škola má své studenty v první řadě chránit. Když pak vidíme, jak se vedení dokáže rychle obhájit, zatímco studentka celou situaci nevydrží a raději sama odejde, nabízí se jediná otázka. Jde tu vůbec o skutečné bezpečí studentů, nebo si jen škola chce udržet své dobré jméno?
Bros before hoes: Když je loajalita k partě víc než zastavit znásilnění
Nejděsivější je na případu kultura mužů která tady to chování nejen normalizuje, ale i podporuje. Zpráva o „free pussy“ je naprosto výmluvná – žena v ní přestává být lidskou bytostí a stává se věcí k rozebrání. Sprostým benefitem za to, že jste členy stejného bratrstva.
Ve zmíněném chatu bylo 57 mužů a podle všeho jich velká část byla v tu chvíli aktivní. Kolik myslíte, že se jich pokusilo Jane Doe pomoct? Kolik z nich se zvedlo, vtrhlo do pokoje a zařvalo na své kamarády, ať se proberou a okamžitě toho nechají? Přesně nula. Nikdo neudělal vůbec nic. Někteří se dokonce přišli podívat a brali to jako skvělou noční zábavu.
Netvrdím, že všech 57 kluků nadšeně podporovalo znásilnění. Vlastně jsem si docela jistá, že minimálně pár z nich u displeje polilo horko a věděli, že se děje něco naprosto špatného. Jenže v těchhle partách, ať už jde o univerzitní bratrstva nebo třeba sportovní týmy, vládne jedna toxická modla: loajalita. Kamarádi se přece nepráskají. Postavit se vlastním lidem znamená riskovat vyhazov ze skupiny a nálepku zrádce. A to je pro spoustu mužů riziko, které prostě nechtějí podstoupit.
A tak raději mlčí. Nebo se ze strachu přidají ke smíchu, aby nevypadali jako suchaři. Jenže ono je to ve výsledku úplně jedno. Můžeme se bavit o tom, že nenesou všichni úplně stejnou míru viny. Ale zastavit to mohl naprosto každý z nich. Neudělal to nikdo. Mlčení v takové chvíli totiž není žádný neutrální postoj, ale tichý souhlas. A z tohohle pohledu jsou komplicitní všichni, od hlavních agresorů až po tiché diváky v chatu.
Mýtus o dokonalé oběti
Člověk by čekal, že zveřejnění tak závažných obvinění povede především k otázkám, jak se mohlo něco takového stát a jak tenhle rozbitý systém můžeme změnit. Jenže internet má pro oběti sexuálního násilí často připravený úplně jiný scénář. Místo podpory přichází urážky, zpochybňování a agresivní hon na to, kdo se za pseudonymem Jane Doe vlastně skrývá.
Tahle snaha o odhalení její totožnosti – takzvaný doxxing – přitom není žádná neškodná internetová detektivka. Dav na sítích začal mylně označovat úplně jiné studentky, ze kterých přes noc udělal terč kyberšikany. Pro skutečnou oběť pak takové zveřejňování citlivých údajů znamená jen další ztrátu soukromí a reálné ohrožení pro ni i její rodinu.
Do téhle štvanice se navíc neváhaly zapojit ani veřejně známé tváře. Příkladem za všechny je novinářka Megyn Kelly, která si paradoxně budovala kariéru na odhalování sexuálních predátorů a stála u samotného zrodu #MeToo. Ta se podívala na fotku nesprávně identifikované dívky a v klidu prohlásila, že oběť podle ní není zas tak atraktivní, takže si vlastně pozornost plné místnosti kluků musela užívat. Celé znásilnění je prý jen morální kocovina – studentka se za své chování prostě zpětně zastyděla, a tak z něj radši udělala trestný čin. Že něco tak nechutného zazní právě od ženy, která kdysi pomáhala #MeToo rozjíždět, přesně ukazuje, kam až se veřejná debata posunula.
Od urážení vzhledu je to pak už jen krok ke klasickému slut-shamingu. Další oblíbený argument internetových obhájců bratrstva totiž zní, že si za to studentka může sama, protože večer začal jako dobrovolná trojka. To, že žena na začátku večera souhlasí se sexem ve třech, neznamená, že souhlasí i s tím, aby ji o pár hodin později někdo nabízel jako prodejnou krávu padesáti kamarádům a aby se do pokoje nahrnuli další čtyři muži. Souhlas s trojkou není volná vstupenka pro celý bratrstvo.
Hlavně se tu ale úplně ignoruje to nejzákladnější pravidlo konsentu: souhlas se dá kdykoliv vzít zpátky. I uprostřed sexu. Jakmile řeknete ne, jakmile ztuhnete děsem, nebo jakmile vás někdo nadopuje ketaminem tak, že o sobě nevíte, všechno končí. Jakékoliv pokračování už je znásilnění. Lidé ale raději donekonečna pitvají chování oběti. Proč tam šla? Proč pila? Proč brala drogy? Co měla na sobě? A proč prostě neodešla? Jako by existoval nějaký manuál na dokonalou oběť. Jako by žena musela být naprosto střízlivá, stoprocentně opatrná a chovat se bezchybně, aby měla vůbec nárok na zastání.
#IAmJaneDoe: Když solidarita chrání anonymitu
Ne všichni se ale rozhodli přidat k davu internetových soudců. Na sociálních sítích se začal šířit hashtag #IAmJaneDoe, pod kterým ženy i muži symbolicky přijímají jméno Jane Doe, sdílejí vlastní zkušenosti se sexuálním násilím a vyjadřují podporu žalobkyni. Zároveň tím ztěžují snahy o odhalení její skutečné identity.
Taková solidarita přitom neznamená, že internet musí rozhodnout o vině či nevině dřív než soud. Jde především o to, aby člověk, který se rozhodne promluvit o sexuálním násilí, nezůstal sám ve chvíli, kdy se proti němu obrátí dav. A také o odmítnutí představy, že oběť musí veřejně odhalit své jméno, fotografie, soukromé zprávy a nejintimnější části svého života, aby si vůbec zasloužila, že ji někdo vyslechne.
K tomu, abychom někoho podpořili, totiž nepotřebujeme znát každý detail jeho života. Nepotřebujeme znát skutečnou identitu Jane Doe, abychom mohli požadovat řádné vyšetření případu. Nemusíme znát obsah jejích soukromých zpráv, abychom pochopili, proč je snaha odhalit její identitu tak problematická. A nemusíme přesně vědět, čím si prošla, abychom respektovali její právo na soukromí a bezpečí.
Právě v tom spočívá smysl hnutí #IAmJaneDoe. Jeho poselství je jednoduché: pokud se někdo snaží člověka zastrašit nebo umlčet tím, že ho vystaví veřejnému zostuzení, neměl by na to zůstat sám. Anonymita není slabost a právo na soukromí není něco, o čem se rozhoduje v komentářích na sociálních sítích.
Tohle není jen americký problém
Bylo by hrozně pohodlné mávnout nad celým případem rukou a říct si, že je to specifikum amerických univerzit. Že tyhle zvrácené hierarchie studentských bratrstev jsou něco cizího, co se nás netýká. Jenže sexuální násilí, zneužívání moci, institucionální alibismus a obviňování obětí žádné hranice neznají.
I české akademické prostředí opakovaně řeší, jak se postavit k oznámením o sexuálním obtěžování a násilí. Příkladem může být kauza profesora Stanislava Komárka. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v říjnu 2026 zveřejnila stanovisko, podle kterého s ním katedra po obdržení podnětu na začátku roku 2025 sice okamžitě rozvázala pracovní poměr, zároveň ale nezapomněla zdůraznit, že oznamovatel nechtěl věc řešit „oficiální cestou“ přes ombudsmanku nebo etickou komisi.
Nejde o to malovat nasílu rovnítko mezi tuhle kauzu a hromadné znásilnění. Je to ale naprosto relevantní pro debatu o tom, jak vysoké školy v Česku reagují na citlivá oznámení a jak obrovskou roli hrají mocenské vztahy. Univerzita je prostředí, kde trávíte podstatnou část života a kde jste často absolutně závislí na hodnocení, doporučeních či podpoře vyučujících. Právě proto musí existovat funkční a důvěryhodné mechanismy. Student se nikdy nesmí dostat do situace, kdy si musí vybírat mezi vlastním bezpečím a svou akademickou budoucností.
A co VŠE? Co se stane, když studentka něco nahlásí?
Jako studentku VŠE mě při čtení tohoto případu přirozeně napadá: Co kdyby se něco podobného stalo mně? Nebo některé z mých kamarádek? Na koho bychom se mohly obrátit a měly bychom jistotu, že nám někdo pomůže?
Každá univerzita má vlastní pravidla, jak podobné situace řešit. Na VŠE se můžeme v případě sexuálního obtěžování obrátit například na vedení školy nebo Etickou komisi. K dispozici je také Akademická psychologická poradna a škola deklaruje, že dbá na ochranu soukromí dotčených osob.
To všechno je důležité a je dobře, že takové možnosti existují. Jenže mít pravidla napsaná na webu ještě neznamená, že se člověk v těžké situaci bude cítit bezpečně a bude vědět, na koho se obrátit. Samo o sobě to také nezaručuje, že se setká s pochopením nebo že se nebude muset obávat reakcí svého okolí.
Nechci tím tvrdit, že VŠE postupuje stejně jako Cornell. Takové srovnání by nebylo fér. Myslím si ale, že jako studenti máme právo vědět, jak naše univerzita podobné situace řeší a jakou podporu nám dokáže nabídnout. Nestačí totiž jen mít pravidla. Důležité je vědět, že se na ně můžeme spolehnout právě ve chvíli, kdy je budeme nejvíc potřebovat.
Kam se obrátit?
Sexuální násilí ani obtěžování nemusíte řešit sami. O pomoc můžete požádat i tehdy, když si nejse jistí, jak svou zkušenost pojmenovat, nebo zatím nechcete věc hlásit policii.
VŠE – psychologická poradna a podpora v oblasti sociálního bezpečí
Studenti VŠE mohou využít školní poradenské služby a zjistit, jak postupovat při řešení sexuálního obtěžování.
Informace: https://kc.vse.cz/poradenstvi/socialni-bezpeci-studentu-a-psychologicka-podpora/
proFem – pomoc obětem sexuálního a domácího násilí
Organizace poskytuje odbornou podporu, poradenství a krizovou pomoc.
- Informační linka: 608 222 277
- E-mail: poradna@profem.cz
- Web: https://www.profem.cz/
- Online chat: https://chat.profem.cz/
Bílý kruh bezpečí – pomoc obětem trestných činů
- Bezplatná nonstop linka: 116 006
- Web: https://www.bkb.cz/
Pokud hrozí bezprostřední nebezpečí: volej 158 (Policie ČR) nebo 112 (jednotné evropské tísňové číslo).
Zdroje
The Cornell Daily Sun – University Releases Statement on Alleged Gang Rape at Chi Phi. https://www.cornellsun.com/
Reuters – Protesters stage ‚I Am Jane Doe‘ rally in New York City against sexual violence, 8. 10. 2026. https://www.reuters.com/
Associated Press – Cornell gang-rape accuser was ‚misled‘ about criminal investigation, her lawyer says. https://apnews.com/article/e5d3182af81fff6efc86d700516e171a
The Washington Post – He shares a name with a Cornell rape suspect. Strangers started hunting him down. https://www.washingtonpost.com/
Me Too Movement – History & Inception. https://metoomvmt.org/get-to-know-us/history-inception/
Vysoká škola ekonomická v Praze – Sociální bezpečí studentů a psychologická podpora. https://kc.vse.cz/poradenstvi/socialni-bezpeci-studentu-a-psychologicka-podpora/
Vysoká škola ekonomická v Praze – Postup při řešení sexuálního obtěžování. https://oika.vse.cz/sexualni-obtezovani/postup-pri-reseni-sexualniho-obtezovani/
Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. https://e-sbirka.gov.cz/sb/1998/111
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy – Stanovisko ke kauze prof. Stanislava Komárka. https://natur.cuni.cz/
proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí. https://www.profem.cz/
Bílý kruh bezpečí – Pomoc obětem trestných činů. https://www.bkb.cz/
