Co pozitivního se kromě testu dá vytěžit z Erasmu za dob korony?

16. 1. 2021 | | Cestování, Studentský život Erasmus

Jet na Erasmus, či semestr v zahraničí odložit? Dost studentů si před zimním semestrem 2020/2021 muselo položit podobnou otázku.

Odměna za všechny oddřené semestry se najednou zdála velmi nejistá. Já jsem se nakonec rozhodla nic neodkládat a vyjet. Čas nestojí a při pohledu na aktuální situaci nejspíš žádné správné ani špatné odpovědi neexistují, možná jen ty špatné a horší. Když Dominik Feri na svém instagramovém účtu těsně pře mým odletem oznámil, že Ministerstvo zahraničí silně nedoporučuje cestovat do Francie, na klidu mi to sice nepřidalo, ale kufry už stály sbalené v předsíni.

Po příletu do Paříže se všechno zdálo být poměrně obvyklé, tedy až na nošení roušek úplně všude na rozdíl od tehdejšího volnějšího českého léta. Ulice se hemžily lidmi a životem a nikdo si nepřipouštěl, že by se situace ještě mohla výrazně zhoršit. Hned druhý den jsem se vydala do školy, abych si vyzvedla studentskou kartu. Organizace byla chaotická, welcome week se proměnil v online welcome pack a pořád nebylo jasné, jestli se do školy podíváme, či nikoliv. Jediným způsobem, jak potkat další studenty, byla chaotická WhatsApp skupina, což při pařížských nájmech nejsou úplně ideální vyhlídky.

Z toho, že žádný integrační týden pro výměnné studenty nebude, jsem také nebyla nadšená. Naštěstí jsem se hned druhý den potkala se svojí, teď už dobrou kamarádkou, Terkou a alespoň jsme byly dvě. Terka mě dostala na vyhlídkovou, prý integrační, jízdu dvoupatrovým autobusem, na kterou jsem se samozřejmě sama zapomněla přihlásit. V autobusu byl však mix „Erasmáků“, studentů prvních ročníků bakalářského i magisterského studia. Nevadí, francouzská neorganizovanost si časem získala moji přízeň.

Čtyři stěny v Paříži jsou přece lepší než čtyři stěny v Praze

Po jízdě autobusem následovalo něco jako afterparty, kam už jsme šli vítězně jako parta zhruba deseti lidí. Nevěděli jsme, že naše první oficiální párty bude i naší poslední. Také jsme společně pochopili, že se žádný duální kampus konat nebude a my budeme dost pravděpodobně přednášky poslouchat ze svých pokojů. Taky nevadí, sedět v bytě v Paříži je přece lepší než sedět v bytě v Praze, ne? Tím jsem se uklidňovala, ale v diáři jsem začala odškrtávat dny do odletu, což tři dny po příletu taky není to, co by si člověk představoval.

S „kamarády z autobusu“ a také s těmi, které jsme přibrali na afterparty, jsme to ale nevzdali. Postupem času se naše parta rozrostla, každý přivedl kamarády, které stihl potkat, já k tomu dostala skvělou Buddy, která naštěstí také byla v Paříži. Stihli jsme si užít brunche v parku pod Sacre Coeur, večery pod Pont Neuf u Seiny, návštěvu Versailles, vysedávání v kavárnách a restauracích, návštěvy památek, muzeí a galerií, západy slunce na Vítězném oblouku a mnohem víc.

Plošné testování studentů a výlet na poslední chvíli

Postupem času se situace spojená s Covidem-19 ve Francii začala razantně zhoršovat, ve škole se dokonce konalo plošné testování studentů. Pozitivní naštěstí nebyl můj test, ale jen fakt, že jsem se do ní mohla podívat. Později nastal zákaz vycházení a nakonec i  lockdown se zákazem přejíždění mezi regiony. Těsně před ním jsme se ještě stihli vydat na výlet do Normandie a Bretaně. Vraceli jsme se přesně v den, kdy opatření začala platit, tudíž bylo úsměvné sledovat memes o sedmi set kilometrových dopravních zácpách skrz celou Paříž, zatímco jsme v nich sami stáli.

Po vyhlášení lockdownu se několik mých kamarádů rozhodlo odjet, já jsem se však po porovnání situace ve Francii a v Česku rozhodla zůstat až do konce. Přísný lockdown jsme měli skoro celý poslední měsíc a půl našeho pobytu, začátkem prosince se otevřely alespoň obchody. Restaurace a kavárny, stejně jako památky, byly uzavřeny a vycházet se mohlo jen s certifikátem zvaným „attestation“. Mohli jsme však naplno využívat školní knihovnu, což nám vždy umožnilo zajít společně do některé z „boulangeries“, ulovit croissant a sníst ho třeba v Jardin du Luxembourg. Nebo si zajít na svařák, který se naštěstí prodával hned na rohu ulice, kde byla škola, popřípadě se sejít a pořádat vařící večery na různá témata. Nehledě na to, že samotné procházení se ulicemi předvánoční Paříže má své kouzlo.

I když pořád trochu závidím těm, kteří stihli Erasmus ještě před vypuknutím koronaviru, musím říct, že jsem si ho v rámci možností užila na maximum. Získala jsem skvělé kamarády, zkušenost na skvělé škole či nespočet vzpomínek, při kterých mě ještě teď bolí břicho od smíchu. Toho, že jsem nečekala na další semestr nelituju, hádám, že občas musíme věci brát tak, jak jsou, a přesto z nich vytěžit, co se dá.

 

Mohlo by tě zajímat: