Co ti mám udělat aneb telenovela s třešničkou na dortu
Nezařazené
Nastěhovala jsem se do barevného bytu uprostřed šedivého panelákového sídliště. Ve svém žlutozeleném pokoji mám výhled na děti u snídaně, páreček důchodců, několik matek u sporáku a… sexy chlapa v pruhovaných šortkách, který po jedenácté večer zháší v kuchyni. Jak asi žije, ten v okně naproti?
Nastěhovala jsem se do barevného bytu uprostřed šedivého panelákového sídliště. Ve svém žlutozeleném pokoji mám výhled na děti u snídaně, páreček důchodců, několik matek u sporáku a… sexy chlapa v pruhovaných šortkách, který po jedenácté večer zháší v kuchyni. Jak asi žije, ten v okně naproti?
Na rozdíl od hrdiny snímku, který byl v Itálii mnohonásobně oceněn a u nás získal Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu, jsem nevypozorovala žádné pravidelné rituály, nevšimla jsem si cigarety zhášené pod vodovodním kohoutkem ani nevím, jestli ten mladík ví o mně. Pro mě to není telenovela o krásném princi nebo smyslné odreagování od poměrně stereotypního způsobu života v manželství, v němž se mladá šarmantní Giovanna sem tam „po italsku“ pohádá s mírně dětinským, ale zároveň sexy tatínkem Filippem, krotí svou přemoudřelou dcerušku a občas si vyslechne nějakou „moudrou“ radu babičky. Je uštvaná hektickým životem mezi denní nepoetickou drůbežárnou, ve které pracuje, večerní dramatickou kuchyní, ve které peče zákusky pro kamarádčin bar, a noční ložnicí s rutinním milováním. Jak tohle přežít? Třeba nakouknout do života někoho jiného oknem, které se nakonec může stát zrcadlem vašeho vlastního života, jak se to podařilo Ferzanovi Özpetekovi, režisérovi filmu „Okno naproti“.
Pokud filmu dáte šanci a neodejdete po deseti prvních minutách, které jako by vyprávěly o ničem a působily trošku moc jednoduše, ne-li až kýčovitě, máte možnost objevit kvalitu tohoto snímku, jeho mnohovrstevnost a poetiku. Do děje vás doslova vhodí prostřednictvím retrospektivního záběru z Říma roku 1945, kde dojde k potyčce dvou mužů v pekárně s dramatickým závěrem. Sotva lusknete prsty a už jdete po současné římské ulici spolu se sympatickým hádajícím se manželským párem. Trošku křečovitě je tento děj narušen náhodným setkáním se starcem, který se díky ztrátě paměti „vetře“ do obyčejného světa těch dvou. O pár záběrů poté pochopíte, že nejde o bezúčelné „nastavování“ děje, ale že toto setkání film i svět hlavních hrdinů rozproudí a ti začnou odhalovat svoje skryté touhy a tajemství.
Co tedy uvidíte? Srkající lidi u večeře, oškubaná kuřata hlavou dolů a cukrářské orgie. Kromě toho budete dozajista řešit i svoje vlastní dilemata, kouknete se na svět skrz intelektuálské brýle, překvapí vás spojení homosexuality a římského ghetta a zamrazí vás dramatická scéna či vás naopak rozněžní romantické záběr, naprosto dokonale podpořené silnou hudbou.
Zajít si an tento film má rozhodně smysl. Během 106 minut strávených potmě jsem si potvrdila, že je dobré umět se podívat na sebe sama a svůj život zvenčí, z ptačí perspektivy nebo třeba z „okna naproti“, abychom se, resp. svůj život, pochopili.
Mohlo by tě zajímat:
- Studenti VŠE letos opět zazářili v soutěži PwC Consulting Challenge
- „Prezidentská debata na půdě školy byla ze strany vedení VŠE krokem dopředu,“ říká předseda Klubu mladých politologů Jakub Němec
- Týdenní přehled akcí: Zazařte na parketu ve stylu Great Gatsby nebo si běžte zazpívat karaoke se spolky.
Nahrávání ...
