Německý romantický autor Ernst Theodor Amadeus Hoffmann byl v civilním životě ne příliš úspěšný soudní úředník. Jako literát je však populární a fascinující i po dvou stech letech. Zejména jeho román Ďáblův elixír: příběh hříšného mnicha Medarda jako by svou osobitostí a literárním experimentem ani mezi beletrii té doby nepatřil.
Ernst Theodor Amadeus Hoffmann
Ďáblův elixír: příběh hříšného mnicha Medarda
Německý romantický autor Ernst Theodor Amadeus Hoffmann byl v civilním životě ne příliš úspěšný soudní úředník. Jako literát je však populární a fascinující i po dvou stech letech. Zejména jeho román Ďáblův elixír: příběh hříšného mnicha Medarda jako by svou osobitostí a literárním experimentem ani mezi beletrii té doby nepatřil. A i když představuje součást romantismu, který zcela jistě inspiroval dnes již klasická díla pokleslých žánrů, o žádnou podřadnou literaturu nejde. Právě naopak.
Již „Vydavatelova předmluva“, v níž sám autor oslovuje čtenáře, cosi naznačuje. Od díla se distancuje, když píše, že pročíst zápisky mnicha Medarda bylo „dosti klopotné“. Jde o jakýsi návrh pravidel hry, podobně jako u Eca a jeho Jména růže: „Neber vše, co čteš, tak vážně.“ I k základnímu pochopení knihy, je třeba číst ji s určitým nadhledem a nadsázkou.
Příběh Františka (jméno Medard dostal v klášteře, ze kterého posléze prchá) nelze brát jako nějakou odstrašující moralitu, nýbrž jako příběh člověka. Příběh člověka, který se snaží utéct zlu, jež je hluboce zakořeněno v jeho hříšném původu, který ale jen matně tuší. Příběh člověka, který přitom ale koná hřích za hříchem a nezdráhá se zradit kněžský slib, vydávat se za světského člověka, intrikařit, či dokonce zabíjet. Byť se jej Medard doopravdy napije, elixír ďábla zde funguje jako symbol, který uvolní jeho potlačované touhy a instinkty. Nic mu sice nezabrání vystoupat až na vrchol, vzápětí jej však vykonané zlé činy a především pokřivená mysl opět stáhnou do propasti. Z níž, jak se zdá, není úniku.
Kouzlo Hoffmanova psaní tkví v tom, jak postupně mistrovsky odhaluje tajemství skrytá v textu. Všechny otázky a nejasnosti, které trápí čtenářovu mysl, se o mnoho stran později spojí v logický celek. Zdánlivě náhodné zvraty jsou tak důmyslnou hrou se čtenářem. A tak se z Medardova dvojníka, který hlavní postavu pronásleduje na každém kroku a jehož můžeme nejprve chápat jako jakési zhmotněné Medardovo svědomí, nakonec vyklube jeho utajený bratr. Z dalšího autorova vstupu do děje, vydavatelových poznámek, poznáme spletité osudy Františkových předků, jejichž osud Medardovy činy ovlivňuje.
Vraťme se k úvodní otázce: mohl Medard zabránit zlu, které napáchal, nebo neměl jako potomek zla na vybranou? Zdá se, že nit osudu přetnout nemohl, přestože vykoupení nakonec došel. Zaplatil za to tím, čeho si nejvíce cenil , ale co jej zároveň udržovalo na špatné cestě. O co šlo, neprozradím, nechť čtenář objeví tajemství Hoffmannova románu sám.
Kulisy i prostředí románu jsou sice dobové, ale myšlenky obsažené v této knize jsou stále platné a vyzývavé. Možná se to na první pohled nezdá, ale Ďáblův elixír inspiroval literaturu 20. století víc, než bychom čekali.
