O Dánsku se ví, že je to víceméně rovina. To, že krajina tady není úplně placatá, poznáte nejlépe v sedle kola. A to, jak je krásná, můžete pozorovat například ze sedla islandského poníka. Naše outdoorová skupina ze sportovní školy v Glamsbjergu se na valentýnské pondělí vydala právě za těmito krásnými zvířátky.
O Dánsku se ví, že je to víceméně rovina. To, že krajina tady není úplně placatá, poznáte nejlépe v sedle kola. A to, jak je krásná, můžete pozorovat například ze sedla islandského poníka.
Naše outdoorová skupina ze sportovní školy v Glamsbjergu se na valentýnské pondělí vydala právě za těmito krásnými zvířátky. Dopoledne nádherně svítilo sluníčko, byl mráz a trochu sněhu. Těšili jsme se na odpoledne k poníkům. Přes oběd se ale zatáhlo, začalo jemně sněžit a vítr byl pěkně ledový. Na farmu to máme ze školy asi pět kilometrů, tak jsme jeli na kolech. „Jste přece drsní outdooristi,“ smáli se nám ostatní, kteří zůstávali v tělocvičně cvičit aerobik. Navlečení a s dalšími mikinami v batozích jsme vyrazili. Moji spolujezdci už na farmě dvakrát byli, ale pro mě to byla novinka, protože jsem do školy přijela o měsíc později.
Z ohrady až do lesa
Kovboj jménem Soeren nás už čekal. V klobouku, dlouhém koženém kabátě, khaki holinkách, s fajfkou v puse a neoholenou tváři vypadal, jako by právě utekl z nějakého westernu. Nejdříve si ti, kdo už tu byli, vybrali v ohradě „svoje“ poníky, mně a ještě jednomu nováčkovi vybral poníka Soeren. Moje Lysa byla překrásná: bílá (popravdě jemně nažloutlá), s huňatou hřívou a dlouhou ofinou, které ji při cvalu krásně vlály. Nasadili jsme poníkům ohlávky a odvedli si je do vedlejší ohrady osedlat. V další ohradě jsme se chvíli pohybovali dokolečka různou rychlostí, upravovali si délku třmenu a utažení sedel. A pak jsme konečně vyrazili ven z ohrady, dál od farmy.
Jeli jsme přes pole, chvíli krokem, pak cvalem. Kdo někdy jezdil na koni, ví, jaký je to nádherný pocit. Tihle poníci, to byla ale veliká legrace. Jejich krátké nohy v klusu kmitají velmi rychle, a tak člověk v sedle lítá ještě divočeji, než na normálním koni. Natřásali jsme se hromadně až k lesu, kde jsme se poprvé zastavili. Kovboj nás pořád objížděl dokola, poslední poníky popoháněl a prvním jezdcům udílel pokyny, kudy mají pokračovat. Hrozně ho pobavilo, když jsem mu řekla, že si v sedle připadám jako pytel brambor (asi Dánové tento příměr neznají). Vysvětlil mi, jak mám prošlápnout chodidla ve třmenech a vysedávat, abych již pytlem brambor nebyla. Když odjížděl, pořád se ještě pochechtával a opakoval: „Potatoes! Cheche… Potatoes!“
Poníci jsou škodolibí
Projížděli jsme lesem, poníci málo dbali na větve ve výšce našich hlav a škodolibě vždycky míjeli stromy a keře těsně tak, abychom museli uhýbat a různě se v sedlech naklánět. Pak jsme vyjeli z lesa na pole. Kovboj zamlaskal a jedenáct poníků s námi na hřbetech se dalo do cvalu. Nejdřív jsem se musela přidržet sedla, ale za chvíli jsem si na skákavý rytmus zvykla a začala si rychlý běh užívat. To už ale zase kovboj zpomalil, a tím se i ostatní poníci vrátili do klusu.
Pak Soeren obrátil svého poníka opět do lesa. Naši poníci měli podivnou, dosti podlou vlastnost. Všude se cpali hromadně, takže je člověk musel hodně krotit, obzvlášť, když se měli udržet na úzké cestičce nebo projít mezi stromy. Předvedli nám to právě ve chvíli, kdy jsme teď vstupovali do lesa. Větve byly opět nízko a opět velmi tvrdé. Prvních několik nás projelo. Sice s obtížemi, ale byli jsme v lese. Pak se kdosi otočil, rozesmál a povídá: Hele, Keneth spadl! Keneth (jinak velmi šikovný hoch) nízké větve v sedle neuseděl a válel se ve sněhu a blátě na zemi. Když se vyškrábal na nohy a popošel se svým poníkem dál, chtěla vjet do lesa ještě Isa. Ale ouha! Bum, a Isa se válela na úplně stejném místě jako Keneth. Ani jednomu se naštěstí nic nestalo, tak nasedli a jeli jsme dál lesem křížem krážem. Přes trochu zamrzlý potůček někteří poníci skočili, čímž své jezdce řádně vyděsili, jiní si neochotně umáčeli své chlupaté nožky.
I kovboj se dá zaskočit
Přes pole a louky jsme jeli cvalem, jindy zase klusem. Místy byly u lesa závěje. Lysa, můj poník, si asi myslela, že když je bílá, musí nutně jít tím nejhlubším sněhem, vždyť je jako ona! Kenethovi, který jel zrovna za mnou, už po pádu otrnulo, tak v závějích nabíral sníh a kouloval se s Rasmusem, který jel přede mnou. Naštěstí se Rasmusův flegmatický poník nesplašil ani tehdy, když ho Keneth nešetrně trefil přímo do zadku. Kousek dál jsme viděli pádící stádo srnek, ze kterých byl u vytržení i protřelý kovboj Soeren. Užívali jsme si pocit v sedlech, předjížděli jeden druhého a zase zpomalovali. Většinou to ale bylo na vůli poníků a Soerena, jakou rychlostí jsme právě jeli. Soeren to se smíchem komentoval slovy: „They know that I am the one in charge here!“ Ale to už jsme byli skoro zpátky na farmě. Ještě pár set metrů po silnici, kousek podél dávno nepoužívaných železničních kolejí. Poslední závěj a škarpa u cesty, kterou je nutno opatrně překonat. A pak sesednout, sundat sedla a vrátit poníky do jejich ohrad. Lysa se na rozloučenou ani neohlédla…
Unavené z dlouhé projížďky nás ještě čekala cesta domů. Zima byla ještě větší, vítr silnější a drobný sníh, který nás štípal do tváří, ostřejší, než cestou na farmu. Do školy jsme se vrátili puntikatí od hlavy až k patě, protože „horáci“, na kterých jsme jeli, nemají blatníky. Pořádně jsme umyli kola, aby na nich nezůstala sůl ze silnice, osušili řetězy a nastříkali je, aby příště zase krásně šlapaly. A pak jsme v horké sprše dlouho přemlouvali promrzlá těla, aby už nebolela a zase se začala normálně hýbat.
