Dejte si pozor na kufr

23. 10. 2008 | | Nezařazené

Přípravy na cestu do Venezuely začaly na jaře po zjištění, že jsem byl přijat na školu do země, kterou jsem si přál. Vše vyvrcholilo poslední den, balením dvou zavazadel a přesunem na letiště, kam jsem jako obvykle přišel později.

Přípravy na cestu do Venezuely začaly na jaře po zjištění, že jsem byl přijat na školu do země, kterou jsem si přál. Vše vyvrcholilo poslední den, balením dvou zavazadel a přesunem na letiště, kam jsem jako obvykle přišel později.

Naštěstí mám milou spolucestující Míšu, která mi ani nevynadala ani nebyla nervózní (na studium jsme byli z VŠE vybráni dva). Letadlo se vzneslo v osm hodin večer a krátce před půlnocí jsme dosedli na letiště Barajas v Madridu. Druhý den kolem třetí hodiny jsme se již vznášeli nad Atlantikem směr Caracas, kde jsme odpoledne (mají o šest hodin a třicet minut méně) úspěšně přistáli. Kontroly proběhly v pohodě a nebýt toho, že mi nějaká paní chtěla odejít s mým kufrem, tak by to byl překvapivě hladký příjezd. U východu nás čekal pán s cedulkou univerzity, přesto než jsme k němu došli, tak nás stihlo oslovit asi pět hbitých pánů s nabídkou taxi. První šok bylo horko venku a druhý šok byla extrémní zima uvnitř auta. Poté nás čekala cesta do Caracasu, který je od pobřežního letiště vzdálen asi třicet minut – pokud ovšem není zácpa. A ta je téměř vždy, takže jsme na univerzitu dorazili zhruba po hodině. Tam jsme zjistili, že nám nesehnali ubytování i když měli a poslali nás do hotelu, což byl asi největší šok dne. Řekli ať si druhý den koupíme noviny a něco si seženeme. V duchu jsem si říkal: „Zlatý systém kolejí a Buddy systému na VŠE“. Jak vše dopadlo, jestli už bydlíme ve svém a jaké byly následující události se dočtete příště.

Zatím ahoj

pozn.: též můžete navštívit můj blog: martinvkaribiku.blog.cz

Mohlo by tě zajímat: