Děláme emancipační sebeobranu, říká Jasmína Houdek. Část první

30. 5. 2023 | | Tuesday Talks Jasmína Houdek, moderní sebeobrana

Moderní sebeobrana vznikla před více než deseti lety a jak říká sama Jasmína Houdek, která je součástí projektu od roku 2015, sebeobrana není jen o tom umět bojové sporty. Jde především o to pochopit, jak násilí vzniká a proč k němu dochází. Co čekat od její výuky a mnohem více se dočtete v následující první části rozhovoru, který vyšel v tištěném květnovém čísle iListu v roce 2022.

Mohla byste nám stručně představit projekt Moderní sebeobrana? V čem jsou vaše kurzy jiné než výuka tradiční sebeobrany?

Většinou si pod pojmem sebeobrana lidé představí nějaký trénink v kimonu nebo právě nějaké údery a techniky, jak někoho zneškodnit. To bezesporu k sebeobraně patří a v Moderní sebeobraně tomu věnujeme velkou část tréninků, ale ta podstatnější část je psychologie, vyjednávání, vědět, kde násilí vzniká, kdo se ho dopouští a co ho způsobuje. 

Taky děláme emancipační sebeobranu. Jsme feministky a feministi. Tím, že se zabýváme sexualizovaným násilím, vidíme jak velký je nepoměr v množství násilí muže proti ženě, kdy ho páchá manžel, partner, kamarád, soused, kolega. 

Takže v tom si troufám tvrdit, že jsme jiní. Uvědomujeme si, že sebeobranu musíme dělat trošku jinak, že nemůžeme začínat technikami, jak někoho složit, ale musíme se na to podívat ještě z širší perspektivy. Dáváme lidem nástroj k tomu, jak žít život svobodně, tak, aby vám bylo dobře, abyste si uvědomovali, kde máte vlastní hranice, a zároveň abyste nepřekračovali hranice někoho jiného.

Co tedy čekat na první hodině vašeho kurzzu?

Když k nám přijdete, jako první se s vámi seznámíme, ptáme se lidí, co je k nám vede. Nabízíme lidem tykání, kdo nechce, nemusí. Tím, že o nás už často mají nějakou představu, protože o nás četli třeba nějaký článek, slyšeli podcast nebo jsme se objevili v nějakém pořadu, už trošku vědí, kdo jsme, a důvěřují nám. I proto tam často zaznívají velmi osobní příběhy o tom, že někdo zažil třeba přepadení nebo zneužití. S tím pak pracujeme.

Takže vytvoříme důvěrnou atmosféru a teprve potom se bavíme o tom, co předchází útoku. Vlastně vykreslíme situaci, kdy je agresor někde venku na ulici a vybírá si oběť. Ukazujeme, že žádné násilí nevzniká tím, že vás někdo bije nebo škrtí. Vždycky mu něco předchází, agresor si vás musí vybrat. Pak k vám přijde, něco řekne, pak se třeba napřahuje k útoku. Až pak je ten útok samotný, třeba škrcení nebo rány. Tady v tom vidíte, že je hned několik stádií, kdy si útoku můžete všimnout a například odejít, zkrátka udělat něco jiného, než použít fyzický úder. Tímhle začínáme, těmi cizími lidmi na ulici. 

Pak se dostáváme do osobního života. Mluvíme o tom, že bránit se proti opilému nebo vulgárnímu člověku na ulici je vlastně mnohem lehčí než se vymezit proti někomu, koho znáte a koho máte rádi. Nebo kdo je třeba váš nadřízený. V těchto případech samozřejmě musíte brát v potaz to, jak to pro vás dopadne a rozhodování může být hodně složité.

Tohle lidi učíme hned na úvod, pak následují fyzické věci. Většinou zjistí, že bránit se fyzicky je strašně snadné, naučí se to každý. Máme takovou poučku, že pokud to nezvládne moje maminka, které je přes šedesát, nemá to smysl a nebude to nikdy fungovat. Sebeobrana musí být jednoduchá s snadno vysvětlitelné.

Jak jste se vlastně začala věnovat sebeobraně? Co Vás k tomu motivovalo?

Sebeobranu jsem začala dělat, když jsem se věnovala bojovým sportům.Při tréninku jsem uměla dát silnou ránu nebo někoho kopnout do hlavy, ale pak jsem v realitě nedokázala reagovat na nevhodné řeči v práci nebo od kamarádů. Nevěděla jsem, jak se bránit proti „catcallingu“, což je pokřikování na ulici. Šla jsem po ulici, tam na mě někdo pokřikoval nechutné sexuální narážky, a já jsem si pak doma říkala, proč jsem mu neřekla, ať jde do háje. Kdyby se schylovalo k nějaké fyzické konfrontaci, tak bych se přeci uměla ubránit, protože dělám thajský box. To byl původní impulz, kdy jsem si uvědomila, že bojové sporty mě nenaučí reagovat, neřeknou mi nic o tom, kdo násilí páchá, kde vzniká a co způsobuje. Tyhle odpovědi mi dala až teprve Moderní sebeobrana.

Důležité je jednat. Co si o tom pomyslí okolí, na tom nezáleží

Co je podle vás v sebeobraně nejdůležitější moment?

Nejtěžší moment je asi přijmout to, že se můžete ohradit, ozvat, že si obtěžování nemusíte nechat líbit a můžete se bránit. Bohužel existuje kultura toho, že holka má být milá a má se hezky vyjadřovat, která nám v tom trochu brání. Po mužích totiž chceme trochu jiné věci. Když kluk řekne sprostý slovo, tak je to cool, když to řekne holka, tak je to sprosťanda. 

Vyplatí se vždycky nějak jednat, není lepší agresora ignorovat? Nevyprovokuje ho to k něčemu dalšímu?

Pokud můžete, tak odejděte. Ale když to nejde, třeba vidíte, že ten člověk jde za vámi, tak je dobré okamžitě reagovat. Stoupnout si, dát ruce před sebe,  říct mu, ať vás nechá na pokoji. Většina agresorů hledá někoho, kdo se nebude bránit, kdo bude potichu, kdo si to nechá líbit. A tím, že se postavíte, dáte ruce před sebe a řeknete něco silného, třeba “Nechte mě!” nebo “Běžte pryč!”, mu dáte najevo, že se za sebe postavíte, nebudete se bát ubránit a jestli bude pokračovat, tak budete dělat problémy. Budete možná vypadat divně, ale to taky není na škodu. Agresor chce někoho, s kým to bude mít snadné. Ani lev si nevybírá nejsilnější antilopu, vybere si nějaký slabý kus. 

Hodně lidí má strach, že obranou agresora vyprovokuje. Nic takového neexistuje. Pokud se stane, že se bráníte, a ten člověk udělá něco dalšího, tak měl už dávno plán vás přepadnout, fyzicky vás napadne a vy akorát jeho karty odhalíte mnohem dřív. Když budete dělat, že tam nejste nebo když budete prosit a vyjednávat, ten člověk nepřestane, to se nestává. Přitom je to častá obava, proto to zmiňuji. Vždy je dobré jednat a něco udělat.

Dá se předvídat agresivnímu jednání? Lze si všimnout nějakých náznaků, které k tomu vedou?

Určitě. Když jste někde ve veřejném prostoru, žádné násilí nezačíná tak, že vás někdo bije, okrádá nebo dělá něco jiného fyzického, vždy je tam výběr oběti. Můžete si všimnout, že vás někdo sleduje a většinou je to o tom, že začnete mít takový ten divný pocit. My tomu říkáme intuice a není to nic ezoterického, ale je to pocit, který vám říká, že se něco se děje a máme zbystřit. Ale tím, jak jsme zavaleni informacemi, prací, školou, máme tendenci to zazdívat. 

Často nám brání i sociální normy. Stojíme třeba někde na nádraží, někdo se nám tam nezdá a nevíme, jestli můžeme odejít, protože, co si o nás pomyslí lidi? Nebo si sedneme k řidiči do auta, ať už je to taxi nebo Uber, a zjistíme, že jeho chování je divné. A zase si říkáme:  „Mám mu říct, ať zastaví? Ale teď? Vždyť tam ještě nedojel.” A vlastně pořád bilancujeme a snažíme se zahnat ten divný pocit. Ale my říkáme, že je důležité na ten divný pocit vždycky dát.

Něco mi hrozí, je v pořádku se bránit fyzicky

Kdy už udělat něco fyzického?

Když ten člověk pokračuje dál. Protože útok samozřejmě může vypadat tak, že k žádné komunikaci nedojde a útok bude velmi rychlý. Vidíte, že na vás někdo běží a ani se nezastaví. Nestihnete mu říct, aby vám dal pokoj nebo na něj zařvat. Tady je zcela na místě udělat něco jako první. Dát mu ránu, použít nějaký nástroj na zneškodnění útočníka. Máte na to právo, nejen morální ale taky z hlediska českého práva. Nemusíte čekat na to, až se vás někdo dotkne. Sebeobrana musí být vždycky silnější než napadení. Pokud vám ten člověk dá třeba facku, tak je zcela v pořádku, abyste mu vy dala jednu, dvě, klidně tři rány, aby skončil na zemi, protože se potřebujete ubránit. 

Takže můžeme útočníka napadnout, i když on sám nás fyzicky třeba nenapadl?

Vy nebudete nikoho napadat, vy se budete bránit. A na to je taková formulka: Sebeobrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Každé slovo v ní něco znamená, je tam schválně. To znamená, když jdu a nějaký člověk mě přirazí ke zdi a sáhne mi na prso, je zcela v pořádku ho odstrčit, srazit ho na zem a jít pryč. Ale už není v pořádku, abyste mu tam dupali po hlavě, vytrhali mu vlasy a zlomili oba kotníky. Samozřejmě vaše sebeobrana musí být silnější, ale nesmí být přehnaná. Když uvidíte, že se vám parta výrostků vkrádá do auta, tak je zcela v pořádku tam přiběhnout a vyhnat je, ale už není v pořádku vzít brokovnici a zastřelit je.

Foto: Euromedia Group

Mohlo by tě zajímat: