Důchodci vrací úder!

19. 1. 2004 | | Nezařazené

Vešli jste do počítačové učebny a ta byla plná brousících důchodců? Nebo vás snad předběhli ve frontě v menze? Anebo jste snad přišli na makro a vedle vás si sedla sedmdesátiletá babička? Možná vás to překvapilo a možná jste byli zvědaví, co je to za lidi a kde se tam vzali. Zabloudili? Nebo se některým studentům podařilo splnit si flákačův sen a půjdou ze školy rovnou do důchodu? Kdepak, nic takového. Jsou to studenti Univerzity třetího věku.

Vešli jste do počítačové učebny a ta byla plná brousících důchodců? Nebo vás snad předběhli ve frontě v menze? Anebo jste snad přišli na makro a vedle vás si sedla sedmdesátiletá babička? Možná vás to překvapilo a možná jste byli zvědaví, co je to za lidi a kde se tam vzali. Zabloudili? Nebo se některým studentům podařilo splnit si flákačův sen a půjdou ze školy rovnou do důchodu? Kdepak, nic takového. Jsou to studenti Univerzity třetího věku, kteří si v rámci svého studia vybrali některý z kurzů nabídky VŚE.

Je pondělí, něco před jedenáctou dopoledne. V místnosti 211 ve Staré budově se začínají scházet posluchači Univerzity třetího věku. Čeká je přednáška Veřejných financí. Někteří se tváří důležitě a spěchají, jiní si ověřují číslo dveří, jestli jsou správně, další vypadají trochu nejistě. Navzájem se zdraví, baví se spolu, tvoří skupinky. Co je odlišuje od řádných studentů je jejich věk, oblečení, hole v rukách a předpotopní tvary brýlí. S úderem jedenácté přichází přednášející, docent Izák z katedry veřejných financí. Nejprve chce rozdat okopírovaný Stiglitzův článek těm, na které se minule nedostalo. Než však stihne udělat tři kroky k první řadě, už je u něj šplhounka v příšerném oranžovém kostýmu s monstrózně velkými knoflíky. S důležitým výrazem ve tváři se ujímá rozdávání kopií.

Téma dnešní přednášky je celkem aktuální, bude se mluvit o schvalování rozpočtu v Česku, příští týden se naváže problematikou rozpočtové politiky. Na úvod doc. Izák upozorní, že za čtrnáct dní je volno, protože je rektorský den. Oranžová šplhounka okamžitě reaguje: „My to už víme, ale stejně děkujeme, děkujeme za všechno.“ Pak už se rozběhne výklad. Když dojde na obce se samostatným hospodařením a rozšířenou působností, přihlásí se posluchačka v třetí řadě a řekne: „To já jsem z Ledče nad Sázavou, tam přece byl dřív okresní úřad, za války tam bylo hejtmanství a teď tam není nic.“ Odpověď přednášejícího „to já jsem ze Zruče,“ vyprovokuje další příspěvek z publika: „Tam stavěl Baťa.“ Poté přednáška pomalu plyne dál, studenti občas souhlasně sborově zamručí a pokývnou hlavou, čas od času někdo doplní zcela bezvýznamný údaj k výkladu, sem tam někdo zamumlá nějakou poznámku. Paní s čajem v omlácené PET láhvi od Coca Coly chvílemi usíná, není ostatně sama – přednáška je docela nudná, zajímavých informacích poskrovnu. Přesto většina studentů pozorně poslouchá, někteří si dělají poznámky, šplhounka v oranžovém se snaží zaznamenat si každé slovo.

Na konci zbývá čas i na dotazy studentů. Šplhounka v oranžovém se ptá jako první: „Mě by zajímalo, jestli Česká konsolidační agentura nějak prověřuje zájemce o koupi špatných pohledávek, a taky bych chtěla vědět, jestli nějak zkoumá samotné dlužníky, třeba pomocí tajných služeb.“ Odpověď docenta Izáka „to bych taky rád věděl“ posluchače pobaví. Pak se strhne debata o paritě kupní síly, konkurenceschopnosti českých podniků atd. Některé názory jsou, pravda, poněkud naivní, diskuze je však o to plamennější.

To návštěvníci čtvrtečního kurzu Dialog s počítačem sice také mají brýle zastaralých tvarů, narozdíl od svých kolegů z Veřejných financí jsou však o něco mladší, nosí trochu modernější oblečení a je tu vidět méně holí. Když se mezi sebou baví, nepřipomínají tolik důchodce na lavičce v parku.

Vyučující přichází o pár minut později, ale hned se vrhá do dnešního tématu, kterým je práce se soubory a program Total Commander. Dospělá atmosféra se pomalu mění, učitel jedná se seniory jako s malými dětmi, chvílemi jim tyká, neustále je okřikuje. Když někdo něčemu nerozumí, místo trpělivého vysvětlení obrátí oči v sloup a dotyčnému vynadá, že nedává pozor.

Hodina pokračuje, na řadu přichází práce s disky. Kantor ukazuje disketu a říká: „Opakujte po mně: Áčko je adresa disketové jednotky, disketa má rozměr tři a půl palce.“ Studenti po něm sborově opakují, v jejich hlase je slyšet trocha nejistoty, trocha úcty, trocha strachu z neznámých a nových věcí. Zní to skoro nábožně. V poslední řadě sedí rebelka ve žlutém svetru, zjevně si myslí svoje, nicméně onu mantru přeříkává také. Ale naschvál mimo rytmus a pohrdavým tónem. Nakonec ještě vyučující prozradí, že palec je 2,14 cm.

Ne všichni ale podlehnou atmosféře první třídy, a když učitel vybafne na jednoho z mála přítomných mužů, „zopakujte mi, co jsem říkal,“ tázaný mu místo nesrozumitelného brblání a klopení zraku odpoví s ironií v hlase „to jako od začátku, jo?“ Rebelka ve žlutém se snaží pomoci paní u vedlejšího počítače, které se od začátku hodiny nepodařilo přihlásit do sítě. Jak si toho učitel všimne, hned ji okřikne: „Každý pracuje na svém, nechte pani na pokoji, ona má svůj počítač a svoji hlavu, tak nerušte!“

Výklad je poněkud zmatený, sem tam to vypadá, že sám učitel absolvoval tento kurz minulý semestr. Jak se blíží konec, chaos v hlavách studentů narůstá, a tak se spolu občas radí o správném postupu při kopírování souboru. Vyučující ale nesnese jakékoli vyrušování, a tak na mumlající dvojici v první řadě vyjede: „Mlčíš! Já vás tady nebudu překřikovat, já mám jenom jedny nervy!“ Pak se otočí ke mně a nahlas mi přes celou učebnu říká: „Vy si pište, co chcete, ale já vám říkám, že učit seniory je horší než učit malé děti.“ A tím končí dnešní hodina.

Proč se vlastně člověk po šedesátce přihlásí na kurz práce s počítačem? Rebelka ve žlutém svetru odpovídá: „Já jsem se přihlásila do tohoto kurzu hlavně kvůli vnoučatům, abych jim rozuměla. Vždyť oni na mě mluví svahilsky. A to je důvod i většiny ostatních, k čemu by nám to bylo? No i když třeba já počítač potřebuji, můj syn pracuje v Kanadě, a tak spolu komunikujeme e-mailem.“ To motivy návštěvníků Veřejných financí jsou jiné: „To se přece týká nás všech. Rozpočet, rozpočtová politika. Já mám zapsaný i další kurzy, třeba o Evropský unii, to jsou pro naší zem hodně důležité věci.“

A jaký názor na studium starších spoluobčanů mají sami studenti? „Je to pořád lepší, než kdyby seděli v parku na lavičce, krmili holuby a nadávali na tu dnešní mládež,“ říká jeden. Jiný ale namítá: „Já bych byl radši, kdyby právě seděli v tom parku a krmili si holuby, tady na ekonomce je už tak fronta na všechno, zabírají nám počítače…“ Někteří je však hájí: „Vy jste na ně takový hnusný, vždyť oni jsou tak strašně šikovní, když tady studují. To já, až budu stará babička, tak tady taky budu studovat na Univerzitě třetího věku.“

Mohlo by tě zajímat: