Expedice na jižní polokouli, díl první

26. 10. 2002 | | Cestování

To jsme tak jednou seděli s Kájou u čaje na koleji a nevěděli roupama co by. Už studujeme tolik let, chtělo by to nějakou pořádnou změnu, abychom si zase pročistili hlavy. A tak jsme jednoho pátečního rána nasedli do letadla směr Jižní Amerika.

To jsme tak jednou seděli s Kájou u čaje na koleji a nevěděli roupama co by. Už studujeme tolik let, chtělo by to nějakou pořádnou změnu, abychom si zase pročistili hlavy. A tak jsme jednoho pátečního rána nasedli do letadla směr Jižní Amerika.

Se třemi přestupy za 48 hodin jsme přistáli na jižním cípu Jižní Ameriky. Odtud vyráží expedice do Antarktidy. Tak tuhý kořínek nemáme a raději jsme se vypravili jiným směrem a to do Punta Arenas. Z letiště nás odvezl autobus až do centra města. Tam už byl připraven hlouček lidí toužících ubytovat dva zmožené, omšele vyhlížející české studentíky. Když autobus zastavil, strhla se bitka a během pár sekund jsme měli plné ruce letáků s nabídkami těch zaručeně nejlevnějších ubytování ve městě. Neměli jsme moc sílu vzdorovat a nechali se natlačit do prvního auta, které bylo po ruce, ujištěni o tom, že lépe jsme si vybrat prostě nemohli. Druhý den jsme se přesunuli do blízkého města Puerta Natales, odkud jsme se nechali odvézt do národního parku Torres del Paine. Rangerovi jsme museli každý osobně vysvětlit, kam povedou naše kroky a kdy se vrátíme. On si vše pečlivě zapsal a ponechal nás svému osudu.

Křišťálovou vodu dochucovat nemusíte

Po šest dní jsme obcházeli obří skalnaté věže, které daly jméno parku. Krajina i počasí se každý den zcela změnily. Jednou vedla cesta loukou, jednou kolem ledovcového jezera, borůvčím, mezi kravami, bahnem, pralesem, přes vetché mostky i ledovou říčkou. K večeru jsme se vždy doplazili do kempu, uvařili nějakou tu instantní dobrotu a lízali si rány. Trvalo nám tři dny, než jsme se zvykli na to, že každý z nás váží o 15 kg víc. Ještěže jsme s sebou nemuseli tahat prakticky žádnou vodu, neboť naše cesta vedla přes spoustu křišťálově čistých potůčků, jejichž vodu nebylo nutné dochucovat žádnými chlorovými tabletkami. Po šesti dnech ve dvou tričkách (z nichž jedno bylo určeno výhradně na spaní), umytí pouze občas v ledovcové řece, jsme se dostali zpět do civilizace. Naše svršky a spodky jsme dali do hermeticky uzavřeného sáčku a svěřili paní domácí, která se sama nabídla, že se o ně za malý příplatek postará. Obávali jsme se, že ji poté, co otevře toxický pytlíček, již nikdy nespatříme.

Potkat medvěda či pumu je vlastně velké štěstí

Naše další kroky pak vedly do Argentiny. Chaloupku, kolem níž se váleli psi a vzadu měli určitě i slepice, bych na celnici rozhodně netipovala. Tam jsme ukázali naše zelené knížečky. V očích celníka zavládlo zděšení, odkudže to vlastně jsme. Zavolal si ještě další dva, prohrabali se ve svých papírech a se zdviženým obočím nás nechali projít. Tahle situace se pak se železnou pravidelností opakovala na každé celnici. Radši jsme si pak už stoupali na konec fronty, abychom nezdržovali nepodezřelé cestující. Pak už nám byla cesta do země, která má ve znaku čepici na holi, otevřená.

Národní park Fitz Roy se vyznačuje obdobnými charakteristikami, jako park předchozí. Nádhera, kam se člověk podívá. Navíc tam ale byly cedule upozorňující, že pokud se potkáme s medvědem či pumou, tak máme vlastně hrozné štěstí. Přečetli jsme si rady, jak se chovat při setkání s nimi. Tak na medvěda nemluvte, odhoďte jídlo a dělejte mrtvé brouky, zatímco na pumu je třeba hlasitě křičet, mávat zběsile rukama a házet po ní kameny. Měli jsme však dle cedule smůlu a nepotkali jsme je.

Před další dlouhou cestou jsme ještě navštívili ledovec Perito Moreno. Tento zajímavý úkaz je vlastně takovou přírodní show. Obří ledovec o šíři asi 6 km a výšce prý 70 m postupně přirůstá (jako jeden z mála na světě), svou vahou se sune dopředu a naráží na poloostrov. Je mu pak těsno a v obřích kusech se láme do vody. Návštěvníci show stojí u zábradlí a jako na tenise pozorují, kde se kus jako autobus s obrovským rachotem zřítí do vody.

Přes slintavkové rohožky do Ohňové Země

Pak už jsme zamířili do nejjižnějšího města na světě, do Ushuaii. Cestu nám opět zpestřovala sousta hraničních prohlídek. Vyjížděli jsme sice z Argentiny a tamtéž hodlali i zůstat, ale trasa vedla přes, ke všem sousedům nepřátelské, Chile. Čtyřikrát jsme si tedy museli všichni vystoupit, projít jejich slintavkové rohožky a před celníky sníst všechno ovoce z batůžků. Následoval již zmíněný úžas nad zelenými pasy. Při překonávání Magalhaesova průlivu jsme si už vystoupili dobrovolně, abychom mohli z trajektu pozorovat skotačící tučňáky a lachtany. Hned od vylodění z trajektu nás začaly provázet obří cedule s hesly „Malvinas son Argentina“, česky „Malvíny jsou argentinské“. Místní obyvatelé se asi se ztrátou Falkland, které jsou teď britské, jen tak nesmířili a na „železnou lady“, která jim ostrovy uzmula, určitě s láskou nevzpomínají.

Ohňová Země se jmenuje ohňová prý kvůli původním obyvatelům, kteří si ohňovými signály sdělovali, že se blíží cizí loď. Možná ale taky kvůli tomu, že na povrch unikal zemní plyn, který hořel, když se dobyvatelské lodě blížily. Že je tu zmíněné suroviny hojnost, je znát již na první pohled na životní úrovni obyvatel. Navíc ještě dostávají i soustu daňových úlev od vlády. I tak asi není lehké udržet lidi v místech, kde je po většinu roku zima a tma. My jsme tam přijeli na počátku března, těsně před začátkem zimy.

V jeden den jsme měli možnost ozkoušet všechna čtyři roční období. Ráno jsme vyšli v tričku s krátkým rukávem, pak se postupně ochlazovalo, začalo pršet, pak mrznout a z našeho stanu se stalo iglú. Celý národní park Tierra del Fuego -– Ohňová Země byl podezřele zelený a to může znamenat jen jedno. Pořád tu prší. Za těch pět dní strávených v parku a jeho blízkém okolí jsme potkali jen čtyři živáčky a jednoho mrtvého koně na cestě. Většinu času jsme šli pralesem, mechovištěm, chvíli bahnem (bobři přežvýkali půl lesa a řeka se vylila z břehů) a chvíli nad hranicí lesa. Bylo to poměrně náročné, ale ta panoramata… Pak jsme už naznali, že zimy jsme si užili dost a rozhodli se zamířit na sever, za teplem.

Mohlo by tě zajímat: