Fejeton: Láska dělá z lidí idioty
NezařazenéCo všechno jsem ochotná udělat pro lásku? Blesklo mi hlavou, když jsem
se drápala do dalšího srázu. Můj milý je turista, tak vášnivý, jak jen
turista může být. Vzal mě na pochod Po stopách Karla IV.
Udělal chybu.
Došlo mu to? Nevím. Chytám další větev a drápu se dál. Kloužou mi
boty. Bývaly bílé, teď to pod nánosy bahna ani není poznat. Prší.
Nechápu, jak jsem se mohla nechat přemluvit. Náhlé pomatení mysli? Možná.
Nemám deštník, ale stejně nevím, k čemu by mi uprostřed lesa byl. Nemám
ani pláštěnku. Ta slečna přede mnou jí má, závidím jí. Je z naší
skupiny potrhlých skautíků. Baví se s mým milým. Nemám ji ráda. Jsem
promočená a začíná mi být zima. Přemýšlím, jak voděodolná je má
řasenka. Proč jsem si jen ráno dělala takové starosti s účesem? Vypadám
jako zmoklá slepice. Slečně v pláštěnce to sluší. Ani nevypadá
unaveně. Nemám ji ráda. Funím. Dochází mi dech a podjela mi noha. Můj
milý mě chytá za ruku. Ptá se, proč nemluvím, že prý jsem dnes nějaká
tichá. Nejsem na něj naštvaná? Mám chuť ho nakopnout, ale nemám dostatek
sil. Jsem vyčerpaná a začínám mít hlad. Pořád prší a bláto mi dál
čvachtá pod nohama. Vidím vesnici. Pomalu se k ní blížíme. Záchrana,
hospoda. Nejdeme dovnitř. Jsem v šoku. Skautíci tvrdí, že je moc
začouzená. Myslí na své plíce. Nerozumím jim. Pomalu se vzdalujeme od
hospody. Mé srdce krvácí. Chci se vrátit, leč ruka mého milého mě táhne
dál a dál. Necítím nohy, klopýtám. Kopec. Míjí mě slečna
v pláštěnce, soudě podle jejího pohledu vypadám velmi uboze. Můj milý
se s ní dá opět do řeči. Vzdalují se mi. Snažím se je dohnat.
Nenávidím svůj městský zadek. Utekli mi. Nemám je ráda. Jsem na nějakém
stanovišti, dostávám razítko a bonbón. Nesnáším bonbóny. Nesnáším
Karla IV. Zajímalo by mě, jestli tudy vážně někdy šel. Dost o tom
pochybuji. Zjevuje se můj milý, opět mě chytá za ruku a vleče dál.
Kodrcáme se skrz další les. Zakopla jsem o kořen. Bolí mě kotník.
Kulhám. Prší. Všude bahno. V dálce se objevuje Karlštejn. Utrpení pomalu
končí. Milý oznamuje, že je na mě pyšný. Z posledních sil ho naštvaně
probodávám pohledem. Po patnácti nekonečných kilometrech jsme v cíli.
Dostávám diplom a tatranku. Nazpátek jedeme vlakem, a já, hrdě trucující,
nezávislá, soběstačná a moderní žena, usínám milému schoulená
v náručí. Vyčerpaná, ale šťastná.