Příroda je to jediné, co je v Norsku zadarmo, a ignorovat ji je jednoduše nemožné. Najde si vás, i kdybyste právě seděli uprostřed Osla a sledovali CNN. Neposedné nutkání, že o něco přicházíte, vás ale nenechá válet se doma u televize. Všechna ta nádhera kolem vás prostě donutí cestovat a vidět ještě daleko víc. A stejně je vám od začátku jasné, že z téhle úžasné a obrovské země nikdy nestihnete navštívit ani polovinu.
Příroda je to jediné, co je v Norsku zadarmo, a ignorovat ji je jednoduše nemožné. Najde si vás, i kdybyste právě seděli uprostřed Osla a sledovali CNN. Neposedné nutkání, že o něco přicházíte, vás ale nenechá válet se doma u televize. Všechna ta nádhera kolem vás prostě donutí cestovat a vidět ještě daleko víc. A stejně je vám od začátku jasné, že z téhle úžasné a obrovské země nikdy nestihnete navštívit ani polovinu.
Naše první toulka s přáteli vedla do Jotunheimského národního parku, kde mají Norové své nejvyšší kopečky a samozřejmě také spoustu jezer. Pro naši túru byla důležitá dvě z nich – na mapě Norska snadno přehlédnutelná mezi všemi ostatními, mnohem většími. Ve skutečnosti bylo však jedno z nich zhruba tak velké, jako české Lipno. Na rozdíl od něj ale na břehu nebyly žádné betonové obludy a na hladině žádní turisté na šlapadlech a pramicích. Bohovský klid.
Gjendesheim jsou oblíbené norské sušenky a také místo, kde začíná tento velmi populární norský výšlap. Než jsme se na dva dny rozloučili s civilizací, ponechali jsme náš vůz na tuto dobu svému osudu na místě k tomu určeném, parkovišti placeném. To fungovalo na zvláštním principu. Jednoduše si utrhnete formulář, na kterém vyplníte, jak dlouho se zdržíte. Originál si dáte za okno a kopii hodíte i s příslušnou částkou do „dopisní“ schránky, kterou možná občas někdo vybírá.
Na začátku túry jsme odložili bagáž na loď a doufali, že ji večer najdeme v chatě, kde jsme měli v plánu nocovat. I tohle funguje a je to příjemné, protože můžete pochodovat jen s malým batohem. To jsme ocenili hlavně v okolí vrcholku hory Bessegen, kde již začátkem září řádně přituhovalo a hlavně fičelo vždy přesně proti směru naší chůze. Na okolních kopcích byl i sníh, my jsme se s ním pomazlili jen decentně. Užívali jsme si ale vše ostatní, především nádherný výhled do kaňonu jezera Gjendes po levé straně a na další jezero Bessvasnet na straně pravé.
Prvně zmiňované bylo azurozelené, průzračné a ledové. Jezero číslo dvě bylo šedomodré, průzračné a ještě ledovější. Hlavní rozdíl je ale v tom, že Bessvasnet leží zhruba o 400 metrů výš, než Gjendes. Obě jezera jsou od sebe v nejužším bodě vzdálená jen pár desítek metrů vzdušnou čarou a vede mezi nimi stezka. Takže to působí, jako byste procházeli po hrázi přehrady. Leč tuhle přehradu netvořil člověk, ale … no já vlastně nevím, možná to celé bylo made in china. K večeru jsme se dokutáleli do Memurubu, turistické chaty celkem nízkého věku. Věděli jsme, že je plně obsazená, ale to v Norsku není problém. Zkrátka vás vždy musí ubytovat, zpátky do hor vás na noc nepošlou. Zaplatili jsme tedy nějaký ten šesták za spaní na „SOFA“ a čekali, co se z toho vyvrbí. SOFA ale majitel chaty zřejmě slíbil ještě zhruba dalším šedesáti přítomným, takže když jsme se ke gaučům dostali, už byly obsazené. Za chvíli ale vyšší síla seslala do místnosti nemalé množství matrací, takže jsme na zemi spát nemuseli.
Z Gjendesheimu do Bergenu, druhého největšího norského města, je to co by kamenem dohodil, tedy necelých 400 kilometrů. Pro Norsko žádná vzdálenost. V Bergenu by chtěl bydlet každý, ačkoliv v něm ročně naprší dvakrát tolik než v ostatních regionech již tak deštivého Norska. Mé fungl nové paraple působilo pod místním „podzimním deštíkem“ směšně, svůj účel neplnilo a životem za to zaplatilo. A já tomu byl rád, protože jsem Bergen zažil tak, jak se zažít má. Totiž totálně promočený. Ale to bylo naštěstí až na konci našeho výletování zde.
Centrum Bergenu je malé, milé a dominuje mu rybí trh, tudíž se dá celkem jednoduše najít nosem. Dozvěděli jsme se v něm, že losos je podřadná ryba. Nejlepší je prý monkey fish, která vypadá opravdu strašidelně. Je veliká, má příšerný výraz ve „tváři“ a prý to nejúžasnější maso. My se v autě opičí smrdutostí vzájemně přiotravovat nechtěli, tudíž jsme zakoupili aspoň lupeny na vyhlídkovou plavbu po fjordu na lodi zvané White Lady. Ta umí překvapit hlavně tím, že na ní fičí, neprší a kromě vás veze spoustu dalších Čechů a spolustudentů ze Sandviky. Čtyřhodinové lámání vln nás utvrdilo v tom, že na těch fjordech opravdu něco je a Norsko by bez nich nebylo Norskem. Když se opět ocitnete v přístavu, těžko přehlédnete jeho okouzlující část zvanou Bryggen. Jeho domy jsou dřevěné, 900 let staré a UNESCO soudí, že jsou světem kulturně zděděné. My si to mysleli taktéž, jelikož nás Bryggen uhranul a my v něm strávili mnohem víc času, než bylo zdrávo. A nikdo nemusí vědět, že to bylo kvůli dešti, který se opět rozduněl, a Bryggen nám tak poskytl vítaný azyl.
Dalším azylem pro naše duše byla silnice č. 13 neboli „cesta fjordů“. Ta spojuje Bergen se Stavangerem, norským hlavním městem ropy, a zabere mnohem víc času, než dokáže kdokoliv naplánovat. Posádka vozu totiž musí každou chvíli zastavovat a zvěčňovat to, co její oko dosud nikdy nespatřilo. Z pocitu, že se nacházíte uprostřed nějaké dokonalé kulisy nebo příjemného snu, vás probere třeba vodopád, který dopadá na silnici a bubnuje do střechy vozu. Cestou na jih nepoučeného turistu zmate také to, že některé silnice vedou přímo do vody. Pak je na místě trocha trpělivosti a čekání na trajekt. Bez nich to tu jednoduše nejde.
Stavanger je město, které má méně turistů než Bergen, zhruba stejně atmosféry a ryb, spoustu starých dřevěnobílých domů a jedno velmi interaktivní ropné muzeum, kterému je dobré se nevyhýbat. V kraji Ryfylke je ale hlavní atrakcí něco úplně jiného. Preikestolen je skála, ze které můžete prožít jedinečný (a také jediný) volný pád z výšky 604 metrů na dno poklidného Lysefjordu. Krom toho se ale z jejího vrcholku můžete třeba celé hodiny nadoblačně kochat. Kochání jako takové se v Norsku vůbec velmi rozmohlo. Výhled z „Kazatelny“ ale poskytuje cosi navíc. Především dojem, že tahle planeta je naprosto idylické místo, kde stojí za to žít. A ačkoliv člověku v takových chvílích z ničeho nic narostou i křídla, stejně se jen ti otrlejší odváží na okraj Kazatelny, aby si do hlavy nalili i trochu adrenalinu.
Po takovém zážitku zbývá jediné. Totiž dát si saunu v chatě, kterou jste si předtím pronajali, jelikož je to nejlevnější a zároveň nejlepší způsob ubytování v Norsku. A skočit pak do ledového fjordu a neutopit se je jednoduše ten nejlepší způsob, jak zakončit jeden z nejhezčích dnů ve vašem životě. Mohlo by jich být i víc.
