Některé hory mají míň štěstí než jiné. Zatímco Ještěd má
harmonickou dominantu, bulharskou horu Buzludža tamní komunisté
„vylepšili“ megalomanským betonovým palácem, připomínajícím
mimozemskou loď. Dnes chátrá a je lákadlem pro milovníky opuštěných
staveb.
“A proč tam vůbec jdete?,” diví se místní. Vždyť je to starý
hnusný betonový barák na kopci. Jenom blázen by se šplhal dvanáct
kilometrů po klikaté asfaltce, když v okolí je tolik roztomilých
pozlacených kostelíků. Nás ale Buzludža přitahuje. Betonový létající
talíř na vrcholku hory nepřistál, postavili ho tu bulharští komunitsti
k devadesátému výročí založení socialistické strany v roce 1981. Moc
dobře, že stavbu neodložili až na kulatější sté výročí.
Čím víc se k Buzludže blížíme, tím hůř vypadá nebe nad námi. Je
to jako v trapných hororových filmech o partě studentů v horách. Škoda,
že jsem nezkusil udělat pár kroků dozadu, jestli se nad námi zase mraky
o trošičku rozestoupí. Schytáme to těsně pod vrcholem, po betonových
schodech klopýtáme jako pod sprchou, občas zahřmí. Vítá nás Buzludža,
komunistický chrám. Doslova.
Kde se modlili komunisti
Vysušíme se a obhlídneme okolí. Buzludža je impozantní, ale pro to
nejzajímavější musíme dovnitř. Připevňujeme si na hlavu čelovky a
hledáme vchod. Ten hlavní je samozřejmě zamčený, ale o kousek dál čeká
dobře dostupný “neoficiální” vlez. Stačí troška šikovnosti a jsme
uvnitř. Šero a schodiště. Směrem dolů tma, nahoru světlo. Vyrážíme
nahoru a ocitáme se v amfiteátru. Rozbitou střechou prosvítají paprsky
slunce, které mezitím venku prorazilo mraky, dírami kape voda a díky
neuvěřitelné akustice slyšíme každou dopadlou kapku. Stropu dominuje
obrovská mozaika se srpem a kladivem.
Mozaikami jsou taky pokryté všechny stěny. Lenin, Marx, Engels, pilní
rolníci i šťastní dělníci, nikdo nechybí. Ze stěny se dokonce mračí
i rytíř s mečem. Tady nám znova dochází, proč komunismus tolik
nenávidí nábženství. Ze stejného důvodu, proč sunniti nemají rádi
šííty a protestanti katolíky. Komunimus je jen dalším náboženstvím,
vousatí pánové svatou trojicí a Buzludža je jeho nejpůsobivějším
svatostánkem.
Bloudíme podzemím
Podobně vyzdobený je i vyhlídkový ochoz, kde přicházíme na to, odkud
by byl lepší výhled. Z věže. Vydáváme se proto do podzemí. Čelovky
nejsou nejvýkonnější a sklepy Buzludži jsou spletité. Narážíme na
rozlehlou šatnu a já si představuju, jak v polovině osmdesátých let
k hlavnímu vchodu přijíždí kolona luxusních aut, z nich vystupují
soudruzi a soudružky oblečení podle poslední módy, své kabáty podají
úslužné šatnářce a stoupají po schodech poslouchat projevy o rovnosti a
solidaritě. Dnes je tu jen tma a zima.
Suterén je spletitější, než jsme naivně mysleli. Záchody, technické
vybavení, vzduchotechnika. Proč proboha nikdo nevytiskl tu mapu, kterou jiní
nadšenci nakreslili? Pod šatnou jsou ještě dvě podzemní patra a to spodní
je dost zatopené vodou. Hledání věže vzdáváme a škrábeme se ven.
Buzludža prostě chce, abychom se vrátili. A my víme, že jí
to vyšlo.
Foto: Tereza Holanová / Text: David Mynář
Čtěte také:
