Koncem minulého semestru objevili studenti VŠE ve svých e-mailových schránkách dopis, který je vyzýval, aby během několika málo dnů složili na určený účet 130 Kč na prodloužení platnosti ISIC karty. Šibeniční termín vyvolal na diskusních skupinách velké polemiky, nicméně většina studentů obnos skutečně zaplatila. Tehdy ještě netušili, na jak průhledný trik nalétli.
Koncem minulého semestru objevili studenti VŠE ve svých e-mailových schránkách dopis, který je vyzýval, aby během několika málo dnů složili na určený účet 130 Kč na prodloužení platnosti ISIC karty. Šibeniční termín vyvolal na diskusních skupinách velké polemiky, nicméně většina studentů obnos skutečně zaplatila. Tehdy ještě netušili, na jak průhledný trik nalétli.
Uvedený účet byl totiž soukromým účtem vedoucího Oddělení podpory uživatelů Jana Hawlitschka. Ten si tak během jednoho měsíce pomohl k velice slušnému balíku peněz. Oficiálně vše popírá: „Rozhodně nejsem tunelář, to jsou jen falešné, opravdu falešné větičky.“ Mimo diktafon si však pochvaluje: „VŠE je škola netušených možností.“
Jak je možné, že mu na to nikdo nepřišel, například někdo z vedení školy, rektorka, kvestor? Hawlitschek po několika skleničkách své oblíbené ranní whisky s blahosklonným úsměvem na rtech prozrazuje: „Tetička je těžce v pohodě, fandí jakýmkoli aktivitám, zejména těm komerčním a výdělečným. Jen se podívejte, jak se snaží všemožně podporovat třeba filmáč. A Křížák? Ten z toho má svá procenta.“
Hawlitschek si však nepřivydělával pouze při prodeji revalidačních známek, ale již mnohem dříve, více než před rokem při vydávání nových ISIC karet. Pro zvýšení svých příjmů totiž záměrně obcházel pravidlo maximální věkové hranice a ISIC karty bokem distribuoval důchodcům –- studentům univerzity třetí generace. „Sliboval nám dvě pizzy za cenu jedné,“ říká Eduard Kremlička, jeden z podvedených staříků. „Už se mi ty chrousti přeci jenom přejídali.“ Mezi ošálenými penzisty byla i většina profesorského sboru VŠE.
Zájem byl tak obrovský, že brzy došly všechny čipy určené původně pro běžné studenty. Ti díky tomu dostali své draze zaplacené ISIC až kolem Vánoc. Hawlitschek naprosto chladnokrevně svaluje veškerou vinu na dodavatele karet: „Výrobce dodal karty špatné. Totiž, karty nedodal vůbec. Totiž… A vůbec, co je vám do toho?“ Po dotazu, zda za nedostatek karet nemůže jejich vydávání penzistům, Hawlitschek sveřepě zatlouká: „Žádným gerontům jsem nic neprodával. Stejně, jak si to můžou pamatovat? Jsou to senilové, nic neudržej!“ Mimo diktafon však dodává: „Na druhou stranu, jsou to vlastně celkem milí a štědří starouškové.“
