Hledám anděla. Zn.: Zoufale.

16. 11. 2002 | | Nezařazené

Ticho. Občas kroky na chodbě. Jedna hodina míjí druhou. Za chvíli bude svítat. Další probdělá noc. Jen čeká, kdy to její tělo už nevydrží. Něco musí přijít. Něco. Něco? Zázraky se přece nekonají. A andělé nejsou. Kroky na chodbě, nejdřív vzdálené. Smích. Nenávidí je, jsou šťastní, bezstarostní. Opilí. Klíče. Rychle se otáčí a předstírá spánek.

Ticho. Občas kroky na chodbě. Jedna hodina míjí druhou. Za chvíli bude svítat. Další probdělá noc. Jen čeká, kdy to její tělo už nevydrží. Něco musí přijít. Něco. Něco? Zázraky se přece nekonají. A andělé nejsou.

Kroky na chodbě, nejdřív vzdálené. Smích. Nenávidí je, jsou šťastní, bezstarostní. Opilí. Klíče. Rychle se otáčí a předstírá spánek. Prohlíží si popsanou zeď. Přesně si vybavuje ten pocit. Probudila se, našla tužku a napsala to. Má je na očích každý večer, když jde spát. Slova. Výkřik bolesti. Pár písmen na bílé zdi. Dávaly smysl. Ne dlouho.

Spolubydlící chvíli vrávoravě přechází po pokoji. Rozsvěcuje. Zhasíná. Obrysy stromů za oknem už jsou zřetelnější. Svítá. Pohled z okna je jako fotka. Nejdřív černobílá, se všemi odstíny šedé, pak náhle barevná. Podzim. Vždycky ho měla ráda. Proto chodila tak ráda malovat. V parku pod zámkem se brodívala spadaným listím. Představovala si, že je to moře. Červené, žluté, oranžové. Ne modré. Modrá je smutná. Studená. Zvláštní. Ucítila ji. Vůni moře. A teď je podzim. První podzim s Ním.

Už jsi zdravá? ptá se zvědavě Spolubydlící. Co doktor, co říkal? Chvíli váhá, krčí rameny. Snad dobrý. Zítra půjdu do školy. Zítra. Nechce se jí tam. Sama tomu nevěří, že tam půjde. Nudí se tam. Jedna přednáška jí připadá stejná jako druhá. Jen tváře a výrazy přednášejících se mění. Jedna škola, druhá škola. Jaký je v tom rozdíl? Nuda. Nezájem. Občas někdo zakašle. Zavrzá židle. Pera kloužou po papírech. Desítky píšících rukou. Kdo se soustředí? Půjčíš mi svoje zápisky? Já to dnes zase prospala. A myslela na anděly, dodává pro sebe. Usměje se. Rozhlíží se kolem sebe. Dlouhá chodba. Proudící, stohlavý, bezhlavý dav. Tady andělé nejsou. Nevešli by se sem, vždyť mají ta křídla…

Čeká. Odpovídá a neví na co. Jen se dívá ostatním do očí. Odpovídám ti, ale nevnímám tě. Cítíš to? Myšlenky mi uletěly. Čeká na Něj. Kroky, silueta ve dveřích. On. Všechno kolem ztrácí smysl. Oči. Máš oči jako studny. To jí tenkrát řekl. V jeho očích je klid, bezpečí. Snaží se uvědomit si to. Uchovat si ten pocit. Nedaří se. Ještě nikdy se jí to nepovedlo. On odejde a všechno je černobílé. Nějak obrácené. Beznadějné.

Znovu noc. Bezesná. Leží, s jednou rukou spuštěnou přes okraj postele. Zima. Je jí zima. Cítí teplý pramínek, stéká po dlani, po prstech, na zem. Pulsující živá voda. Vnímá zpomaleně. Pozpátku. Černé nebe. Na něm její život. Tma. Spí a neví, kde je. Bílá nemocniční postel. Co jiného se dalo čekat? Postel a samota. Slyší hlasy. Máma. A taky On. Je tedy skutečný. Žádný anděl.

Spolubydlící s ní třese. Probuď se přece! Vrací se ze sna, zpátky na zem. Andělé nejsou, víš? Bože, co to povídáš? Jsi celá zpocená. Byl to jen sen. Byl to jen sen?

Mohlo by tě zajímat: