Je 12. března 2020. Sotva mi začala stáž v Berlíně a z ničeho nic mi přichází zpráva, že moje návštěva z Prahy nedorazí. „Proč?”, ptám se nechápavě. Pohlcená německým děním se snažím chytit ČT 24 a zjišťuji, že se zavírají hranice.
Tou dobou se v Berlíně nic moc neděje. Dostáváme jen pokyn, že si máme více mýt ruce. Nad tím se pousměji stejným způsobem, jako když mi tatínek přibalil do kufru respirátor se slovy, že člověk nikdy neví. Nikdo tu totiž nenosí roušku, rukavice ani nedodržuje rozestupy.
Nikdy dřív jsem se necítila stejně. Pokud přijedu domů, tak odjet už nemůžu. Přitom v Německu mohu stále cestovat po celé zemi a kdykoliv ji svobodně opustit. Zatímco moje rodina během pár týdnů pomalu nemůže vyjít před dům. Je to těžké, někdo odjíždí domů, ale já se rozhodnu zůstat.
Telefon se mi netrhne. Babičky volají, ať přijedu, protože v Německu je hrozně moc nakažených. Rodiče volají, ať nejezdím, protože pokud přijedu, tak musím být v karanténě a oni se mnou. Tím bychom přišli o dva hlavní příjmy.
Košíky, ramínka a roušky
Po asi dvou měsících v úžasném leč vyprázdněném Berlíně se situace začíná podobat té v Česku. Už nosíme roušky v dopravních prostředích i v obchodech. Rozestupy už taky nějaký pátek dodržujeme a do obchodu je v jeden moment vpuštěno jen omezené množství lidí. Řešení jsou různá. Před jedním obchodem s oblečením je stojan se sedmi ramínky a pokud je prázdný, musí zákazník čekat, dokud nevyjde někdo jiný, kdo mu jako štafetu ramínko předá. V supermarketech je pak například omezený počet košíků a na výmluvu, že nemáte jednu eurominci na vozík, vám bodyguard u vchodu jednu půjčí.
Jsem nepřetržitě v kontaktu s kamarádkami na Erasmu a společnými silami se snažíme držet krok se stále se měnícími pravidly a nařízeními. Chvíli to vypadá, že by se za mnou rodiče mohli na 48 hodin otočit bez nutnosti jít pak na testy, ale než se rozhoupají, už to zase neplatí.
Po skypu Merkelové s Babišem je rozhodnuto. Hranice se bez karantény a koronavirového testu otevřou 15. června. Balím kufr a autobusem, který jezdí dvakrát týdně a stojí dvakrát víc než normálně, se snažím dostat domů.
Návrat se zaváháním
Trasa Berlín – Drážďany probíhá bez problému. Není překvapením, že skoro všichni před českými hranicemi vystupují. V době, kdy jedu domů, už nemusíme hlásit návrat do země předem, českým občanům stačí na hranicích jen občanka.
Před hraničním přechodem je dlouhá fronta kamionů. Když už se konečně dostaneme ke kontrole, svedou nás policisté na sjezd z dálnice, kde nás nechají všechny vystoupit. Ve frontě s rozestupy stojíme na silnici a jeden po druhém se dostáváme na řadu. Fouká a je mi zima.
Hlídka se nás ptá, odkud jedete, jak dlouho jste tam byli a kde budete v domácí karanténě. Paní, co mě kontroluje, je velice milá. O jejím kolegovi, který ponižuje pána vietnamského původu, se to ale říct nedá. Chvilku si na něm vylívá zlost naprosto úředním jazykem a pak najednou řekne kouzelné slovo „adresa“ a pán začne normálně odpovídat. Je mi to dost nepříjemné. Po stejné dálnici jsem se vracela domů tolikrát, když jsem byla na Erasmu a často jsem si ani nevšimla cedule „Vítejte v České republice“. Auta směrem do Německa jedou bez zastavení.
Moje adresa karantény se liší od té v občance. Paní policistka si jí zapisuje do elektronického systému, kam si i fotí mojí občanku. Z ulice Na Vackově je náhle ulice Na Venkově. Naštěstí si toho všimnu a požádám jí důrazně, aby to opravila. V hluku kamionů, na sjezdu z dálnice a s rouškou se chybička vloudila. Nechci si ani představit, že by mě v té špatné ulici někdo kontroloval a já tam nebyla.
Sedím v autobuse a píšu na všechny strany, že mě pustili do Česka. Už dokonce jedeme. Najednou si ale všimnu, že kolona kamionů, která se táhla směrem do Česka, jede vedle nás v druhém směru. To už k nám dochází jeden z řidičů se slovy: „Moc se omlouváme, ale jeden cestující slovenské národnosti neměl potřebné dokumenty na tranzit přes Česko a my ho teď na rozkaz policie musíme odvézt zpátky do Německa.” Původně až do Berlína, ale naštěstí jsme se z české hranice vraceli jen do Drážďan. Pak následovala znova hraniční kontrola a hurá na Florenc. V Drážďanech jsem si říkala, jestli mě osud nezkouší a jestli nemám radši vystoupit.
V Praze jdu hned druhý den na koronavirový test. Jedu městskou hromadnou dopravou a pak následuji šipku ODBĚR COVID-19 na zemi jako při bojovce. Nemocnice na Bulovce mě nechá zaplatit kartou 1 758 Kč a výměnou za to mi strčí dlouhatánskou vatičku do nosu. Přirovnala bych to k tomu, když si chcete vyčistit ucho vatovou tyčinkou, akorát s tím rozdílem, že je ta tyčinka tak třikrát delší a strkají vám jí nosem do hlavy. Paní zdravotnice oblečená jako mimozemšťanka mě informuje, že čím více se od ní budu hlavou vzdalovat, jak mi radí můj reflex, tím více bude muset přitlačit.
Celé situaci nepomáhá ani fakt, že chvíli přede mnou jde na řadu asi stokilový pán, který z testovacího kontejneru odchází se slzami v očích. Nechám si tedy vytřít dutiny, což už je z celého příběhu to nejmenší, a za 24 hodin jsem konečně volná.
