Na Islandu si z ničeho hlavu nedělají

14. 5. 2005 | Jiří Kolena | Cestování

Mám pro severské země slabost a konkrétně Island mě vždy přitahoval silou téměř magickou. Díky získané pozici ve vedení islandské pobočky organizace AIESEC jsem dostal možnost strávit v této zemi celý rok, a už nyní, po pěti měsících, vím, že na to hned tak nezapomenu. Island se z geologického hlediska nachází na hranici Evropy a Ameriky, z politického je pak součástí Evropy. Nepatří však ani Evropě, ani Americe, ale především sám sobě.

Mám pro severské země slabost a konkrétně Island mě vždy přitahoval silou téměř magickou. Díky získané pozici ve vedení islandské pobočky organizace AIESEC jsem dostal možnost strávit v této zemi celý rok, a už nyní, po pěti měsících, vím, že na to hned tak nezapomenu.

Severský ostrov s jižanskou náturou

Island se z geologického hlediska nachází na hranici Evropy a Ameriky, z politického je pak součástí Evropy. Nepatří však ani Evropě, ani Americe, ale především sám sobě. Jako jedna z nejstarších demokracií na světě si žije pokojným izolovaným životem a nedělá si s ničím těžkou hlavu. Starosti předků, kteří v této drsné zemi bojovali o přežití, se už dnešních Islanďanů netýkají, protože životní úroveň je tu opravdu vysoká.

Vše tu funguje téměř rodinně a uvolněně: předpisy a zákony jsou zde chápány spíše jako obecný návod a doporučení, kterým je v zásadě dobré se řídit, ale pokud je v dané situaci lepší ho porušit, tak se to zkrátka udělá. Stinnou stránkou tohoto přístupu je poněkud svérázné pojetí zodpovědnosti. Chronická islandská nedochvilnost, obvykle připisovaná jižanským národům („systém maňana“), je terčem mnoha vtipů a narážek. Že vám Islanďan něco slíbil a nesplnil to? Tak to mu do toho nejspíš něco přišlo. Ale hned jak s tím bude hotov, určitě se k vaší záležitosti vrátí. Když mu to připomenete.

Islanďané překvapí vřelostí

Stejně jako islandská příroda Islanďané působí navenek chladným a nepřístupným dojmem. Ovšem stejně jako pod povrchem ostrova vře horké magma, aby čas od času vyplulo až na povrch, tak i Islanďané člověka občas překvapí svou vřelostí. Potíž je v tom, ze zatímco děje pod zemskou slupkou lze vědecky sledovat a řadu událostí předvídat, na lidi jsou všechny seismografy krátké. A tak našinec nikdy neví, co od Islanďana očekávat. Odstup a nezájem se tu snoubí s ochotou pomoci (zejména u úředníků a prodavačů je tato vlastnost na nesrovnatelně lepší úrovni než u nás) a plachý a nenápadný domorodec může bez jakéhokoliv varování či zjevného důvodu provést něco tak šíleného, že z toho zůstává cizinci rozum stát.

Workholici s nulou na kontě

Islanďané rádi cestují, ale vnímají zbytek světa spíše jako divočinu, kam se jedou podívat a odkud se zas vrátí do pohodlí domova. Velice rádi však odkudkoliv přijímají všechny civilizační výdobytky, které by jim mohly zpříjemnit život. Během posledních dvaceti let se z toho vyvinula až posedlost, která dělá z Islandu vysoce high-tech orientovanou zemi. Vlastnictví automobilu (nebo lepšího automobilu), notebooku či DVD rekordéru znamená pro místní opravdu hodně a důsledky to má v zásadě dva.

Za prvé, Islanďané jsou workoholici, zvyklí pracovat do úmoru. Značná část lidí má větší než stoprocentní úvazek, případně více zaměstnání. Děti jsou zvyklé brigádničit od třinácti a studenta, který by vedle školy neměl alespoň jeden part time job, jsem zatím nepotkal. Islanďané se práce neštítí a i vzdělaný člověk běžně akceptuje práci, která je hluboko pod jeho kvalifikaci.

Přesto to však nestačí a tak Islanďané nulu na kontě nepovažují za žádnou významnou událost. Naopak jsou zvyklí žít na dluh a to ve velkém. A že se tak dostávají do sedmiciferných mínusů, s tím si hlavu nelámou. Peníze z kapsy nikomu neubývají, protože tam totiž nikdo ani žádné nenosí. Platí se tu téměř zásadně kreditkou: klidně zaplatíte colu v restauraci, typický islandský hotdog v pouličním stánku, k tomu nějakou tu letenku, nový CD přehrávač, však se kvůli pár korunám (jedna islandská koruna je přibližně 40 českých haléřů) nic nestane. Případy osobních bankrotů nejsou výjimečně.

I kuriozity se najdou

Island je významným evropským producentem banánů. Ne, to není vtip. Island sice nemá zrovna příhodné klima pro rostlinnou výrobu, ale teplo z nitra země mu umožňuje obcházet tuto nevýhodu prostřednictvím levně vytápěných skleníků. Pěstují zde ovoce a zeleninu všeho druhu, a to včetně zmíněných banánů. A uvážíme-li, jak to s tím pěstováním banánů v Evropě vypadá celkově, tak není divu, že zde Island zaujímá významnou pozici.

Moře je samozřejmě studené a ke koupání nevhodné. Nicméně v Reykjavíku existuje pláž, u které vypouštějí do moře termální vodu a tím ho ohřívají. Ani tak to není žádný Jadran, ale za horkého dne (každé léto jich pár nastane) se dá bez obtíží koupat.

Značná část místních obyvatel věří v existenci elfů a jiných skrytých sil. Ačkoliv je tato víra pod palbou mnoha především mladých lidi, žádná autorita si ještě nedovolila existenci elfů oficiálně popřít.

Cestovat není jen tak

Pobyt na Islandu jsem zahájil v polovině června letošního roku, právě v době, kdy jsou nejvhodnější podmínky pro poznávání přírodních krás tohoto ostrova. A že je co poznávat! Islandská příroda je unikátní: lesy byste tu hledali téměř marně a především ve vnitrozemí je i té méně vzrostlé vegetace poskrovnu. To dodává krajině jakousi majestátní krásu, která ohromuje, ale zároveň z ní čiší chlad a nepřístupnost.

Na Islandu je prakticky všechno velmi nákladnou záležitostí a cestování v rámci té všeobecné drahoty patří k tomu nejhoršímu. Základní možností jsou autobusové výlety, jejichž ceny ve mně stále nepřestávají vzbuzovat úžas. Jediné vysvětlení, které pro ně nacházím, je skutečnost, že životnost autobusu v této zemi nebude asi nejdelší. Se silnicemi na Islandu je to totiž obtížné: existuje zde jediná silnice první třídy (celkem pochopitelně označena jako silnice č. 1), vede kolem celého ostrova a ani ona není pokryta asfaltem po celé své délce. Ale aspoň některé úseky umožňuji relativně(!) rychlou jízdu.

Do vnitrozemí se už ale dostanete pouze čtyřkolkou, případně bytelným terénním autobusem či autem a i tak se budete otřásat a naklepávat celou cestu. Půjčení takového terénního vozu může vaši peněženku odlehčit o přibližně osm tisíc českých korun na den. Přesto i soudný člověk po této možnosti občas sáhne, protože za určitých podmínek se to může vyplatit.

Na kole i stopem

Patříte-li ke zdatným cyklistům, můžete na Islandu cestovat na kole. Pozor, opravdu nejde o projížďku Českomoravskou vrchovinou! Na civilizaci nemusíte narazit hezkých pár desítek kilometrů, na předpověď počasí se spolehnout nelze a pokud byste měli tu smůlu, že vás zaskočí opravdový vítr (takovému opravdovému islandskému větru se u nás říká orkán), může vám cesta zhořknout. Dvojnásob to navíc platí o cyklistických výletech do vnitrozemí. To už je téměř hazard. Nejeden optimista, který to zkusil, byl nakonec zachráněn až náhodně projíždějícím autem poté, co se ocitl sám uprostřed pláně s rozbitým kolem a bez jídla. V takovém případě vás vzhledem ke své mizerné výživné hodnotě nespasí ani ta kila prachu, která po cestě spolykáte.

Ti, kdo zkusili cestovat po ostrově autostopem, mají také často o zážitky postaráno. Tvrdí se, že vám obvykle zastaví první auto, které jede okolo. Problém je, že na to první auto můžete čekat několik hodin nebo třeba i dní.

Svět sám pro sebe

Island je ale fascinující země a její návštěva stojí za zdolání nějakých těch nepříjemností. Přijdou vám nepodstatné, když klopýtáte na okraji ledovce nebo stojíte pár desítek metrů od vodopádů Gullfoss, Skogafoss (nebo některého dalšího z velkých „fossů“, nemluvě o těch malých, kterých je na Islandu nepočítaně) a s připraveným fotoaparátem čekáte na výbuch Strokkuru (to je mladší a stále aktivní bratr velkého gejzíru). Je to takový svět sám pro sebe, svět plný protikladů. Opravdu je tu snadné žít v dojmu, že svět je poklidné místo a není se čeho bát. Ne, myslím, že bych se sem přestěhovat natrvalo nedokázal. Ale vracet se sem určitě budu, jak jen mi to možnosti dovolí.

Mohlo by tě zajímat:

• Grüß Gott z Vídně: Jaký je Erasmus ve dvou?
• Howdy y'all! Aneb Můj semestr v Texasu
• Světový den cestovního ruchu hostí Bali, zabývá se otázkou jeho obnovení po pandemii