Když vás pod nohama pálí horká láva a ruce zebou zimou
Cestování
To, že je Island jedinečný, jsem tušila. Nikdy jsem si ale nedovedla své
představy dokreslit úplně. A i když mě varovali, že půda je černá a
nerostou tam stromy, byla jsem překvapená, jak to doopravdy vypadá.
Island je izolované místo, které se vymyká jakýmkoli kontinentálním
charakteristikám. Je zvláštní vydat se v létě až k samé hranici
Severního polárního kruhu, mít světlo 20 hodin denně a během několika
kilometrů minout několik vegetačních pásem. Na jedné straně se můžete
opalovat u četných jezer či nasávat žár nedávno vybuchlé sopky, na
druhé vytáhnout sněžnice a pochodovat po ledovci. Označení Islandu jako
země ohně a ledu očividně nevzniklo náhodou.
Reykjavík
Hlavní město Islandu se zhruba 100 tisíci obyvatel (více než polovina
populace Islandu) nevypadá jako běžná metropole. Žádné věžáky ani
rozsáhlé průmyslové zóny nehyzdí typickou severskou architekturu. Všude
je spousta místa a zelených ploch. Pouze v historickém centru města se na
sobě tísní malé, mnohdy původní dřevěné, malované domečky. Zajímavý
je i kostel Hallgrímskirkja, designově inspirovaný dřevěnými
varhanami.
Zlatý okruh
Island láká turisty především na gejzíry a vodopády. Těch je po celém
ostrově díky silné geotermální činnosti nespočetně. Mezi krále
gejzírů se řadí ten s prostým názvem Geysir. V současnosti není
aktivní (i když jsem zaslechla, že do něj údajně stačí nasypat několik
kilogramů mýdla), ale spolehnout se můžete na jeho menšího bratra
Strokkur, který chrlí vodu v pravidelných několika minutových
intervalech.
Jen o pár kilometrů dál padá řeka Hvítá do hlubokého kaňonu a
tvoří mohutný dvoustupňový vodopád na Islandu – Gullfoss (Zlatý
vodopád). Všichni, kdo se odváží dojít k jeho blízkosti, mohou počítat
s pořádnou sprškou vodní páry. Pokud vysvitne slunce, podívanou jim
zpestří duha.
Nedaleko se rozkládá také národní park Þingvellir. Toto místo vyniká
jak historickou důležitostí, tak i přírodními zajímavostmi. Þingvellir
totiž leží na geologickém zlomu, tudíž krajinu brázdí četné rokliny
mnohdy zalité průzračnou vodou. Navíc se zde od desátého století (až do
osmnáctého) pravidelně scházel zemský sněm a rozhodoval
o záležitostech lidu.
Pod ledovcem je i teplo
Turistika a kempování se na Islandu nosí, i když jsme v oblasti Kjölur za
několik dní nepotkali živáčka. Z místa Hvelavellir, kde jsme se nahřáli
v termálním jezírku, jsme podél jednoho z mnoha ledovců, pochodovali
směrem k jezeru Hvítárvatn. Cesta je to příjemná, travnaté pláně
střídají kamenné pouště a pochodování si můžete zpestřit vyběhnutím
na některý z okolních kopců s výhledem na ledovec.
Je nutné dobře hospodařit s vodou. I když údajně kdosi prohlásil,
že se dá Island projít pouze s hrnečkem, v tomto případě dost nadsadil.
Obecně o vodu není nouze a nemusí se ani chemicky upravovat. V našem
případě se ale řeka, kterou jsme následovali, díky všudypřítomnému
černému sopečnému písku postupně zakalila. Zkalené bylo i ledovcové
jezero Hvítárvatn, kde jsme rozbili tábor a strávili další studenou noc
(i přes velmi teplý a slunečný den) umocněnou přítomností velké vodní
plochy.
Pár kilometrů od jezera jsme pak nasedli do autobusu a nechali se dovést
do města Selfoss a odsud dále do Þórsmörku – brány k proslulým
Duhovým horám. Doprava islandským vnitrozemím vůbec zavání
dobrodružstvím, neboť na vyasfaltovanou silnici nenarazíte. Veškeré úvozy
připomínají hodně špatné polní cesty se spoustou nerovností, výmolů a
kamenů. Autobusy musí navíc často zdolávat brody řek. Není divu, že
vypadají jako přerostlé džípy.
Na horkou lávu se nezapomíná
Osada Þórsmörk leží v sevření dvou ledovců, které zásobují řeku
proplétající se úzkým pásem údolí. Je zajímavé, že díky nezpevněné
půdě mění v průběhu roku své koryto. Díky tomu si navykli místní
používat přenosné mosty (lze si je představit jako zadní nápravu
nákladního auta). Anebo se prostě musí brodit stejně, jako jsme se
brodili my.
Zdejší krajina je opět trochu jiná. Od řeky se zvedají prudké svahy
pokryté zvětralou lávou a na Island bujnou vegetací (kromě jasně zelené
trávy a mechů také keře). Na kopce vedou značené stezky, někdy
podpořené řetězy. Jedna cesta míří i k nedávno probuzené sopce
Eyjafjallajökull.
V blízkosti kráteru se vychladlá čerstvá ztuhlá láva pozná snadno.
Zcela unikátním zážitkem je ale pozorovat úzkou štěrbinou lávu horkou,
přičemž se všude okolo vznáší pára a cítíte, jak se vám podrážky
bot nebezpečně rychle zahřívají.
Duhové hory
Na druhou stranu od sopky kráčíme směrem k Duhovým horám. Vegetačně
bohatou floru za nedlouho střídá kopcovitý terén čím dál častěji
prolínaný pouštními pásmy. Půda zůstává pořád černá, zatravňuje se
jen občas. Často se brodíme. Voda nesahá vysoko, ale je nepříjemně
studená. Počasí nám příliš nepřeje. S aprílovou škodolibostí se
střídají chvilky slunečního svitu, mračen a deště, tudíž
v některých momentech vidíme duhu.
Za jezerem Alftavatn se krajina výrazně mění. Musíme vystoupat nemalé
převýšení, abychom se dostali do vrchoviny, ale už z prvního vrcholku
s úžasem vydechujeme – zářezy kopců jsou jak vymalované z obrázkové
knížky, svahy se předhánějí v různých odstínech barev od černé
(lávová pole) a hnědé po načervenalou či bílou, z některých míst se
zvedají výpary.
Atraktivitu potvrzuje i fakt, že se viditelně zvýšil počet turistů.
Každý chtivě nahlíží do bublajícího bahna, uhýbá před nepříjemnými
závany výparů či opatrně přeskakuje vroucí prameny. Za odměnu
z přestálého dobrodružství se pak může v Landmannalaugaru naložit do
termálního jezírka. My v něm například strávili téměř celou noc.
Nahrávání ...
