Jak jsem (ne)dostala kolej
NezařazenéPíše se rok 1995. Přijímačky na vysokou školu už mám za sebou a netrpělivě čekám na výsledky. Ekonomický obor mě provází už od střední školy, takže nebylo téměř z čeho vybírat: Ekonomicko-správní fakulta Univerzity Pardubice nebo Vysoká škola ekonomická? Přišly dvě obálky a chvíli napětí vystřídalo nejprve hluboké oddechnutí a poté zásadní otázku, která možná ovlivní můj příští život: kterou si vybrat?
Píše se rok 1995. Přijímačky na vysokou školu už mám za sebou a netrpělivě čekám na výsledky. Ekonomický obor mě provází už od střední školy, takže nebylo téměř z čeho vybírat: Ekonomicko-správní fakulta Univerzity Pardubice (bydlím v nedalekém Hradci Králové) nebo Vysoká škola ekonomická (oba mí rodiče jsou jejími absolventy)? Přišly dvě obálky a chvíli napětí vystřídalo nejprve hluboké oddechnutí (vzali mě na obě školy) a poté zásadní otázku, která možná ovlivní můj příští život: kterou si vybrat?
V televizi i v rozhlase se stále dokola mluví o tom, jak špatná je situace s kolejemi. Šanci bydlet na kolejích v Praze má prý jen ten, kdo je až z Moravy. Snažím si představit, jaké by to bylo – denně dojíždět. Vím, jsou i jiné možnosti. Můžu si v Praze koupit byt (finančně poněkud náročné), bydlet v podnájmu (při cenách v Praze také nemyslitelné), nebo spát na hlavním nádraží (obávám se, že to by bylo poněkud nebezpečné). Je rozhodnuto: studovat budu v Pardubicích.
Studuji v Pardubicích a dojíždím. Trochu mě to zklamalo. Je to tak blízko – něco přes dvacet kilometrů – a na cestu musím počítat minimálně hodinu a půl! Co se dá dělat. Na konci prvního ročníku mě to už přestává bavit a stěhuju se na poslední dva měsíce na kolej. Je to přes dvacet kilometrů a na kolejích je místo. Proč ne?
Blíží se polovina roku 1998 a s ní i moje závěrečné bakalářské zkoušky. Postup do inženýrského stupně v Pardubicích mám jistý, ale přesto si znovu podávám přihlášku i do Prahy. Byl to přeci můj sen, studovat v Praze, a já si ho nenechám jen tak upláchnout… Tahle naděje mě zatím stojí pět set korun za přihlášku.
Bakalářky mám úspěšně za sebou, teď už jenom, kde dostaneme diplomy… Měla to být slavnostní chvíle, na kterou jsme se všichni těšili, když těsně přes začátkem přišla jakási pracovnice ze studijního a oznámila nám: “S devadesátiprocentní pravděpodobností se u nás inženýrské studium ruší!” Lituju ty, kteří si nepodali přihlášku jinam.
Uběhl ani ne týden a vedení školy zprávu dementovalo. Začínám přemýšlet o tom, zda není riskantní na této škole zůstávat…
Začaly prázdniny a mě čekají přijímačky na VŠE. Nejschůdnější se mi zdála fakulta podnikohospodářská. Studuje tam moje kamarádka ze střední školy, která byla ochotná mi půjčit přednášky z těch předmětů, které jsou vyžadovány k přijímacím zkouškám a v Pardubicích jsme je neměli. Opravdu jsem se je chtěla naučit, ale představa užívat si prázdniny byla silnější…
Tak jsem dne D, kdy probíhaly zkoušky na inženýrské studium, přijela do Prahy s titulem Bc. a znalostmi, které mi v hlavě zbyly od bakalářek. Kupodivu, stačilo to. Vzali mě.
Je září a já jsem znovu v Praze, tentokrát na zápise a v ruce s papírem, že jsem nedostala kolej. To se dalo předpokládat, myslím si, a zároveň se snažím najít nějaké východisko. Na informačních papírech, co jsme dostali po přijetí, byla adresa kolejí na Jarově. Nikdy jsem tam sice nebyla, ale mám přece mapu, a podle ní to nemůže být tak daleko… myslela jsem si, a vypravila se na cestu. Bohužel, nejsem zvyklá na Prahu a na její vzdálenosti, a tak mi po hodině chůze dochází trpělivost. Kde to vlastně jsem? Ještě, že šla zrovna kolem poštovní doručovatelka a poradila mi, jak se tam dostanu. Vcházím do vstupní haly. Na vrátnici se paní vrátná baví s nějakým klukem. Chci jenom vědět, jestli se třeba nedá na koleji přespat jaksi navíc, třeba jako na ubytovně. Bohužel, nedá. Jediná možnost je mít tam někoho známého a přespat u něj, na zemi. Známého? Dala jsem se do řeči s tím klukem, co stál nyní opodál. Bydlí v Hradci kousek ode mě. Slovo dalo slovo a za týden za ním mám přijít, že mě někde ubytuje. Připadám si jako děsný hazardér. Ale líbí se mi to.
První týden školy si připadám jako Alenka v říši divů. A to ještě nevím, kde budu spát… Dopadlo to dobře, kluci vždycky někde vyštrachali nějakou postel volnou, kde se dalo přespat. Co na tom, že v pokoji s úplně cizím klukem. Díky jim. Nedalo mi to, abych se ve škole nezeptala, proč že jsem vlastně tu kolej nedostala. A ouha – ukázalo se, že jsem nedodala ten správný papír o přídavcích! Jsem zachráněna! Okamžitě sháním onen dokument. Třetí týden školy už bydlím.
Je září roku 1999 a opět je zde ten samý problém – nemám kolej. To snad není možné, podmínky mám stejné jako loni a navíc jsem už v páťáku! Obě mé spolubydlící z loňského roku mají přepsaná bydliště a samozřejmě bydlí. Tuhle možnost si nechávám až jako poslední. Přeci to půjde i jinak!
Částečně dojíždím a jednu noc v týdnu přespávám u své bývalé spolubydlící. Jsem si vědoma, že to tak nepůjde napořád. Hned druhý týden u kamarádky musí přespat její bratr. Budu spát pod mostem? Ne, domluvila mi spaní u svých spolužaček na Jižním Městě. Co na tom, že jsem tam byla jenom dvakrát a ony slečny neznám. Snad se tam nějak dostanu… Jeden spolužák naštěstí jel stejným směrem. Po vystoupení z metra už ale jde svou cestou a mě čeká čtvrthodinové čekání na autobus. Je skoro půlnoc, kolem tma, prší a opodál stojí jen pár spoluobčanů tmavé pleti. Docela se bojím, ale nedávám na sobě nic znát. Ještě že už přijíždí autobus. Tenhle způsob existence se mi tedy vůbec nezamlouvá. Rychle udělat něco s tou kolejí, říkám si, když ráno ve tři čtvrtě na sedm opět mířím směr škola.
10,1 bodu mi moc velkou naději neslibuje, když se koleje dostávají od 13,2… Jak je to možné? Že bych neměla žádné body za přídavky? Vždyť loni jsem za ně dostala tři body a od té doby se nic nezměnilo… Chyba, změnilo. Změnily se podmínky pro přidělování koleje. Letos body za přídavky dostal jen ten, kdo měl 720 korun, a mně zůstalo od loňska jen 630… Tomu se říká smůla.
Zkouším další možnost, kterou jsou zdravotní důvody. Vím, že na ně mají kolej i studenti, kterým dohromady nic není… A tak přesvědčuji svého ortopeda, že kolena, která mně už nějakou dobu dělají problémy, by mohla být důvodem k doporučení pro přidělení koleje. S mým panem doktorem problém není. To až u školní lékařky, kde si možnost přidělení ubytování ze zdravotních důvodů telefonicky ověřuji. “Ne, na ubytování to nestačí. To dostanou jen ti, kteří mají hodně vážný zdravotní stav, například jsou po operaci, mají cukrovku nebo trpí epilepsií.” Na tento rozhovor padl zbytek kreditu na mém mobilu, ale celkem k ničemu to nevedlo. Uklidňuji se, že ještě že jsem relativně zdravá, to je to nejdůležitější.
Nedá se nic dělat, poslední možnost je změna trvalého bydliště. Vím, že to tak má zařízeno spousta studentů, ale já se pořád zdráhám. Nebude s tím moc problémů? Nová občanka, a kdoví co ještě. A ke komu se přepsat? A taky hodně rychle. Je už třetí týden školy a nejpozději příští středu se přijímají změny, potom už budu mít smůlu. Takže je rozhodnuto: volám své sestřenici, která bydlí blízko Trutnova. Snad to bude stačit.
V úterý se vydávám na cestu. Autobusem do Trutnova, pak vlakem jednu zastávku, a od ní několik kilometrů pěšky. Měla jsem to hezky naplánované, kdybychom v Jaroměři nečekali dvacet minut na přejezdu. Vlak mi samozřejmě ujel. Co teď? Chvíli přemýšlím a pak nasedám do taxíku. Vzdálenost jedné vlakové zastávky mě přišla na stovku a zbytek jsem dojela stopem. Jak krásný je náš venkov… jenom je trošku složitější se tam dostat. Potom se mě naštěstí ujímá místostarostka a naděje na získání koleje je opět blíž.
Potvrzení o změně bydliště nahlašuji poslední možný den na studijním oddělení a dále na pedagogickém oddělení. Teď už mi zbývá jenom čekat a mezitím si vyřídit občanku, sociálku, …
Začíná pátý týden školy. Hurá, dostala jsem kolej. Konečně! Být na této škole poctivý se zřejmě nevyplácí…
Nahrávání ...
