Jak se žije na kolejích
NezařazenéK normálnímu standardnímu vybavení lidského příbytku patří sociální zařízení, kuchyň, koberce, záclony, lednička, pračka, televizor… K normálnímu standardnímu vybavení vysokoškolské koleje patří postel, stůl, někdy společný pro několik studentů, skříň, v lepším případě polička na knihy a jeden, dva či více spolubydlících.
K normálnímu standardnímu vybavení lidského příbytku patří sociální zařízení, kuchyň, koberce, záclony, lednička, pračka, televizor… K normálnímu standardnímu vybavení vysokoškolské koleje patří postel, stůl, někdy společný pro několik studentů, skříň, v lepším případě polička na knihy a jeden, dva či více spolubydlících.
Takové normální ráno
Je ráno. Zvoní budík. Vstávám a mé první kroky míří do koupelny. Je tam smrad, odpad je opět ucpaný. Na záchodě nesvítí světlo, tak si nechávám pootevřené dveře do chodbičky. S toaletním papírem v ruce, s ručníkem okolo krku a zubním kartáčkem se chodbou vracím zpátky do pokoje. Potichu otevírám, škvírou mezi dveřmi vpouštím dovnitř proužek světla, oblékám se, beru tašku, igelitku s odpadky a jdu. Holky ještě spí, snažím se nedělat rámus a vypadnout do školy co nejrychleji. Zamířím s igelitkou do kuchyňky. Jediný vařič se 4 plotýnkami je teď poránu sice prázdný, ale je na něm patrná gulášová polévka, špagety a zbytek vaječiny ze včerejší večeře. V rohu kuchyňky je velký černý odpadkový pytel ze silného igelitu. Uklízečka tady celý víkend neuklízela a tak se všude okolo válí papírky, prázdné láhve od Dobré vody, slupky od pomerančů a k tomu zápach ze zahnívajících zbytků jídla. Přihazuju do rohu svoji modrou igelitku, kouknu na hodinky a poplašeně utíkám po schodišti dolů. Je mokré, patrně čerstvě vytřené. V tom slyším nenávistný hlas. Nemůžete jít po straně? Nemám sílu klást v pondělí ráno jakýkoliv odpor a tak se poslušně uklidím ke straně. Proletím kolem vrátnice. Neumíte pozdravit? Ježibaby nezdravím. Myslím si v duchu. Upaluju dál, dobíhám tramvaj a společně s dalšími spolustudenty a spoluobčany mířím ke škole.
Každé ráno vstává podobným způsobem na vysokoškolských kolejích další tisíce studentů. Některým se vstává lépe, jiným hůře. A není to jen tím, že jeden má se vstáváním menší a jiný větší potíže. Je to i tím, do jakého prostředí se ten který jedinec probouzí. V Praze se kvalita kolejí značně liší. Podle toho se potom samozřejmě liší i ceny kolejného. Jen samotná Vysoká škola ekonomická má po hlavním městě několik areálů, ve kterých ubytovává své studenty. Jednak je to areál na Jarově, dále Rooseveltova kolej v Holešovicích a studenti prvních ročníků jsou z velké většiny ubytováni na Jižním městě, v areálu kolejí Vysoké školy chemicko-technologické. Cena za měsíc se pohybuje od 300 Kč až do 800 Kč. Nejlevnější ubytování poskytuje Rooseveltova kolej, kde jsou pokoje pro jednoho až pro čtyři spolubydlící se společným sociálním zařízením a společnou kuchyňkou na chodbě. Co se týče areálu na Jižním městě, jsou k dispozici buňky pro čtyři nebo pro šest studentů, vždy dva pokoje se společnou kuchyňkou a sociálním zařízením. Na Jarově, kde je koncentrace studentů VŠE největší, se kvalita i cena ubytování liší nejvíce. K dispozici jsou pokoje dvoulůžkové s kompletně vybavenou kuchyňkou, sprchovým koutem a toaletou, buňky pro čtyři nebo pro osm lidí, ale i tří až čtyřlůžkové pokoje se sociálním zařízením a kuchyňkou na chodbě. Na některých blocích je telefon přímo na pokojích, jinde je pouze na chodbě, ale nechybí ani takové, kde je telefonické spojení nemožné. A co se týče dalšího hmotného vybavení kolejí, existuje něco, čemu se na většině kolejí říká společenská místnost či místnost s televizí. Až na jedinou výjimku, a tou je kolej Jarov II, je tato místnost spíš odpudivou kobkou, kde je právě akorát jeden televizor a pár rozbitých židlí. A tak dává většina studentů přednost televizorům vlastním, za které musí připlácet, a rozptýlení a „kulturní vyžití“ hledá jinde, než v místnosti s hrdým označením společenská.
Útrapy pokračují
Dobrý večer, paní vrátná. Můžete mi, prosím, půjčit klíče od prádelny? Nemůžu, jako bych slyšela odpověď ještě dříve, než ji stařena s drdolem vyřkne. Pračka je pokažená, nemám půjčovat klíče, nebezpečí úrazu. Silně napruděná odcházím na pokoj, naházím špinavé prádlo do tašky a jdu do vedlejšího bloku. Dobrý večer, můžete mi půjčit klíče od prádelny? Tady je můj kolejní průkaz. No ale slečno, vy nejste odsud! To já vám nic půjčit nemůžu. A co mám tedy dělat, když u nás je pračka mimo provoz? Ženská v okénku začíná rudnout, zrovna jí v televizi běží Dallas či Dynastie, nemá nejmenší chuť řešit můj problém s pračkou. Zvyšuje hlas a je ještě nepříjemnější, než v průměru vrátné bývají. Nezajímá ji to a jediné, po čem v tom okamžiku touží, je, abych zmizela a ona se mohla zase dál nerušeně dívat na jeden z tisíce dílů americké story o velké lásce, nevěře a zradě. Napadá mě spásná myšlenka. Ptám se na číslo pokoje mého kamaráda. A jemu klíče půjčíte, že jo?! Odcházím i s taškou do třetího patra, zvoním, ale jako na potvoru nejsou doma. Nic dalšího už mě nenapadá a tak se silně poraženeckým výrazem a navíc s vidinou praní v ruce v malém umývadle ve společné umývárně na konci chodby sestupuju zpět k vrátnici. Slečno, počkejte. Že by…?! Zjišťuju, že paní vrátná se tak obětovala, že volala paní vedoucí, v pátek večer ji otravovala doma a může pro jednou udělat výjimku. Ale hned vrátit! S kyselým úsměvem si beru klíče a jdu. Jenže nevím kam. Slečno, po schodech dolů do sklepa, ale tam už nevím kam, já jsem tam ještě nikdy nebyla! Otevřu dveře do prádelny a vidím tu špinavou díru, kde mám prát. Zvedá se mi žaludek. Jedna vířivá pračka a jedna polozrezlá vana, žádný stůl, židle ani jiná odkládací plocha, na zemi řádově deset až dvacet prázdných krabic od pracích prášků, voda, špína, zatuchlý smrad. Mám brečet, nebo jít za vrátnou, přitáhnout jí za zástěru sem a ukázat jí, o jaký poklad se tak strachovala? Po hodině odevzdávám klíče. Slečno, co ještě chce, doufám, že jste po sobě uklidila!? Na pokoji natáhnu šňůru. Od stropu visí nohavice, rukávy, ručníky kape z nich voda. Přemýšlím nad tím, jak s námi jednají a jak jsme jim ukradení. Jestli nechcete, nikdo vás tady nedrží. Na vaše místo by hned teď mohlo přijít deset dalších
Kolik se asi ročně vloží do oprav a do inovace studentských kolejí? Za posledních deset let se řada věcí změnila, ale rovněž jich řada zůstala v naprosto katastrofálním stavu. Bylo třeba opravit budovu kolejí Jarov II, což byla dost velká investice, dále byl vyměněn nábytek na některých blocích a lépe zařízeny společné kuchyňky. Co se ale například nezměnilo, je kvalita sociálních zařízení, nedostupnost některých pokojů pomocí telefonického spojení a v neposlední řadě i vztah řídících pracovníků k samotným studentům. Často je postoj lidí z vedení kolejí ke studentům negativní. Jsou si vědomi toho, že studenti jsou na koleje ve většině případů odkázáni jako na jedinou možnost ubytování při studiu. Většina z nich nemá peníze na pronájem bytu v Praze a tak musí bydlet na vysokoškolských kolejích. Toho si jsou samozřejmě vědomi i lidé ve vedení a pokud se jim naskytne vhodná příležitost, předhodí tuto skutečnost studentovi. Každý, kdo bydlí na kolejích, si rozmyslí, jestli bude své problémy řešit či jestli je pouze pokorně přejde a se sklopenou hlavou si nechá vše líbit. Velké procento bude volit druhou možnost, protože nikdy není jisté, zda v příštím roce pro něj bude místo na kolejích volné. Koneckonců i ti, kteří žádné stížnosti nevznáší, žijí si svým spokojeným studentským životem a mají trvalé bydliště několik stovek kilometrů daleko od Prahy, mohou mít s přidělením místa na kolejích značné komplikace. Nikdy neví, jestli budou bydlet, kde a s kým. Proces podávání přihlášek se každý rok opakuje a potom nastává doba očekávání, která je ukončena koncem srpna, kdy je adresátovi doručen dopis s úředním rozhodnutím.
Kulový blesk
Otevírám obálku. Je mi jasné, že obsahuje sdělení „O přidělení místa na kolejích“. Přeskakuji úvodní formulku a hledám adresu kolejí a číslo pokoje. Cože, zase na starých? Vždyť už jsem ve třeťáku. To snad nemyslí vážně. No, co se dá dělat? Zvedám telefon a žhavím dráty do Uherského Brodu, kde bydlí moje spolubydlící. Můžu mluvit s Veronikou? Ano, moment. Cože, Ty máš Céčko? Já mám Éčko. E109. To je teda pěkný binec. Musíme s tím něco udělat. Kdy jedeš do Prahy? Tak mi potom zavolej. Zase ne. Zase nám to nevyšlo. Opravdu nechápu systém, podle kterého přidělují koleje. Obě to máme do Prahy přes 300 km, což je dost na to, aby nám dali místo. S tím problémy nejsou. Proč ale dostaneme kolej pokaždé jinam, než kam si dáváme žádost? A proč nás navíc pokaždé rozdělí? Veronika má letos C 127 a já E 109. A žádost jsme si dávaly na blok G, na přihlášce zdůrazněno, že chceme být spolu. Ale je to alespoň lepší, než vloni. To dostala Veronika místo v Holešovicích a já na Žižkově. Nakonec jsme sice bydlely společně, ale já jsem měla celý rok falešný kolejní průkaz a bydlela jsem pod cizím jménem. Stálo mě to spoustu nervů a nechci si to znovu zažít. Letos to přece musí jít přehodit oficiální cestou. O týden později stojíme obě, já i Veronika, v kanceláři vedoucí koleje. Chtěly bychom vyměnit pokoje. A zase ta známá odpověď. Tady prostě není nikdy nic možné. Musíte počkat do listopadu a kdo ví, jestli to potom vůbec půjde. Buďte rády, že bydlíte. Co by za to jiní dali! A myslíte si, že je to příjemné bydlet každý rok s někým jiným? Ptám se. Asi jste nikdy nebydlela na kolejích, že?! Čekám, že mě co nevidět vyrazí ze dveří. Ale k mému překvapení se tak neděje. Ne, že by se její postoj nějak změnil, ale mluví se mnou poměrně slušně a nenechá se vyvést z míry. Asi má podobných případů vícero a tak už ví, jak si v takových okamžicích udržet nutnou dávku klidu a rozvahy. Odcházíme s nepořízenou. Večer chodí po chodbě podobně postižení, jen s ložním prádlem, lampičkou a klíčem od pokoje. Zkouší to, jak umí. Nechce se někdo od vás stěhovat? Chce, chce. Chceme se stěhovat a je nám jedno kam. Jen když budeme spolu. Po akci kulový blesk, která proběhla v několika po sobě následujících večerech, jsme konečně na jednom pokoji. Číslo E 103. Mezi tím to sice vypadalo všelijak, jeden okamžik se dokonce zdálo, že asi letos budeme bydlet v umývárně nebo na chodbě. Ale teď máme každá svoji postel a spokojeny očekáváme příchod naší třetí, poslední spolubydlící. Čekáme týden, 14 dní, měsíc. Po šesti týdnech se konečně objevila. Dostala místo na zdravotní potvrzení. Je ze Sedlčan. A je úplně zdravá.
Podle všeho se příští rok mohou studenti opět těšit na chaos, zmatek a řadu stěhovacích akcí, protože když už kolej získají, je potřeba to ještě nějak doladit a získat k sobě na pokoj i ty správné spolubydlící, se kterými všechna příkoří kolejního života půjdou přežít. Na takový systém, který by studentům zajistil po celou dobu studia jeden pokoj a pokud možno i jedny spolubydlící, si budou muset ještě nějaký čas počkat. A tak uchazečům nezbývá nic jiného, než napsat a včas odevzdat žádost, na léto vystěhovat dosavadní pokoj, což znamená přemístit část věcí do prázdninových skladů a druhou část převézt do svých domovů, na konci srpna obdržet obálku s úředním rozhodnutím a doufat, že to letos konečně vyjde. A když ne, opatřit si pevné nervy a rozjet akci kulový blesk.
Nahrávání ...
