Povídala jsem si s jedním vysokoškolsky vzdělaným člověkem, který vyrazil do Austrálie. Když mi poprvé vyprávěl svoje zážitky, nechtěla jsem věřit, že se v Austrálii učil co nejrychleji krájet jakési lístečky do salátu a pracoval pro korejského kuchaře, který ho pořádně proháněl. Nyní už se vrcholový manažer všemu směje.
Povídala jsem si s jedním vysokoškolsky vzdělaným člověkem, který vyrazil do Austrálie. Když mi poprvé vyprávěl svoje zážitky, nechtěla jsem věřit, že se v Austrálii učil co nejrychleji krájet jakési lístečky do salátu a pracoval pro korejského kuchaře, který ho pořádně proháněl. Nyní už se vrcholový manažer všemu směje.
„Pracoval jsem doma na generálním ředitelství firmy. Ustavičný stres, rivalita, podrazy a záludnosti mne natolik unavily, že jsem si řekl, pracuješ s plným nasazením tak, že budeš mít ve třicítce infarkt. Rozhodl jsem se doplnit znalosti angličtiny a protože mne lákala Austrálie, rozhodování bylo snadné.
Dal jsem k překvapení všech svých kolegů výpověď a zmizel z Evropy. Zamýšlel jsem pobýt v Austrálii maximálně půl roku. Protože při studiu můžete pracovat, zdálo se mi zajímavé nezůstat bez možnosti poznání práce v Austrálii.
Rád čtu příběhy úspěšných lidí, kteří pracovali i v zahraničí ve svém oboru. Inspirovali mne a nenapadlo mne, že všechno dopadne jinak. Druhý den v Austrálii jsem si vzal oblek, nablýskal boty a vyrazil. Po několika dnech jsem zjistil, že mám problém.
Nemám doporučení, nejsem Australan, moje jazyková vybavenost není dost dobrá. Studenti v podobném postavení se jen usmívali. Moji snahu považovali za úplně zbytečnou. Nevzdávám se rád, ale realita člověka někdy zaskočí. Když jsem si řekl, že budu pracovat, tak budu. Ať je to jakákoliv práce, vezmu ji, řekl jsem si odhodlaně.
Už jsem nevyšel v obleku, v bílé košili a s kufříkem. Jako ostatní cizinci, se kterými jsem se seznámil, jsem začal telefonovat na inzeráty v novinách. Začal jsem chodit na podivná místa a čím víc jsem bezvýsledně hledal zaměstnání, tím víc jsem si zatvrzele říkal, že vydržím. Už jsem nesháněl práci manažera, ale jakoukoliv v oboru hotelnictví. Občas jsem si říkal, jak by se moji podřízení bavili, kdyby viděli, jak škemrám o místo na mytí nádobí a práci nedostanu.
Věřte, konkurence je veliká. Jednak z řad zájemců, kteří jsou profesionálové ve svém oboru a mají potřebné zkušenosti, tak i z řad lidí, pro které je tento obor nejsnáze dosažitelný. Jinými slovy řečeno, mohou v tomto oboru najít práci i bez předchozích zkušeností. Samozřejmě, pro mnoho zájemců a studentů je přinejmenším při pohovoru k smíchu otázka, zda máte nejméně tříletou zkušenost na pozici uklízeče nebo umývače nádobí. Jediná rada pro nováčky: samozřejmě, že máte zkušenosti s mytím nádobí a to mnohem delší! To, že doma u maminky, ale nikomu neprozrazujte.
Jak to dopadlo se mnou? Několik let jsem studoval, pracoval a cestoval. Jsem zpátky doma. Opět dělám manažera, mám slušný plat, už zase vnímám stres, podrazy, obávám se o svůj post.
Stejně jako dřív chodím potmě do práce i z práce, nebráním se neplaceným přesčasům. Mlčky přijímám nesmyslné požadavky nadřízených.
Ale když mne některý podřízený rozzlobí, říkám si, no co, když bude nejhůř, půjdu někam za hranice všedních dnů umývat nádobí.“
ukázka z knihy To nejlepší z Austrálie (zajímavosti, studium, práce, imigrace)
