Janáček: Noviny vytvářejí kauzy z nepravdivých informací
RozhovoryProfesor Kamil Janáček působí v bankovní radě České národní banky,
na Národohospodářské fakultě vede mimo jiné kurz Česká ekonomika
v procesu transformace. Čemu se věnoval za studií na VŠE, jak hodnotí
české studenty a kdy podle něj Česko přijme euro, si přečtete
v následujícím rozhovoru.
Za svých studií na Vysoké škole ekonomické jste vydával
školní časopis Ekonom. Věnoval jste se tomu sám nebo vás
bylo více?
S fotografem dohromady pět a vydávat jsme začali v roce 1962. První
rok časopis vycházel tak, že byl vylepován na nástěnce, pak jsme začali
psát přes blány na stroji. Ty blány se mimochodem z bezpečnostních
důvodů evidovaly, abychom nepsali o režimu nepohodlné nebo
zakázané věci.
Kde jste časopis psali, měli jste vlastní redakci?
Dostali jsme půjčenou místnost. Teď si myslím, že je tam nějaká
počítačová učebna.
Na jaká témata jste se zaměřovali?
Zabývali jsme se zejména věcmi, které zajímají mládež, to znamená
školou, kulturou, občas i tím, čemu se říká společenské vědy.
Informovali jste i o současném politickém nebo
ekonomickém dění?
Přímo ne. Věc byla taková, že díky rektorovi jsme měli volnou ruku,
jenom nám bylo řečeno, ať neděláme potíže. I když je pravda, že za
dobu mého působení v redakci jsme se dvakrát dostali do konfliktu
s celozávodním výborem KSČ.
Kvůli čemu?
Byli jsme příliš kritičtí.
Ke způsobu výuky?
Ne, to bylo společenské. Nezapomeňte, že byl rok 1963 a československá
ekonomika poprvé procházela krizí. My jsme jako budoucí ekonomové věděli,
že stávající vláda a režim nemá odpověď, jak se z ní dlouhodobě
dostat. A protože jsme to nemohli napsat přímo, tak jsem stvořil bajku,
o stádu hovězího dobytka, které se ocitne před strží a býk stojící
v čele do ní omylem spadne. Bajka skončí tím, že se stádo zastavilo a
volům, kteří byli za tím býkem, se začaly potit hlavy a nevěděli, kam
dál. A stojí tam dodnes.
Jak dlouho jste se psaní pro časopis věnoval?
V redakční radě jsem byl dva roky. V roce 1963 jsem to přestal dělat,
poněvadž jsem neměl čas, když jsem začal pracovat jako pomocná vědecká
síla v Ekonomickém ústavu Akademie věd. Takže jsem nemohl honit několik
zajíců najednou, jak se říká.
A Ekonom dál fungoval?
Časopis vycházel ještě rok a potom zanikl. To máte tak, pokud nenajdete
lidi, kteří píší se zájmem a dávají do toho čas.
Česká žurnalistika je o třídu níž než
zahraniční
Získal jste díky práci v redakci nějaké zajímavé kontakty,
které jste později využil?
Musím říct, že jenom jeden. V třiašedesátém tady byl známý
italský ekonom, specialista na oligopoly a státní podniky, na návštěvě a
my jsme za ním zašli a požádali ho o interview, aby nám řekl o vysokých
školách a studiu ekonomiky v Itálii.
Jak jste s ním tehdy mluvili, anglicky?
Budete se divit, ale francouzsky. A shodou okolností jsem se s tímto
ekonomem později potkal, když jsem studoval ve druhé polovině šedesátých
let ve Francii. On tam přijel jako hostující profesor a kupodivu si na mne
pamatoval.
Jak jste se vlastně do Francie dostal?
Československo mezi lety 1964 a 1965 uzavřelo kulturní a vědecké
smlouvy s více evropskými zeměmi, se Spojenými státy a s Kanadou.
A součástí těch dohod byla nejen výměna vědeckých pracovníků, ale
i doktorská výuka. Tehdejší konzervativní ministr školství Kahuda
odmítl s tím, že ministerstvo nositelem těchto dohod nebude. Tak si o to
řekl František Šorm, tedy předseda Akademie věd, ve které jsem byl
mladičký začínající řemeslník. Proto mohli jezdit na univerzity na
západě i lidé ze společenskovědních ústavů. V rámci tohoto programu
byl Václav Klaus na Cornellově univerzitě ve Spojených státech, Karel Dyba
v Quebecu, Livie Klausová na Angloamerické univerzitě v Amsterdamu, Tomáš
Ježek v Ženevě, Vladimír Dlouhý v Belgii, a tak dále.
Vrátím-li se k novinám, ale z jiného soudku, které
obvykle čtete?
Tisk pochopitelně sledovat musím, pravidelně čtu Hospodářské noviny,
Mladou frontu a Financial Times, pokud jde o denní tisk, dále odborné
časopisy.
Považujete české zpravodajství za vyvážené?
Mně na českých novinách obecně vadí, že novináři přesně
neodlišují zpravodajskou část a názorovou. Všimněte si, na kolika
místech, kde má být zpravodajství, máte už posuzování redaktora, což by
jaksi nemělo být. Druhá věc je otázka profesionality a odstupu. Když
srovnávám takzvané nejlepší české noviny s Frankfurter Allgemeine nebo
s francouzským Figarem, s anglickými Timesy, když zůstanu v Evropě, tak
musím říct, že úroveň u nás je o třídu nižší.
Čím to podle vás je?
Za prvé vzděláním a občas také novináři píší bez ohledu na fakta,
za která vydávají nepotvrzené domněnky. Dále mně vadí, že se i noviny
typu Mladé fronty nebo Lidových novin mnohdy chovají jako polobulvár.
Pěstují si pochopitelně vždy pár novinářů, aby ukázaly, že jsou
seriózní, třeba Karla Steigerwalda, ale jinak jde o vytváření kauz,
které jsou z polopravdivých nebo nedoložených informací, které se,
prosím vás, znovu zdůrazňuji, prezentují jako neprůstřelná fakta.
A málokterý český novinář pracuje podle zásady, že musí mít informaci
potvrzenou minimálně ze dvou zdrojů, to už tady vypadlo. Nevím, jestli se
to přestalo učit.
Málo studentů vyjíždí do ciziny
Na Karlově univerzitě se to zdůrazňuje pořád. Jestli můžu
ještě zůstat u vysokého školství, co považujete za pozitiva a co za
nedostatky dnešních studentů a absolventů?
Řeknu, že co mně příjemně nevadí, je, že někteří z nich jsou
otevření a ptají se a nesedí jako buchty na pekáči. To se zlepšilo.
K jejich slabinám patří jisté přehlížení teoretických základů
ekonomie, to znamená hlubší znalosti. Tam je jejich handicapem, že mnozí
mají slabší matematiku ze středních škol, já na svých studentech vidím,
kdo za sebou má gymnázium a kdo ne. Co považuji ještě za nedostatek je, že
se stále ještě málo studentů – přestože je dnes možnost si na to
sehnat část zdrojů – vydává studovat na zahraničí univerzitu. Jejich
kolegové ze západu jsou na tom podstatně lépe. A dokonce si myslím, že
přestože se jazykové vybavení zlepšilo, tak průměrný student VŠE
nedosahuje jazykových kvalit svého kolegy z Holandska, Finska nebo Švédska.
Nemluvím teď o běžné angličtině, ale o odborné. A to si myslím, že
je nezbytné, poněvadž angličtina je lingua franca ekonomů a ve většině
zaměstnání nezbytný předpoklad.
Jaký druhý jazyk považujete za perspektivní?
Zcela určitě němčinu, je to komparativní výhoda, dále si myslím, že
začíná opět být poptávka po ruštině. Myslím, že pro člověka
s vysokoškolským vzděláním z malé země by měla být standardem
schopnost plynně mluvit dvěma cizími jazyky. Máte země, kde ti lidé mluví
třemi bez problémů, učí se a nikdo nelomí rukama, že jsou žáci
přetěžováni.
Se zahraničím jste v kontaktu poměrně hodně. Pokud potkáte
mladé absolventy z Česka, jak se v mezinárodním srovnání
uplatňují?
Myslím si, že mají soutěživost, která je typická pro menší národy,
že pokud někam jdou, tak chtějí vyniknout. Potkávám je v Evropské komisi
a v jiných organizacích, třeba v Mezinárodním měnovém fondu, Evropské
centrální bance, a nezdá se mi, že by na tom byli špatně nebo že by byli
špatně hodnoceni. Přirozeně, velké národy Evropské unie, tedy Němci nebo
Francouzi, bývají preferovány. Takže Maďar, Čech, Slovák nebo Slovinec
musí vynaložit podstatně více úsilí, aby dosáhl obdobné pozice.
A co respekt vůči velkým zemím? V českých novinách čtu
poměrně často, že jsme malý stát, tak bychom si neměli
vyskakovat.
Já si myslím, že toto je zcela zcestný názor a nemám rád některé
české intelektuály, kteří ho pomáhají šířit nebo utvrzovat. Naopak,
člověk má mít přirozenou národní hrdost, jako mají třeba Finové,
Švédové, Holanďané. Přitom třeba s Finy máme kus podobné historie
států žijících vedle velkých národů, oni vedle Rusů, my vedle Němců.
Kdyby někdo řekl o francouzském prezidentovi, že když zvyšuje národní
hrdost, tak je plytký nacionalista, tak ho vynesou z každé místní hospody.
Tady se to vytýká Klausovi dvakrát do týdne. A já zdůrazňuji, že
pěstování národní hrdosti není žádný nacionalismus, ale zcela
přirozená věc.
Opatrnost vůči euru je na místě
Zmiňované téma se často probírá v souvislosti s eurem a
otázkou, zda a kdy k němu Česko přistoupí. Jaký máte názor na tuto
problematiku?
Toto je poněkud širší problém. Když jsme podepsali přístupovou
smlouvu v roce 2003, tak jsme se zavázali, že jednou do Evropské měnové
unie vstoupíme. Není řečeno, kdy. Jenže jsme přijali povinnost vstoupit do
eurozóny za úplně jiných podmínek, než platí teď. Mezi ty patřil Pakt
stability a růstu, dále že žádný stát žádnému nebude pomáhat, a
zásada, že Evropská centrální banka nemůže nakupovat státní dluhopisy
ani na primárním, ani na sekundárním trhu. Všechny tyto tři základní
podmínky, na kterých mimochodem eurozóna stála, přestaly platit.
Obezřetný postup české vlády, s kterým Česká národní banka souhlasí,
wait and see, tedy čekej a dívej se, jak to dopadne, je v současné době na
místě. Kromě toho, eurozóna ani není připravená nás přijmout. Ono je
něco jiného vzít Estonsko, jehož ekonomika se rovná dvěma třetinám
ekonomiky hlavního města Prahy. Navíc nejsme připraveni.
Kvůli tomu, že zatím neplníme Maastrichtská
kritéria?
Jednak to a nezapomeňte, že když se dneska rozhodneme, že tam vstoupíme,
tak to nebude dříve než za čtyři roky, a to čistě z technických
důvodů. Musíte o vstup požádat, což nějakou dobu trvá, pak vstoupit do
ERM II, tam být dva roky, poté máte půl roku na to, aby vaše ekonomické
skóre posoudila Komise, Evropská centrální banka, Rada ministrů.
A pravděpodobně nebudete přijímat měnu prvního července. Málokdo
pamatuje na tyto věci. Když vláda řekla, že do konce této legislatury, to
znamená do roku 2014, datum nevyhlásí a nechá to na dalším kabinetu, tak
jsme třeba u roku 2020. Toto nikdo nepřeskočí. Kvůli našim modrým
očím Brusel a Frankfurt neřeknou, že nám odpustí ty dva a půl roku.
Naopak na nás budou přísnější. A po zkušenostech, které mají
s Řeckem, budou mnohem více opatrní.
Jaké datum pro vstup tedy odhadujete?
Před dvěma lety bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma
při novoročním rozhovoru položertem odpověděl, že by příhodnou dobou
přijetí byl rok 2019, protože to budeme slavit sto let existence samostatné
měny. A ve světle současných problémů, které Evropská měnová unie
nyní má, se mi jeví ten jeho termín jako dosti optimistický.
Nahrávání ...
