Před rokem jsem byla v pozici naivního středoškoláka, který si
podával přihlášku na Fakultu mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Proč
naivního? Myslela jsem, že tu v první řadě půjde o výuku
cizích řečí.
Fakulta se sice ohání širokou škálou jazyků, ale naproti tomu má
člověk pouze hodinu a půl angličtiny týdně. Druhý jazyk nemá hodinovou
dotaci o nic větší, a tak jsem chtěla pro zmírnění své bolesti
absolvovat ještě třetí. Bohužel, na cvičeních s kapacitou kolem dvaceti
lidí se nás přihlásilo přes čtyřicet. Volné byly pouze páteční
hodiny. Do rozvrhu končícího čtvrtečním ránem se mi tak hodina
španělštiny v pátek odpoledne přinejmenším nehodila. Navíc nejsem
Pražák.
S nedostatkem jazykových hodin jsem se po nějaké době smířila. Další
šok se ovšem dostavil na prvním cvičení. Věděla jsem předem, že se ho
účastní ještě dvacet dalších kolegů, ale pohled na ten dav v lavicích
mě přesto zaskočil. Na střední škole nás tam bývala asi polovina. Navíc
mi po pár týdnech došlo, že jsem se zatím téměř nedostala ke slovu a má
angličtina, lehce oživená dvěma měsíci strávenými v Anglii, pomalu
upadá zpět do kómatu.
Na rozdíl od střední školy jsem od vysoké očekávala rozdělení
studentů do skupin. Vybírání hodiny, která nám vyhovuje, je sice úžasná
věc, ale v jedné třídě se pak setkávají různé jazykové úrovně.
Studenti, kteří se daný jazyk učí pouze čtyři roky, jsou promícháni
s těmi, co jsou již držiteli různých certifikátů nebo za sebou mají
měsíce strávené v cizině. To může demotivovat obě strany.
Pokročilejší se nudí a méně zdatní mají obavy vůbec promluvit.
Naposledy jsem byla ohromena, když mi na ISIS přišla zpráva, že se
jazykové předměty od příštího semestru mohou „přeskakovat“. Sice se
ulehčí studentům, kterým povinné absolvování zápočtových hodin
nevyhovovalo, a zároveň se uvolní místa těm, co po těchto nedostatkových
hodinách prahnou. Na druhou stranu ale nabývám pocit, že se tímto naše
mezinárodní fakulta odmezinárodňuje.
Styl výuky cizích řečí na VŠE mě překvapil nejspíš proto, že jsem
si o ní před nástupem do školy zjistila málo informací a také se nechala
ovlivnit prvním dojmem. Ze strany fakulty se však také dá leccos zlepšovat,
i když to je běh na dlouhou trať. Počet studentů je obrovský a nároky na
kvalitu výuky klesají. Jenže studenti jsou zároveň nejdůležitějším
článkem školy a dle mého názoru je přednější jejich kvalita, ne
kvantita. Škola by se měla rozhodnout, co z toho upřednostňuje.
