Jeden obrázek vydá za tisíc slov, říká spolutvůrce diáře Doller

2. 7. 2018 | | Rozhovory, Studentský život Doler 4

Honza Emler, původem z Mladé Boleslavi, se nevydal po střední, jako většina jeho spolužáků z průmyslovky, na vejšku do Prahy nebo do Liberce. Chtěl zkusit něco nového, a tak nastoupil na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, kde se také později potkal s Jirkou Doležalem. Mezi dvěma kamarády z volejbalu se před dvěma lety zrodila myšlenka nedatovaného motivačního diáře DOLLER, kterého se prodalo více než 57 tisíc kusů na českém a slovenském trhu.

Na co takhle mladí kluci na vysoké potřebují vůbec plánovat?

Myslel jsem si dřív, že plánovat nebudu potřebovat. Diář jsem nikdy předtím nepoužíval, Jirka taky ne. Všechno to máš v hlavě. Ale pak zjistíš, že plánování potřebuješ. Buď budeš závislej na jiných lidech nebo respektive oni jsou závislý na tobě. Musíš být někde v práci, musíš být s přítelkyní někde v domluvenej čas, do toho musíš zvládat věci ve škole – pamatovat si deadliny. Čím víc to není jenom o tobě, tím víc věcí musíš stíhat a ne jen tak aby život běžel.

To se asi hodně lidem stane, že odkládají co chtějí udělat a pak je třeba pozdě.

Najednou zjistíš, že ti je čtyřicet a že si nic nestihl z toho, co doopravdy chceš. Takže se stejně dostaneš jednou do bodu, kdy plánovat budeš muset a jestli to bude nástěnný kalendář nebo diář je koneckonců jedno. Hlavně nezapomínat na důležitý věci, který v dennodenní operativě snadno zapomínáš – svoje sny a vize a dlouhodlouhodobé cíle.

Jak si vysvětluješ to, že v době rozkvětu internetu se vám s Jirkou podařilo prorazit s papírovým diářem?

A ještě k tomu nedatovaným, co? To se nám smáli i v tiskárně, když jsme jim řekli, že si tam všichni budou data vypisovat sami. Máme zvyk, že se vším začínám 1. 1. Rok začíná 1. ledna, že to má být tak. Čekáš do konce roku, až nastane ten bod, kdy se opiješ a druhý den si můžeš dát předsevzetí, který za čtrnáct dní přestaneš plnit. Změna ale přeci může přijít kdykoliv, takže proto nedatovanej, na tom jsme trvali.

Vizi jsem si nakreslil i já, ale jinak píšu jako prase

A co ten papírový formát – proč si myslíš, že se ho lidé tak drží?

Myslím si, že jsou dvě skupiny lidí. Jedni mají většinu věcí online. A pak je tu druhá skupina, pro kterou je lepší si to napsat. Já si to tím často i lépe zapamatuji a vím, na jakou stránku jsem si to zapsal. Taky si myslím, že spousta lidí má počítače jednoduše dost. Na našem Instragramu máme fotky od lidí, kteří si do DOLLERu rádi malujou, píšou, protože mají volnost, mají čas sami na sebe. Tvůj Google kalendář bude vypadat stejně jako Google kalendář někoho jinýho, protože je předdefinovanej. Ale lidi jsou dneska rádi sami sebou.

Neodrazují ale barvy a vizualizace některé lidi od opravdové akce?

Určitě jsou lidi, který kreslí víc. Díváš na některý DOLLERy a  jsou tak vymazlený, že si říkáš, že je to spíš víc o malování než o plánování. Což není nutně špatně. Pár jich máme na našem Instagramu. A pak jsou tu ti druzí, kteří si nakreslí vizi, hotovo a jdou do akce. Ale to je asi jako s každým extrémem a každý to má jinak. My, lidi, si spíš obecně myslíme, že malování je pro děcka a máme bejt „dospělí“, tak se na to asi kolem třetí třídy vykašleme. Celkem se bojíme, když něco musíme namalovat, že nám to někdo zkritizuje.

Je DOLLER vhodný i pro lidi, co se bojí nebo neumějí malovat?

Malování je pro vizualizaci strašně důležitý. I u vize je mnohem důležitější si jí nakreslit než si psát, čím chceš být nebo čím se chceš stát. Při malování musíš zapojovat větší část mozku než při psaní. A zároveň si pak daleko líp obrázek zapamatuješ a když si na to chceš vzpomenout, tak je to mnohem jednodušší než si vybavit dlouhý text. Určitě jsou lidi, kteří si vybaví i text, ale přeci jen jeden obrázek je za tisíc slov. Pamatuješ si, jaký barvy si používala, obrysový tvary, kterýma si začínala a je to takový hlubší proces.

Foto: archiv iListu

Mohlo by tě zajímat: