Jednou do roka si poslechnu všech dvacet alb Franka Zappy v kuse

30. 10. 2009 | | Rozhovory

Patronem hudební soutěže Skutečná liga se letos stal hudebník Ladislav
Jakl, který v současnosti zastává funkci tajemníka prezidenta. Právě
s ním jsme si povídali o jeho vztahu k hudbě a současných hudebních
trendech.

Máte nějaký konkrétní metr v posuzování kapel nebo se více
řídíte celkovým dojmem?

Pořadatelé porotcům rozdávají určitý návod, aby posuzovali
jednotlivá kritéria a pak jejich bodování sečetli. Stejně si ale myslím,
že daleko důležitější je celkový dojem. Je úplně jedno, když kapela
umí hrát, má dobré aranžmá písniček, když vlastně člověk nepochopí,
proč to dělají, když jde jen o povrchní efekt nebo dokonce afekt. Vím,
že to zní jako fráze, ale nemůžu si pomoci: hlavní je pro mě
věrohodnost, upřímnost a opravdovost.

Zatím proběhlo několik vyřazovacích kol, vyskytla se v nich
nějaká kapela, která vám jakkoliv utkvěla v paměti?

Letos jsem zatím neměl tolik příležitostí se v kapelách vyznat. Loni
mi jich pár v paměti uvízlo, ale nebudu je jmenovat, to by nebylo
spravedlivé. Hlavně platí, že i nově vznikající kapely mohou být
originální a nemusejí papouškovat osvědčené recepty. V tom se Homer
Simpson trochu mýlil. I když v jistém smyslu už tady všechno bylo.

Uvědomujete si díky účastníkům Skutečné ligy nějaký směr,
kterým se současná hudba mladých kapel ubírá?

Těch směrů je několik a docela si i navzájem odporují. Cítím jisté
zaprášené staromilství, ze kterého vyprchává původní náboj. Cítím
i naivní třeštění, cítím křečovitost v napodobování žánrových
škatulek, cítím vyumělkovanou šroubovitost, cítím ale i obyčejnou
přesvědčivou hravost. Těžko říct, co je součtem všech těchhle
vektorů, pokud nějaký součet existuje.

Muzice se od mládí aktivně věnujete. Jaké byly vaše hudební
začátky? Přihlásil byste se tehdy s kapelou do podobné
soutěže?

Začátky by vydaly na knihu, snadné to nebylo. S ničím. A co se týče
soutěží, několika jsem se s kapelou zúčastnil. Už tehdy to byla šance,
jak se ukázat novému publiku. Asi nejzajímavější byl Objev rocku na
Rokosce. Poslední ročník byl zajímavý tím, že základní kola byla
ještě za bolševika, finále už za svobodných poměrů.

V současné době hrajete se skupinami Folimanka Blues a Etal. Jak
se vám daří skloubit funkci tajemníka prezidenta s hudbou? Zvládáte to
časově?

Každý člověk má stejné množství času. Jde o to, čemu ten čas
věnuje, co považuje za důležité. Pro mne je muzika zásadní. Kapela Etal
je mnoho posledních let jen příležitostná, ale Folimanka Blues je
normálně, několikrát do měsíce koncertující kapela, zkoušející jednou
i dvakrát týdně. Minulý týden jsme dokonce měnili bubeníka, protože ten
dosavadní dal přednost profesní kariéře. To si neumím představit,
i kdyby to měla být jakákoli kariéra.

Mezi vaše hudební oblíbence patří Led Zeppelin a Frank Zappa.
Čím a kdy si vás získali právě tito hudebníci?

Led Zeppelin už v dětství, od své první desky v roce 1969. Jsem
nejmladší ze čtyř bratrů, tak jsem měl možnost se k musice dostat už
v raném věku. A proč? Zeppelin, to je vášeň, skutečná krev, skutečné
slzy. Nic umělého, to je opravdová duše. Můj život by byl o polovinu
chudší, kdybych je neznal. Není jediného dne, kdy by mi v uších nezazněl
nějaký brejk, typický kytarový obrat, jejich téma. Budete se mi smát, ale
i po těch čtyřiceti letech, když mi zazní v autě nějaká jejich
zásadní píseň, mám v očích slzy. Nekecám. A Zappa? Toho jsem blíže
poznal až po roce 1975. Na něm je fascinující ohromná invence. Mám jeden
zvrhlý zvyk. Nejméně jednou do roka si poslechnu jeho dvacet alb. Ale
v jednom kuse, bez přerušení, celých dvacet hodin, nebo kolik. To je to
pravé ponoření do moře tónů a nápadů.

Před několika lety jste se vydal pátrat po první kytaře Jimmyho
Page, kytaristy z Led Zeppelin. Jak vaše pátrání nakonec
dopadlo?

Je nade vší pochybnost, že byla jeho první kytara vyrobena v Blatné na
náměstí, v prvním patře domu, kde je dnes restaurace. Chci tam udělat
pamětní desku.

Koho si poslechnete ze současných hudebníků? Na jakém koncertě
jste byl naposledy?

Například Joea Bonamassu nebo Kenyho Wayna Shepherda. Za poslední rok byl
pro mě největším zážitkem Carl Palmer s kapelou na festivalu v Ústí
nad Labem. Nevím, kolik dnes chodí po světě lepších bubeníků.

Mají hudba a politika něco společného?

To je moc filosofická otázka. Obojí by mělo být (především) pro lidi,
ale obojí by měl člověk dělat s čistým svědomím, jinak z něj vyleze
nějaký paskvil.

Mohlo by tě zajímat: