Byl jsem tvůrčí prognostik, co si tak trochu bubnuje a kreslí

4. 8. 2005 | Zuzana Šenoltová | Rozhovory

Grafik a ilustrátor Jiří Slíva mě vítá v prosluněném ateliéru v podkroví jednoho dejvického činžáku se sklenkou bílého vína v ruce. Zatímco si užívám soukromou výstavu originálů jeho obrazů, začíná vyprávět. O bigbítu, prognostice, kreslení a básničkách, o ideologii, mladém Klausovi a Zemanovi, o svobodných zednářích.

Grafik a ilustrátor Jiří Slíva mě vítá v prosluněném ateliéru v podkroví jednoho dejvického činžáku se sklenkou bílého vína v ruce. Sedáme si a umělec listuje zaujatě Studentským listem, který jsem mu přinesla „To je fakt dobrý, takový osobitý,“ chválí naše ilustrace. Zatímco si užívám soukromou výstavu originálů jeho obrazů, začíná vyprávět. O bigbítu, prognostice, kreslení a básničkách, o ideologii, mladém Klausovi a Zemanovi, o svobodných zednářích. Když se rozhovoří o škole a jarovských kolejích, jako bych se bavila s kolegou z ročníku.

Ekonomika? Radši bych si bubnoval

K prognostice jsem se dostal náhodou. Na VŠE jsem šel vlastně proto, že jsem vystudoval průmyslovku v Plzni. Já bych býval radši profesionálně bubnoval, psal si básničky nebo kreslil. Ale rodiče chtěli, abych dělal něco pořádnýho. My tě podporovat nemůžeme, říkali, byli už v důchodu. Říkal jsem si: máš tu hutní průmyslovku, tak se drž aspoň toho průmyslu. Tak jsem studoval ekonomiku průmyslu, bydlel na koleji a musel si přivydělávat.

Tři vteřiny slávy pro pomvěda

Přiživoval jsem se, kde se dalo. Bubnoval jsem v kavárenské kapele v hotelu Internacional. Vždycky v neděli v noci od devíti do tří ráno. Asi od druhého ročníku jsem začal dělat pověda jistému inženýrovi jménem Ota Šulc. Zabýval se prognostikou, tehdy se tomu také říkalo futurologie. Dělal jsem rešerše a anotace z německých a amerických futurologických časopisů. Většinu času jsem se ale pohyboval v jazzových klubech nebo v poetické vinárně Viola. Taky na kompars jsem chodil. Třeba v Bylo čtvrt a bude půl s Kubišovou jsem asi tři vteřiny přes celý plátno.

Druhé kolo u prognostického vozu

K práci prognostika jsem přišel jak slepej k houslím. Vůbec jsem neměl představu, kam po škole. Ota Šulc, pro kterýho jsem překládal, mi jednou říká, že jde do Ústavu pro filosofii a sociologii. Ředitel Ústavu Radovan Richta zakládal oddělení futurologie, protože to bylo tehdy in. Angažoval Otu Šulce a ten, aby měl oddělení, potřeboval ještě někoho. To jsem byl já.

Bohémským prognostikem v podnájmu

Zároveň jsem začal bubnovat s Vodňanským a Skoumalem v Činoherním klubu. Byla to taková kabaretní vystoupení. S úsměvem idiota, S úsměvem Don Quijota, básničky, písničky… Petr Skoumal hrál na piáno, já jsem tam bubnoval a ještě jsme měli basistu. Měl jsem vlastně takový dvojkariérní start. V roce 1971 jsem nastoupil do filosofického ústavu a zároveň bubnoval celou sezónu s nima. Skoro každý večer. To jsme bydleli na podnájmu, takže jsem měl všechno spakovaný v malym fiátku, bicí, peřiny… Nikdy jsme totiž nevěděli, kde budem bydlet, odkud nás vyhodí a kam nás vezmou. Byly to strašný doby. Ale krásný, skoro bohémský.

Tyhle bláznivý básničky už nenoste

Básničky jsem si psal pořád. Díky nim jsem se vlastně oklikou stal grafikem. Když jsem bubnoval s tím Janem Vodňanským, troufnul jsem si ukázat mu vlastní tvorbu. On mě poslal do Mladý fronty, kde znal jednu redaktorku. To bylo začátkem roku 1973. Oni si všimli, že na kraji u těch básniček mám nějaký kresby. Tak se rozhodli mi zřídit rubriku, každou sobotu čtyři pět básniček a jednu kresbu. Jenže normalizace postupovala, tu redaktorku asi za půl roku vyhodili do balírny knih a její nástupce prohlásil, že na takový bláznivý básničky už nebude prostor. Ale karikatury nebo obrázky ať nosím dál.

Rychlokvašky a naděje na útěku

V sedmdesátých letech vyházeli z Ústavu lidi vyloučený z partaje a přišli takoví různí politruci. Měli jen nějaký rychlokvašný stranický školy. Většinou nastoupili až po pětapadesátce, jako armádní vysloužilci. Neuměli žádný jazyk kromě ruštiny, o ničem neměli ani páru, ale zase byli v tom správném směru kovaní. Politicky pevní v kramflecích. Bylo nás tam jen pár mladých a ředitel Richta v nás viděl naději. Museli jsme studovat, kromě toho jsem začal dělat kandidaturu věd. Z toho strašnýho ideologickýho dusna jsem dostal žaludeční nervózu a přemýšlel jsem, jak utéct a kam.

Jak jsem se nestal kandidátem věd

Pak jsme byli všichni jako jeden muž donuceni podepsat antichartu, asi sto lidí, celý ústav. Ředitel nás pořád povzbuzoval, musíme šlapat, musíme šlapat, už jen pár let, pak se to všechno spraví, budeme zase moci dělat čistou vědu… Ale já si po té antichartě řekl, že je mi přes třicet a musím začít slušnej život. Takže už jsem tu kandidátskou práci neobhajoval. Měl jsem ji napsanou, ale nechtěl jsem se dostat do vyšší nomenklatury. Pak už by mě nikdy nepustili. Nechal jsem všechny svoje osobní materiály Ústavu a šel. Pak jsem pořádně makal, doučoval se grafický techniky… A výtvarníci mě naštěstí mezi sebe vzali.

Moje revoluce, ještě sametovější

Vlastně jsem ve dvaatřiceti nastoupil úplně nový život. 1. července 1979 jsem šel na volnou nohu. To byla moje revoluce! Žádnej listopad 1989. Já jsem se už tehdy stal soukromníkem. Navíc jsem nebyl registrovaný pod svazem výtvarných umělců, abych měl štempl v občance, takže jsem byl půl roku mimo zákon.

Mimo zákon

Musel jsem dávat pozor, aby se třeba nestala nějaká nehoda, protože kdyby mě kontrolovali, byl bych příživník. Já bych samozřejmě řekl, že někde publikuju, dokázal bych, že nějaký prachy si vydělám, ale bylo to trochu nebezpečný. Třeba prostitutky… Ty se nechaly zaměstnat jako uklízečky, aby měly razítko, a pak si platily nějaký důchodkyně nebo studentky, aby za ně uklízely. Razítko muselo bejt všude.

Mladý kolega Miloš Zeman v prapodivném saku

Shodou okolností jsem v tom časopise Futures, který jsem překládal, narazil na docela dlouhej článek v angličtině od Miloše Zemana, kterej je asi o čtyři pět let starší než já. Dokonce jsem ho jednou na semináři o metodologii prognostiky ve Valticích potkal. Takže já si s Milošem Zemanem tykám jako s kolegou. Musím říct, že jeho články nebyly špatný, a to mu bylo tehdy nějakých sedmadvacet. Možná mu s tou angličtinou někdo pomohl. Ale stejně si nedokážu představit, že by Gross kdy něco takovýho zplodil. Dneska byste Zemanovi možná na první pohled příliš bystrý intelekt nehádali. On tak dřív nevypadal. Byl štíhlejší… ale je pravda, že už tehdy nosil ty svoje prapodivný saka.

Moje žena z koleje

Asi jsem mohl jít i na ten zahraňák, jazyky jsem docela uměl. V Plzni jsem to měl do školy dva bloky, měl jsem spoustu času, tak jsem si hodně kreslil a hrál bigbít a chodil na angličtinu a na němčinu do jazykovky. Bylo to úplně skvělý. Zahraniční obchod studovala moje žena, původem od Šumperka. Bydlela na koleji, tam vzadu, za vodárnou… Pod Lipami. Jak je vždycky buňka a čtyři pokojíčky po dvou.

Topol pod stolem a kousek skříně

Nás bylo na pokoji šest bez jakéhokoli příslušenství. Vlastně nás bydlelo sedm, protože jeden kolega z Kolína nedostal kolej a spal pod stolem. Místnost, tři dvojpalandy, stolek. Ono kreslení potřebuje trošku klid, soukromí, který jsem v Praze neměl, takže jsem ani moc nekreslil. Vždyť si to vezměte – šest lidí, pořád se to hemžilo, někdo přišel, odešel, Topol pod stolem. No hrozný. Ani nebylo kde si kreslit. Měli jsme jen malinkej umakartovej stoleček pro všechny. A špinavý to tam bylo! Kdo dostal balík, nechal ho tam celej tejden rozbalenej, všichni si z toho něco brali… Ne, že by to někdo uklidil. Každej jsme měli půlku skříně. Vlastně půlku půlky. Hrozný, hrozný, hrozný. Já když si na to vzpomenu… Jak jsem to mohl přežít? Až poslední rok jsme byli jenom tři, to už jsem chodil se ženou. Ona to měla dobrý, protože její kolegyně dost často jezdila domů, takže jsem někdy býval u ní. V tom jejím „luxusním“ bydlení.

Prsatá asistentka rozumí bigbítu

Vzpomínám si dobře na některý lidi, co tam tehdy učili, jen jména si už bohužel nepamatuju. Přestože jsem matiku a statistiku nemiloval, strašně sympatický mi byl právě statistik Hebák, jestli znáte, takovej drobnej človíček. Tomu tehdy muselo být nějakých sedmadvacet. Nebyl o moc starší, než my, prý je tam pořád. No a ten měl asistentku, byla o dvě hlavy větší než on, taková prsatá holka, muselo jí být tak pětadvacet. Ta byla bezvadná. My jsme totiž se spolužákem Milošem Skalkou chodili na bigbít. Tehdy byla ve Sluníčku, to byl rockovej klub Na Příkopech, beatová liga. Dvě kapely se utkaly v jednom večeru. A my jsme tam potřebovali jít, protože jsme tam měli nějakou kapelu, kterou jsme chtěli podpořit. To víte. Dobrý dva hlasy. No tak já jsem šel tý asistentce říct: „Já se vám přiznám, o co se jedná. Není to ani nemoc, ani mi nepřijede babička, my prostě potřebujeme jít fandit jedný kapele.“ A ona se na mě tak vyvaleně koukla a řekla: „To – tomu rozumim.“

Matiku? Ne, děkuji.

Co má kreslení a prognostika společnýho? Možná ten tvůrčí prvek. Ten je v předvídání potřeba. Čistou extrapolací nic nepředpovíte. Samozřejmě se používají různé metody, ale v praxi to většinou selhalo. Třeba kolem roku 1860 si odborníci spočítali, že když půjde doprava tímhle tempem dál, budou se Londýňané v roce 2020 brodit po kolena ve výkalech koní zapřahaných do omnibusů. Takže v prognózování se pojí matematika s intuicí. Matematika v tom nehraje zásadní roli. Jistě, je dobré se v ní vyznat… Mně tehdy trnulo ze dvou věcí. Jednak z tý ideologie, o tom už jsem mluvil, jednak k nám šly hlášky, že na Akademii věd zakládá Waltr Komárek zvláštní prognostický ústav, kde budou matematici a počítače… Říkal jsem si, že to bude konkurence, ve který bych neobstál. V počítačích jsem se tehdy vůbec nevyznal. Waltr Komárek kolem sebe soustředil kvalitní mladý lidi, byli tak o pět let starší než já. To byl třeba Václav Klaus a jiní.

Znáte rotariány?

Když mluvíme o Klausovi, napadá mě… Víte, co jsou rotariáni? Rotary club? Ne? To je blbý, já to asi neumim moc vysvětlit. Jsou to společenství lidi vždy z určitýho okrsku, který jsou na vyšších pozicích, scházejí se, většinou je tam zástupce každý branže – bankéř, hoteliér, lékař, obchodník s auty… Jsou to většinou spolehliví, vzdělaní lidé. Jsou to samozřejmě dobrý kontakty, i pro obchodování, ale důvod, proč to celý vzniklo, je dobročinnost. Finančně podporujou třeba nějaký sirotčinec, tak trochu polotajně, nepotřebujou dělat rozruch. Funguje to jako bratrstvo – když člen Rotary Praha jede třeba do Londýna, dostane se do nesnází, místní Rotary club mu pomůže.

Slívo, hledej!

No a švýcarský Rotary z kantonu St. Gallen chtěl podpořit nějaké začínající podnikatele u nás. Že by pozvali deset podnikatelů, zaplatili jim letenku, nechali je bydlet v rodinách a umožnili jim účastnit se zasedání v těch podnicích, které řídili členové Rotary St. Gallen. Tehdy jsem publikoval v jednom humoristickým časopise ve Švýcarsku a jeho šéfredaktor byl člen Rotary St. Gallen. Pověděl svým lidem, že zná v Praze člověka, který publikuje a určitě zná ty správné lidi… Já samozřejmě neznal osobně deset podnikatelů, který by si to zasloužili. Měl jsem kontakt na Ivana Gabala z Občanského hnutí, ale nenašel si čas na setkání. Tak dobře, řekl jsem si, když Občanský hnutí nechce, zeptám se ODS – tehdy zrovna vznikala.

Klaus má otevřené dveře

Někdo mi dohodil Klause. Zavolal jsem na sekretariát, paní sekretářka prý, kdy by se to hodilo, tak řikám někdy příští tejden… Počkejte počktejte, jo, bude v hotelu Diplomat, má tam nějakou schůzku, tak po ní. Zavolal jsem Švýcarovi, ten přiletěl a skutečně jsme se sešli. Dali jsme si pivo, guláš, Klaus se zeptal, jakým jazykem chceme mluvit, bavili jsme se asi hodinu a půl a Klaus byl úplně bezvadnej. Slíbil, že to dá dál a skutečně se to pak zrealizovalo. Dodnes na to někteří vzpomínají. A od tý doby mě má Klaus v kompjůtru.. Když se stal předsedou vlády, nebo potom prezidentem, vždycky mě zval na nějaký ty otevřený dveře, nebo teď na Hrad. Není arogantní, když vidí pozitivní přístup. Ale to tam nepište.

Klausův styl

Že prý studentky zkouší při rozhovoru z ekonomie, rozpláče je a posílá pryč? No podívejte se, ono je to svým způsobem oprávněný. Pokud by se ho ptala na nějaký ekonomický věci a nerozuměla tomu, tak by se samozřejmě jízlivě zeptal, to je jeho styl. Ale jinak je spíš hodnej.

Kávová inspirace

Náhoda jako skoro všechno. Udělal jsem si jednu grafiku, Grand Café, takový dva lidičky u velikýho šálku, jestli jste to taky našla na internetu… Viděla v restauraci? A kde? Aha, Pizzeria Poja. Už mně to říkalo několik lidí. Udělali to asi z některýho kalendáře a neřekli mi o tom. Poja. Tak já se tam někdy vydám. Ale s tou kávou, to asi nebude moc zajímavý povídání… I když vlastně jo!

Výstavu si zaplať

Když mě vzali za člena Hollaru, to je grafický sdružení, považoval jsem to za čest. Že už jsem jako opravdu v tý branži. Berou tam fakt dobrý grafiky. Vstup mi nabídli v roce 1994. A zároveň , že tam můžu mít samostatnou výstavu. Víte, kde je Hollar? Vedle kavárny Slavie, na nábřeží, jak je Fakulta sociálních věd. No a mně nabídli výstavu s tím, že budu první člověk, který si zaplatí nájemný.

Tenkrát to bylo asi šest tisíc. Tak si říkám, Slíva dobrý, zaplatíš nájemný. No, ale máš ekonomku, tak to zkus nějak využít. Sponzora má kde kdo, tak proč ne já. Jenže koho. Nechtěl jsem nějakýho průmyslovýho giganta, ropovody, energetiku, nic takovýho. Radši něco, co by bylo lidem bližší svojí produkcí.

Jen jsem trochu listoval telefonním seznamem

Měl jsem asi čtyři obrázky kávy, tak jsem si sednul, vzal telefonní seznam a našel si čísla na výrobce kávy. Volal jsem prvně do Tchiba, tam to nikdo nebral, tak jsem zavolal do Jacobse. Tam to vzal nějakej kluk a když jsem mu vysvětlil, o co mi jde, tak on říká, že o tom asi nemůže rozhodnout, že je ve třeťáku na VŠE, ale že se ozvou. To mi bylo sympatický, můj syn zrovna taky studoval… No a nakonec mi to Jacobs zaplatil, udělal tam stánek s kávou, bylo to moc příjemný. Asi za půl roku mi ten kluk, Radim Svoboda, volá, jestli bych nemohl udělat víc těch obrázků s kávou, aby to bylo na kalendář. No a pak jsem jim dělal čtyři roky kalendáře. S Radimem jsme si začali tykat, bezvadnej kluk, úspěšnej absolvent VŠE, jestli to bude číst, tak zdravím…

Kafe jede do Ameriky

Pak jsem měl výstavu v galerii na Novým světě, měl jsem tam těch kávových témat asi dvacet. Přišel nějakej Američan, že se mu kafe líbí, jestli na mě mají kontakt. Pak se vrátil do Ameriky a napsal mi mail. Že je šéfredaktorem jednoho nakladatelství a že kdybych chtěl a měl těch obrázků víc, že by mi to vydal jako knížku. Já myslel, že si nějakej můj kamarád dělá srandu. Tak jsem mu napsal, že pojedu na frankfurtský knižní veletrh, a jestli tam má stánek – to jsem ho spíš jen zkoušel. A on že jó a ať se zastavím. Skutečně jsme se sešli, on pak rovnou z toho Frankfurtu jel sem, vybral si obrázky, já ještě něco dodělal a skutečně to rok poté vyšlo.

Svět je malý, malá je Amerika

Představte si, že jsem s tím Američanem seděl u mě v ateliéru, když mi volal syn. Tou dobou sháněl bydlení v Americe a volal , že se mu povedlo najít něco docela levného v Brooklynu, že se tam asi nastěhuje. Diktoval mi adresu. No a když jsem dotelefonoval, Američan se mě ptal, co že to bylo za adresu v tom Brooklynu. Tak jsem mu to vysvětlil, a on na to, že si bude se synem koukat do oken, že bydlí ve stejným bloku… Tak je ten svět malej.

Inspirace na zakázku

Dostanete prostě zadání a musíte variovat na daný téma. Třeba teď budu dělat pro Microsoft knížečku o etiketě, podle seriálu pana Špačka, bývalého mluvčího prezidenta Havla. Má to mít asi třicet kapitol. Zrovna před chvílí mi volali z agentury, že mi pošlou prefabrikáty těch kapitolek a že si mám vymyslet dva nebo tři pilotní obrázky. Půjdeme s tím na firmu, jestli jim to tak vyhovuje, a pak to musím do měsíce udělat.

Surrealistické probuzení

Samozřejmě je daleko příjemnější, když vás něco jen tak napadne. V noci nebo krátce po probuzení. To je přesně ta doba, kdy napadají dobrý věci. Absurdní, surrealistický. Ty si dělám pro sebe, jako grafiky nebo obrazy. Ale už mám vyzkoušený, že dobrá polovina z nich se použije k zadáním, který přijdou třeba za rok.

Je dobrý to brát z obou stran. Tu inspiraci shůry spolu s inspirací termínem, ze spodu. Obojí je dobrý, nevylučuje se to. Někdy, když musíte vytvořit třeba deset obrázků na téma spalovací motor nebo cokoli, není vyloučeno, že dva z nich budou tak dobrý, že přežijou jako samostatný. Protože člověka by zřejmě nikdy nenapadlo přemejšlet na takový téma. Ale když už se pak vybudíte, může z toho vzniknout dobrá věc.

Něco málo o technice aneb to byste se nedoplatila

Ty obrázky, co tu mám, jsem si dělal jen pro sebe, ale možná na nějakou výstavu půjdou. Já jsem vlastně ze začátku dělal jenom perokresby, pro noviny. Když jsem šel na volnou nohu, začal jsem se učit dělat litografie. Tou první kávovou to vlastně začalo. No a později, když mě brali do Hollaru, začal jsem dělat lepty. To se dělá tak, že se leptá měděná deska. Ta deska se nejdřív nakryje takovou hmotou, do toho se škrábe, pak se to dá do kyseliny. Pak jsem začal malovat. To jsou tady ty věci na zdech. Ale když je pak někdo chce, a mně se nechce ty obrazy prodávat, udělám je jako grafiku. V nákladu čtyřiceti padesáti kusů. To se pak prodává v galerii.

A taky to trochu lepí

Na obraze může být spousta odstínů, zatímco na litografii je omezený počet barev, protože každá barva se musí nakreslit na kámen a projet to tou mašinou v nákladu, který jste si zvolila. Takže padesátkrát černá, padesátkrát první barva, padesátkrát druhá barva… to byste se nedoplatila, kdybyste těch barev chtěla hodně. Ono to pak taky lepí, musí se pár dní počkat, než to uschne.

Mohlo by tě zajímat:

• Šermíř Daniel Kašpar má nejradši kord, ale úspěchy slaví i ve fleretu a šavli
• Ekonom se samopalem. Armáda se změnila, šikanu jsem nezažil, říká student NF a člen aktivních záloh Tuan Anh Nghiem
• Fotografie je zrcadlem naší duše, říká fotografka a studentka ekonomky Aneta Kalivodová