„I ty Brute?“ Tuto větu údajně vyřkl Julius Caesar, když mu
přítel zasadil smrtelnou ránu. Metafora se používá dodnes. Znamená údiv
nad nečekanou zradou. Říkáme tak přátelům, kteří se k nám zachovali
podle a zákeřně. Po zhlédnutí inscenace Strašnického divadla vám však
vraha bude líto.
Noční scénou přechází utrápený muž. Nestojí o další návštěvy,
přeje si pozbýt svůj vliv i moudrost. Nemá potřebu něco měnit, trestat a
zabíjet. Zároveň však cítí odpovědnost vůči těm, kteří v něj
věří. Ať je to naivní sluha nebo vychytralý Gaius Cassius. Nemá sílu
odporovat všem, kteří po něm žádají, aby pozvedl upadající Řím.
Uzavírá se do sebe, svoji ženu zle odhání. „Prosím, pověz mi,
z čeho jsi tak nešťastný? Jsi nemocný? Tak proč se procházíš
rozhalený a do plic vdechuješ škodlivé páry? Když jsi nemocný, tak proč
utíkáš z prohřáté postele do noci prosycené nákazou ? Aby sis
přitížil? Ne, Brute, ne! Tvá nemoc ukrývá se v tvojí mysli,“ prosí
jej Portie o vysvětlení. Stal se Brutus nástrojem lidí, kteří se chtěli
zbavit Caesara, nebo uvěřil myšlence, že koná pro dobro Říma? Měli ti,
kteří se rozhodli Caesarovu smrt pomstít, pouze šlechetný cíl nebo
toužili po osobním vyúčtování? Odpověď musí divák najít sám.
U Shakespearova Julia Caesara, který se v Česku hraje po čtyřiceti
letech, si s černobílým výkladem historie nevystačíte. Hra nabízí
pohled z druhé strany, odhaluje povahové rysy postav, nutí vás přemýšlet
jejich způsobem. Brutus nebyl vrah ani oběť. Stejně tak neplatí, že
Cassius se choval pouze úkladně, Caesar pyšně, Antonius falešně, Octavius
bezohledně. Každý z nich řeší lásku a závist, má svůj strach,
lidskost a svědomí. V každém se skrývá bojovník a Říman.
Hra je bohatá na psychologické momenty i historické motivy. Nechybí ani
paralely s dneškem, protože se režisérka Eva Bergerová rozhodla pojmout
svého Caesara jako nadčasové sdělení. Namísto vznešených mužů
s tunikou a vavřínovým věncem se po scéně prohánějí uspěchaní
byznysmeni v kvádru. Děj se odehrává svižně, dialogy vám namísto
filosofických debat připomínají pracovní jednání. Několik scén působí
nečekaně humorně a přestože se okolo vás odehrává tragédie,
zasmějete se.
Kromě Jana Novotného, který propůjčil lidskou tvář Brutovi, předvedli
kvalitní výkon i ostatní herci. Mají-li řečnit, promění publikum
v Římany a vyzývají je k uctívání památky milovaného Caesara. Pokud
je třeba válčit, ocitnete se uprostřed bojiště, kde vám ze všech stran
hrozí smrt. A ve chvíli, kdy Brutus vyhání starostlivou ženu, poznáte
tíhu samoty a budete jí chtít říct za něj: „Jak rád bych to břímě
předal někomu jinému, jak rád bych ti všechno řekl.“
