Agendou kdejakého politika je dnes dostupnost bydlení. Kromě příspěvku na bydlení se ovšem studentů vůbec nedotkne. Dostupnost se stala spíše rétorickým nástrojem, jak naverbovat voliče. Studenti mají na výběr ze tří ne příliš komfortních variant, a to nájem, kolej nebo dojíždění.
Po procesu privatizace nemovitostí, která v 90. letech rozdmýchala český vír bytového trhu, je obecně známo, že se vlastnictví bytů stalo novým zdrojem sociální stratifikace českých občanů a občanek. Status vlastníka se tak postupem času stal novým luxusem, jímž disponuje určitá třída společnosti, zatímco pro zbytek obyvatelstva se stává nedosažitelným ideálem. Tento luxus ovšem v současnosti vykrystalizoval dokonce v privilegium nájemnictví, a to především ve velkých městech, jakými jsou Praha, Brno, Plzeň a Olomouc. Právě tam mladí lidé opouštějí od snu pořídit si jednou vlastní byt a namísto investic šetří na kauci nájemního bytu.
Když trh vytlačí domov
Státní byty nahradila hra na neviditelnou ruku trhu, která má podle některých politiků vyřešit to, že se českým občanům zkrátka nežije dobře. Spojení „teplo domova“ pomalu ale jistě mizí z lidského života a je nahrazováno soubojem o to, kdo je schopen zaplatit vyšší částky za nájem. Ze základní lidské potřeby střechy nad hlavou se tak stává nový zdroj stresu, který postihuje zejména znevýhodněné občany, kterými jsou senioři, nízkopříjmové rodiny nebo právě studenti. Otázka nedostupného bydlení je tak zejména otázkou strukturální stratifikace.
Na nekontrolovatelný růst cen nájemního bydlení nejen v Praze má, mimo jiného, vliv i nárůst popularity Airbnb. Turisté se tak stávají novým konkurentem pro rezidenty, díky čemuž si majitelé nájemních bytů mohou dovolit nárokovat stále vyšší měsíční poplatky. Poplatky za to, že v daném městě chcete studovat, rozvíjet svou kariéru nebo vychovávat děti. Normou se také stává řetězení nájemních smluv na dobu určitou, ta eskaluje v nejistotu bydlení a zdroj obav občanů žijících v nájemnictví. Považte sami, zdali je zde ještě poplatné přísloví všude dobře, doma nejlíp.
Nejhorší situace panuje ve velkých městech, kde navíc místní musejí svádět bitvu s rozšiřujícím se Airbnb.
K jakému tvrzení došla inženýrka pro územní plánování Anna Vinklárková v jejích studiích je nepříliš překvapující, ale stále opomíjený fakt, totiž že výstavbou nových bytů se byty nestávají dostupnými. K podobnému závěru došel i Jakub Fujáček v článku pro Echo24, který vychází z čísel SLDB 2021. Ze statistik totiž vyplývá, že na pražském trhu s byty ve skutečnosti převažuje nabídka nad poptávkou.
I novela stavebního zákona podporuje zájmy spíše developerů vystavujících nové bytové jednotky. Na rozdíl od Paříže nebo Barcelony, kde existují regulační zákony, totiž v Praze chybí jakýkoli dohled nad tím, zdali byt skutečně někdo obývá. Už se stalo jaksi normální, že se v bytech v centru Prahy nesvítí po celý rok, prostě protože tam nebydlí nikdo, kdo by potřeboval rozsvěcet. Jedná se o byty, které vlastní investoři, kteří zkrátka nechtějí pečovat o své potencionální nájemnictvo a raději tak ponechají nemovitost zcela prázdnou.
Nájem, kolej, nebo vyčerpávající dojíždění
Argumentem na nedostupnost studentského bydlení jsou koleje. Kolejné bývá o pár stovek až tisícovek levnější než nájem. V důsledku správy koleje univerzitou je tato forma bydlení finančně o něco mírumilovnější (zkuste se ale zeptat doma, kolik se za kolejné platilo v letech, kdy byly prostory ve státním vlastnictví). Studentka VŠE obývající koleje Jižní město na protilehlé rameno váhy života na kolejích ovšem dává podmínky tamějšího živobytí. Velkým faktorem je samotná vzdálenost od centra, která se také promítá i do výše kolejného.
Na kolejích je třeba všední i to, že je studentce oznámen příchod neznámých osob do jejího soukromí za účelem vymýcení hmyzu. Problémem těchto bohulibých návštěv je, že není oznamováno, jaký den nebo v jakou hodinu se personál dostaví. Nepředvídatelné nárazy do soukromí se týkají i případů, kdy studentka oznámí vadné vybavení v pokoji. Oprava je sice slíbena, je ovšem možné, že se jí dočká až po několika týdnech a mimo termín, který jí byl slíben.
Není divu, že někteří z řad studentstva nakonec zvolí třetí možnost, a sice dojíždění. Problémem je, že ani jedna z variant není příliš komfortní. Ačkoli jsme v předvolebních kampaních téměř každého politika byli svědky jejich zápalu pro dostupné bydlení, během následujících měsíců jejich dohadování ve sněmovně končí východiskem dalekým od pomyslné dostupnosti. Kompromisem, který máme dnes, je příspěvek na bydlení, který ovšem, jak ze zkušenosti ví každý student, pokryje neznatelnou část reálných nákladů na živobytí. Největším strašákem pro současné spektrum vládnoucích politických stran je totiž cokoli, co by jakkoli mohlo připomínat politiku před rokem 1989, totiž státní vlastnictví nebo zastropování cen nájmů. Podkopávají tak nohy nejen studentům, ale všem, kteří si nemohou dovolit investovat do vlastní nemovitosti.
