Vlasta Vojtíšková je pamětnice událostí kolem konce druhé světové války a odsunu Němců. Narodila se roku 1930 a koncem války jí bylo patnáct let. V předvečer výročí osvobození sděluje zajímavosti, které jsou pro mnohé z nás neznámé.
Paní Vojtíšková, jak si pamatujete konec války v květnu roku 1945?
Bylo mi patnáct let, když skončila světová válka. Bydlela jsem s rodiči ve vesnici Krakovany u Kolína ve Středočeském kraji. Velmi dobře si pamatuji, co se tenkrát dělo. Kolem naší vesnice byly v lesích německé posádky, které obsluhovaly radary. Upozorňovaly na letící letadla, která bombardovala kolínské továrny i nádraží. V tamější posádce byly zaměstnány také německé ženy – telegrafistky, řadoví vojáci i důstojníci SS. Okupující Němci bydleli i v naší vesnici v rodinách.
Žili ve vaší vesnici ještě další Němci kromě okupantů?
Nežili, ani starousedlíci, nikdo – pouze okupanti. Ale s nimi celkem problémy nebyly. Spousta z nich zkrátka dostala povolávací rozkaz a museli nastoupit do služby, to bylo vše. Zejména Bavoráci byli v klidu. Dělali si svoji práci a nás nechali být.
Jeden z nich bydlel u nás doma v podkroví, časem se naučil celkem obstojně česky. Když se s námi viděl, často se ptal, co jsme se dozvěděli v zahraničním rozhlase (tenkrát se poslouchání rozhlasu trestalo smrtí). My mu samozřejmě nic neřekli, ale on věděl, jak to chodí. Vztahy byly u nás na vesnici a v okolí obecně dobré. Naši kluci chodili za německými děvčaty a naopak my jsme se někdy vídali s jejich vojáky. Ale nic mezi námi nebylo, to nacistické velení velmi přísně trestalo jako hanobení německé krve.
Pamatujete si na nějakou příhodu s nimi v posledních dnech války, když prchali před Rusy?
Když byl konec války, zničili všechno zařízení a připravovali se na odchod, protože od Chlumce nad Cidlinou se blížili Rusové. Potom se přesouvali přes naší vesnici a to velmi rychle. V tu dobu je naši chlapi chtěli odzbrojit, ale byla to od nich pitomost. Měli jenom klacky a chtěli zastavit po zuby ozbrojené vojáky. Ti samozřejmě začali střílet. Jednoho vesničana zastřelili a druhého těžce postřelili do nohy. Na to pohotově zareagoval můj otec, bývalý tankista, který sebral opuštěný německý tank a uháněl do nemocnice asi 40 kilometrů do Nového Bydžova, kde postřelenému amputovali nohu.
Měla jste nějakou vyloženě osobní zkušenost?
Když zbytek Němců opouštěl vesnici, tak jako poslední jel na motorce SS důstojník. Já jsem v tu chvíli šla se sestřenicí vítat ruské vojáky s trikolorou na hlavě a střetli jsme se s ním. Měli jsme malou dušičku, protože byl ten muž znám jako oddaný esesák. On před námi zastavil, slezl z motocyklu a podal nám oběma ruku. Popřál nám, abychom se měly dobře a byly šťastné. My jsme si oddychly a utíkaly od něho pryč. Později jsem se dozvěděla, že skončil ve vedlejším městečku Týnec nad Labem, kde chvíli vykonával pomocné práce. Později ho odsunuli do Východního Německa.
Většina odsun neřešila, byli rádi, že válka skončila
Jaké byly vztahy mezi Čechy a Němci obecně kolem roku 1945?
Lidi měli své starosti, byli šťastní, že je konec války. Ale to víte, Češi nenáviděli Němce, oni naše lidi zavírali, mučili je, vztahy byly velmi napjaté. Když Němci odcházeli z Čech, ze vzteku spoustu lidí zabili.
Jaký je váš názor na odsun Němců?
Odsun byl stanovený již za války, naplňovaly se smlouvy. Řadoví Němci nebyli nadšení. Byla prohraná válka a museli odejít. Bylo to smutný, bylo to vyvrcholení války. Po nich přišli naši lidi, ti jsou tam dodnes.
Co považujete za nejvíce smutné?
Bolestný to bylo v pohraničí, týkalo se to hlavně starousedlíků. Němci tam žili léta a museli opustit svoje domovy. Pro člověka, který je citlivý, to bylo smutný. Odešli bez koruny, s ranečkem, někdy s krávou. Naši lidé jim brali majetek s požehnáním vlády, část hodnoty majetku pak zaplatili státu za zábor půdy.
Jak se k odsouvaným Němcům stavěli nově příchozí?
Záleží, kdo to zabíral. Někdo byl neurvalej, vzal by jim poslední věci, který by si mohli vzít.
Co říkali o odsunu lidé kolem vás?
Oni to neřešili, u nás odsun nebyl. Někdo to vítal – lidé často neměli majetky a byli rádi, když se mohli k něčemu dostat. Ale většina lidí to příliš neřešila. Ulevilo se jim, že všechny ty hrůzy skončily. Bralo se to tak, že je konec války, Němci ji prohráli, a tak musí jít.
Souhlasíte s omluvou vůči sudetským Němcům?
Ani nevím, nekomentovala bych to. Za války zase trpěli naši lidé.
Co jste dělala vy během prvních poválečných let?
Já jsem v roce 1945 začala studovati na obchodní akademii v Kolíně, kde jsem v roce 1949 maturovala, a potom jsem se zapojila do běžného života.
Foto: autor
ČTĚTE TAKÉ:
