Kouzlo brdských lesů
CestováníPokud se vám během slunečních dní nechce zůstávat v Praze a jste
ochotni si trochu vyšlápnout, doporučuji nenáročnou, přibližně
sedmnáctikilometrovou trasu malebnou krajinou na okraji Brd. Tato část
brdských lesů se nazývá Hřebeny a od Prahy není vzdálena více než půl
hodiny cesty vlakem. Já se nechala dovést do Řevnic, odkud jsem po modré
turistické značce s nadmořskou výškou 505 metrů.
Pokud se vám v některém z posledních podzimních
slunečních dní nechce zůstávat v Praze a jste ochotni si trochu
vyšlápnout, doporučuji nenáročnou, přibližně sedmnáctikilometrovou
trasu malebnou krajinou na okraji Brd. Tato část brdských lesů se nazývá
Hřebeny a od Prahy není vzdálena více než půl hodiny cesty vlakem. Já se
nechala dovést do Řevnic, odkud jsem po modré turistické značce
s nadmořskou výškou 505 metrů.
Čekala jsem nelidské stoupání, překonání nutného výškového
rozdílu z údolí Berounky (asi 300 metrů) však svou náročností
odpovídalo mým skromným turistickým schopnostem. Babka, menší skalistý
útvar, mě pak mile překvapila překrásným rozhledem do všech světových
stran. Mé oko tak mohlo spočinout na pyšně se od jihozápadu
k severovýchodu táhnoucích Hřebenech, stejně jako na údolí posetém
menšími vesničkami a obdělávanými poli.
Modrá značka mne vedla i kolem El Pasa, jak pojmenovali místní chataři
svoji kolonii, která obklopuje břehy malého lesního jezírka, jež nápadně
připomíná idylické zobrazení dokonalé přírody. V touze zdokumentovat
toto místo jsem vnikla i na soukromý pozemek, což neponechal bez
povšimnutí jeden ze sousedů a zle mi vyčinil. Fotku se mi ale nakonec
ukořistit podařilo.
Tento hořký zážitek bylo potřeba zapít, tudíž jsem se usadila na
zahrádce hospody v Halounech a objednala si pěkně vychlazenou točenou
„desítku“. Abych naplnila prázdný břich, využila jsem nabídky denního
menu, které se pohybovalo ve velmi příznivých cenových relacích. Za
75 korun jsem si pochutnala na vynikajícím bramboráku po Kaplicku
a občerstvena jsem pokračovala v cestě, tentokrát po zelené.
Na kopci uprostřed lesů se nachází malá osada Rochota. Kdysi ji obývali
lidé, dnes její existenci připomíná už jen několik zarostlých
polorozpadlých stavení a pár ovocných stromů. Člověk si stěží
dokáže představit, jak se zde muselo žít – bez elektřiny, daleko od
městské civilizace, zato však v přímém kontaktu s přírodou.
Zdejší lesy využívají také trampové. Tu a tam jsem totiž zahlédla
provizorní tábořiště. Obzvlášť mne zaujalo jedno, na které jsem
narazila uprostřed lesa, když jsem odbočila ze značené trasy. Nebylo nijak
skryté a na potencionálního nocležníka zde čekalo udržované ohniště
s nasekaným dřevem do zásoby. Prohlédla jsem si také vodní stavby na
Vrahově potoce, které zdálky připomínají výtvory starověké civilizace.
Tento nepatrný vodní tok chrání několik vysokých kamenných hrází,
které zřejmě v případě silných dešťů mají zabránit tomu, aby se
nevinný zurčící potůček proměnil v rozběsněnou bestii, co s sebou
strhává stromy a podemílá břehy.
Pokud stále sledujete turistické značení, mělo by vás dovést až na
rozcestí, kde se kříží zelená se žlutou „Hřebenovou cestou“. Po
žluté můžete pokračovat dále, já však odbočila mnohem dříve, a to po
lesních cestách směrem k vesničce Vižina. Tam jsem si opět dopřála
malé občerstvení v Europajzlu u Pajmy (ten název mi, nevím proč, utkvěl
v paměti), kam mě spolehlivě dovedlo důmyslné „vnitrovesnické“
značení, a nakonec zamířila k malé železniční zastávce. Místní
lokálkou jsem se „dokodrcala“ do Zadní Třebáně, kde jsem přestoupila
na „osobák“ směr Praha. Po zbytek večera ve mně dozníval příjemný
pocit z proběhnuvšího dne, kdy jsem poznala další kousek naší krásné
české země.