V následujících řádcích se pokusím udělat popsat a přiblížit můj
pohled na stáž a zajímavé události z letošního léta. Odjížděl jsem
do Indonésie pln očekávání a touhy po dobrodružství, jelikož jsem
opravdu moc nevěděl, co mne čeká. Tak trochu záměrně jsem si
o Indonésii vlastně moc informací nezjišťoval, neb jsem se těšil na
překvapení. A že jich ve finále opravdu nebylo málo…
První kontakt s Indonéskou mentalitou nastal již při komunikaci
z Čech. Indonézani nikam nespěchají, neustále mění plány, a tak jsem
ještě při přestupu v Amsterdamu nevěděl, kdo mne vyzvedne na letišti či
kde budu druhý den spát. Vzhledem k tomu, že jsem měl přiletět
v 1 hodinu ráno tamějšího času po 30hodinové cestě, tak musím
přiznat, že přestože mám již určité zkušenosti, tak jsem kapku
nervozity na sobě cítil? Přiletěl jsem na ostrov Bali, kde jsem strávil
pár dní a následně se po točitých silničkách (v Indonésii téměř
neexistují dálnice) minibusem přesunul na Jávu do města Temanggung, kde
jsem poté strávil zhruba 2 měsíce.
Prvním kulturním šokem byl zcela jistě styl řízení, který mě
nedobrovolně udržel vzhůru celou noc, když jsem se přesouval z Bali na
Jávu. Upřímně jsem si myslel, že každou chvíli musíme nabourat a vedle
mě sedící řidič měl téměř zavřené oči. Indonézani vůbec neřeší
dopravní pravidla (ani je nikdo nekontroluje), neustále předjíždí a
„preventivně“ před každou zatáčkou troubí. V autě se mnou bylo asi
7 lidí, z nichž nikdo neuměl ani trochu anglicky, takže jsem se
s papírkem v ruce, na kterém jsem měl napsanou jakousi adresu kam jedu,
řítil indonéskou nocí. Nakonec vše dobře dopadlo a já jsem se setkal
s mým pozdějším bossem, kamarádem a živitelem – ředitelem školy, kde
jsem následně 2 měsíce učil angličtinu.
Město Temanggung je malé město obklopené kouřícími sopkami, kde nejsou
žádní turisté a do mého příchodu zde bělocha naživo nikdo neviděl asi
3 roky. Proto jsem se hned od prvního dne po mém příjezdu stal jakousi
nezaslouženou celebritou?. Rozdával jsem podpisy, lidé se se mnou fotili a
neustále mne někdo někam zval. Na tento rozruch nejsem zvyklý, ale musím
říct, že prvních pár týdnů mě to bavilo. Indonézani jsou navíc velmi
pohostinní, milí a hlavně šťastní lidé, kteří touží po poznání.
Většina z nich si totiž nikdy nevydělá dostatek peněz na cestování po
světě, a tak velmi touží komunikovat s cizinci apod.
Moje práce se skládala z učení angličtiny 6 dní v týdnu od 7 do
13 hodin. Poměrně často se stávalo, že management školy se zničehonic
rozhodl výuku ukončit dříve, nebo prostě někdo zapomněl zazvonit, a tak
hodina byla delší apod.:) Šlo o Junior high school a dětem bylo mezi 11 a
14 lety. Dobrou zprávou pro mě byla volná odpoledne, kdy jsem jezdil na
výlety po okolí (nádherné chrámy, sopky, scenérie, atd.) nebo jsem chodil
do mešity, kterou jsem měl hned za domem, hrát badminton, který je
v Indonésii národním sportem. Většina Jávanů (96%) jsou muslimové. Tzn.
že se modlí 5krát denně, nejedí vepřové maso, atd. Tuto skutečnost jsem
pocítil každé ráno v půl páté, kdy muezim svolával do zmíněné
mešity své věrné k první ranní modlitbě a já jsem vzhledem tomu každý
den nedobrovolně vstával společně s muslimy.
Jak jsem již zmínil, zhruba dva a půl měsíce jsem vzhledem
k tamějším náboženským důvodům nejedl vepřové maso. Po nějakém
čase mi to přestalo vadit a to především díky skvělé chuti tamějších
surovin. Ať šlo o ryby, rýži, zeleninu, ovoce – vše chutnalo výborně.
Je tomu tak, protože Jávani žijící na vesnicích se v podstatě živí
tím, co vypěstují na zahrádce a v podstatě nepoužívají anorganická
hnojiva. Běžná denní situace například vypadala takto: snídal jsem
krevety a úhoří hlavy, vyšel jsem z domu a cestou do školy si utrhl
banán, a když jsem dorazil na místo, tak jeden z učitelů vylezl na palmu a
sundal pár kokosů jakožto drink. Prostě exotika se vším všudy. Základem
většiny pokrmů je rýže, což je také jeden z důvodů, proč jsem
necíleně zhubl asi 8 kilogramů. Zdravá strava, málo alkoholu? –
život v Indonésii je tou nejlepší dietou.
Během celého pobytu jsem navštívil spousty krásných míst a potkal
mnoho zajímavých lidí. Vylezl jsem nejvyšší sopku Centrální Jávy Gunung
Slamet v doprovodu indonéské armády, prošel jsem nádhernou měsíční
krajinu Bromo za zvuků tradiční hinduistické hudby rozléhající se celým
údolím, sjížděl jsem na raftu divokou řeku, navštívil muslimské svatby,
plaval v oceánu atd. Bohužel není možné vše dát do jedné stránky A4 a
je mi jasné, že jsem na spoustu zajímavých věcí zapomněl. Na konci bych
jen rád všem doporučil návštěvu Indonésie, protože jde krásnou zemi
plnou krásných lidí, kteří se k cizincům chovají velmi vlídně.
