iList.cz » Řečtí bohové by jezdili na Krétu

Řečtí bohové by jezdili na Krétu

26. 8. 2004 | Luboš Werich |

Ostrov Kréta je jedním z nejmalebnějších řeckých ostrovů. Je tam vše, po čem jen srdce zatouží. Krásná úrodná údolí plná citrusovníků, ale i rozeklané skály a hluboké soutěsky. Prostě ráj pro každého romantika či snílka. Vycestovat na Krétu není pro našince dozajista levná záležitost. Letenka ani ubytování není z nejlevnějších. Přesto se vynaložené prostředky vrátí v zážitcích, na které se bude dlouho vzpomínat.

Vycestovat na Krétu není pro našince dozajista levná záležitost. Letenka ani ubytování není z nejlevnějších. Přesto se vynaložené prostředky vrátí v zážitcích, na které se bude dlouho vzpomínat. Naše rodina se rozhodla vyrazit na Krétu přesně na vrcholu turistické sezóny. Příletem do letoviska Chania začalo úžasných čtrnáct dní plných slunce, relaxace, milých lidí a výletů do historie.

Bohyně Pohoda vládne Krétě

První, co návštěvníka ostrova mile překvapí, jsou místní lidé. Nás uvítal milý majitel malého hotelu na pobřeží. Malý člověk s věčně rozzářeným úsměvem a zlatavým opálením byl klasickou ukázkou průměrného Řeka. Ano, na světě snad není přátelštějších tvorů, než jsou obyvatelé Kréty. Ve všem nám vyšli vstříc a ještě nás obdařili úsměvem. Pro obyčejného českého občana může být někdy jejich klid a pohoda stresující. Není výjimkou, že v prázdné restauraci budete čekat půl hodiny na objednání a na zaplacení si také vyhraďte časovou rezervu. Majitel restaurace na vás kouká s obvyklým řeckým úsměvem na tváři, ale že by vás vyrazil obsloužit, to nečekejte. Jak nám ale sdělila naše delegátka, je to zde naprosto normální a není to žádná provokace. Je navíc velkou neslušností mávat, pískat, pokřikovat či jinak přivolávat obsluhu. Další, pro nás asi neuvěřitelnou věcí, je naprosto nulová kriminalita. Člověk vídá v amerických filmech, že se auta nezamykají, ale když vám majitel autopůjčovny sdělí, že mu máte nechat klíčky na sedadle zapůjčeného auta, může ho Čech považovat za blázna nebo mistra v pojišťovacích podvodech. Opravdu se zde nemusíte bát jakékoliv formy kriminality.

Voda není na ostrově vše

Když jsme se dostatečně nabažili moře, byl čas se podívat také do vnitrozemí. Mužská část naší výpravy se rozhodla třetí den vyrazit do známé soutěsky Samariá. Už předem jsme byli všemi upozorňováni, že je to opravdu jen pro velmi zdatné jedince. K tomuto varování přispíval i fakt, že je tato přírodní rezervace používána vojáky řecké armády pro zkoušku toho, co jejich rekruti opravdu vydrží. My však nedbali varování a směle vyrazili vstříc našim osudům. Autobus nás vyvezl až k ústí do soutěsky ve výšce 1250 metrů nad_ mořem. Už jen cesta autobusem po úzkých silničkách, které jsou na jedné straně zaříznuté do skal a na druhé straně okraj silnice končí asi kilometrovým srázem, nám na klidu nepřidala. Další zneklidňující fakt nás čekal u vstupu do soutěsky. Když jsme odtrhli zrak od nádherných skal, které se nacházely okolo nás, a začali věnovat pozornost našemu průvodci, zjistili jsme, že nám každému přidělují identifikační číslo. To musíte po úspěšném sestupu celou soutěskou odevzdat dole při odchodu. Bezpečnostní opatření proti ztraceným turistům. Když jsme prošli vyčerpávající přednáškou o historii Samarie, která v dějinách Kréty zaujímá významnou roli jako pevnost proti všem nájezdníkům, byli jsme vpuštěni. Prvních pár minut jsme byli fascinováni úžasnou přírodní scenérií. V hloubce jednoho kilometru si dnem rokle razí cestu malá říčka. Všude kolem nás byly pinie zkroucené do podivných úhlů, jak se snažily přizpůsobit životu v těchto drsných podmínkách. Cesta byla dost křivolaká a velmi přírodní. Žádná úprava, jen značení přibližné nejschůdnější cesty dolů na dno soutěsky. Věc, která se nám ale začínala připomínat s každým metrem, o který sestoupíme hlouběji, bylo nesnesitelné horko. Na dně je teplota kolem 60 stupňů Celsia, což je i na zdatné jedince moc. Každá zastávka u již zmíněné říčky se prodlužovala. Asi v půlce cesty jsme ztratili zájem o krásy okolní krajiny a soustředili se na své přežití. V Samarii jej zajišťují medici, kteří se nacházejí někde na trase přibližně po každých 500 metrech. Každý má s sebou také osla, aby turisty, co vzdali svůj boj, odvezl dolů. Já se svým bratrem jsme však jedinci houževnatí, a tak jsme odebrali starším členům výpravy fotoaparáty a kameru a dokumentovali krajinu. Nejimpozantnějším místem celého výletu je dozajista bod, ve kterém je Samariá dva metry široká a 350 metrů hluboká. Stát na dně a pozorovat tato „Železná vrata“, jak je místní nazývají, je úchvatné. Zde se také bránili Kréťané Turkům a zvítězili. Pak nás už čekal jen klidný pochod po stále se rozšiřujícím dnu Samarie až k moři, kde nám odebrali identifikační číslo. Chvilku jsme poseděli v restauraci na malé pláži a vyčkávali příjezdu trajektu, jediného to dopravního prostředku, který nás odsud mohl dostat.

Kolébka historie

Kréta jakožto kolébka minojské kultury je poseta památkami. Asi nejvýraznější je Knóssos. Cesta autem z našeho hotelu sem trvala asi dvě hodiny a vedla po přímořské dálnici. Pěkná vyhlídka, ale my už se těšili, jak přičichnem k historii. Když jsme dorazili k místu, kde se kdysi nacházelo centrum minojské civilizace, byli jsme překvapeni, v jakém stavu se palác nachází. Některé zdi ještě z_části stály, a dokonce zde byly i kusy chrámu. Průvodce ale vysvětluje, že tohle má na svědomí archeolog sir Arthur Evans, který poněkud nevybíravým způsobem zrekonstruoval, co se mu hodilo, a zbořil, co se mu nelíbilo. Podivný přístup k archeologii, ale bez sira Evanse by se člověk mohl dívat jen na základy zdí a pár děr. Jak člověk prochází tři tisíce let starou stavbou, může se jen divit, jak daleko v této době lidé byli. Fungující kanalizace a tekoucí voda na náměstích nebyla výjimkou. Celé město, dnes nazývané častěji palác, mělo v době největšího rozkvětu asi 20 000 metrů čtverečních. Jiné památky, rozeseté po celém ostrově, nejsou tak známé, ale dozajista stojí za vidění.

Dobrovolná hladovka

Jako každý, kdo procestuje to, co já, musí mít hlad jak třetihorní zvíře. Ano, i to byl můj případ po návratu z nějakého výletu či od moře. Raději bych ale bídně zhynul hlady, než snědl to, co si hoteliér myslel, že je jídlo. Řecká domácí kuchyně, která nám byla podávána v hotelu, musí být v některých vyspělých zemích považována za jed! V Řecku se jídlo podává vždy vlažné a bez ochucovadel, ab__ se prý nekalila chuť jídla. Nevím, co by se na jejich jídle dalo kalit, ale budiž. Naštěstí ale umí všude vynikající saláty, a tak se ze mě stal na čtrnáct dní nedobrovolný vegetarián. V centrech měst a turistických letoviscích jsou ale restaurace evropského typu a člověk si může dát něco obvyklejšího.

Ráj na Zemi

Každý, kdo už se jednou vydá na Krétu, by měl zavítat na pláž Gramvoússa. My jsme se sem vydali v polovině našeho pobytu a musím uznat, že na tento kousek ráje na Zemi v životě nezapomenu. Jediná možnost, jak se sem dostat, je lodí. V celém širokém okolí této zátoky je zakázáno jezdit auty či tábořit. Dokonce i všechny domky byly vládou vyvlastněny a zbourány, aby nerušily ráz krajiny. Když ale lodí dorazíte až sem, zjistíte, že mořská nemoc není zas tak vysokou cenou za to, co uvidíte. Nekonečná písečná pláž končí na úpatí strmých skal, protkaných sítí jeskyní. Voda je čistá a až neuvěřitelně teplá. Na severní straně pláže se asi do vzdálenosti 200 metrů není hloubka vody větší než 30 centimetrů. Pro potápění je zas jak stvořená východní část. Útesy jsou plné hejn rybek a dno je poseté mušlemi, které rozradostní každého potápěče amatéra. Když jsem se jen tak procházel po písečných dunách, bylo na výrazech ostatních turistů jasně vidět, že na tohle stejně jako já nezapomenou. K večeru je ale čas se vrátit zpět na zem. K lodi se může buď doplavat, nebo se nechat svézt člunem. Já volím stejnou variantu jako po cestě sem. Vrhám se do moře a plavu zpět k lodi. Za sebou nechávám svůj osobní ráj na Zemi. Mé myšlenky se ale upínají do budoucnosti. Zítra se vyráží na Santorin.

Horká půda pod nohama

Další den ráno jsme museli vstávat velmi brzo, abychom stihli ranní loď. Pro mě je ranní vstávání osobní katastrofa. Výlet lodí na ostrov Santorin jsem tudíž prospal. Proto mě po probuzení čekal šok. Přístav na Santorinu je asi 500 metrů pod městečkem, do kterého jsme se chtěli dostat. Je to také jediné městečko na tomto sopečném ostrově. Nahoru vedou jen schody. Hodně schodů. Za malý příplatek je možno se nahoru nechat vyvézt na oslovi. Kdo by se ale nechal vozit na oslovi, když je ještě mladý, že? To si ale každý asi v polovině schodů rozmyslí. Je to pouť smrti. Město je ale kouzelné. Modré střechy domů s bílými fasádami – opravdu úžasné. Křivolaké uličky jsou jak ze středověku. Terasovité uspořádání celého města je dozajista výplodem choré mysli nějakého architekta. Přesto si Santorin získal můj obdiv. A hlavně jeho obyvatelé, kteří každý den chodí dolů do přístavu pro čerstvé ryby. Pravou oázou jsou ale místní restaurace. Rybí pokrmy byly na tomto ostrůvku dovedeny k dokonalosti. Je to asi tím, že se zde stejně nedá nic pěstovat a hlavně ani není na čem, protože ostrov je celý pokryt sopečnými vyvřelinami. Zborcený sopečný jícen připomíná, jak místní s trochou nadsázky rádi říkají, bránu do pekel. V tuto chvíli jsem začal upadat do únavového komatu, protože chodit celý den do schodů je opravdu záběr na muskulaturu. Proto jsem přehlasoval celou skupinu a usedli jsme do jedné restaurace, která skýtala nádherný výhled na moře a městečko Santorin pod námi. Zbytek odpoledne jsme strávili nad skleničkou místního oblíbeného pití ouza, které by se chutí dalo přirovnat k leteckému benzínu. Loď nás k večeru odvezla zpět na Krétu. Já už se jen těšil, jak se mé atrofované svalstvo po takovém fyzickém vyčerpání zregeneruje během následujících čtyř dnů, které jsme měli strávit na plážích nedaleko hotelu.

Písek, písek a zase písek

Pláže okolo hotelu byly opravdu krásné. Pomalu sestupovaly do moře a jejich písek byl jemný a žhavý, jako zrovna vyndaný z pece! Všude na plážích jsou lehátka a obsluha v baru na okraji pláží byla vždy ochotná a hlavně svižná. Důvod byl rychle vysvětlen – většina obsluhy byli zahraniční studenti. My se zapovídali s milou Slovenkou, která si vydělávala na studia. Moře bylo teplé a svádělo k potápění. Já se nakonec hrdinně odvážil a překonal svůj strach. Po chvilce pokusů jsem se naučil velmi dovedně šnorchlovat a vychutnávat si krásy tamních moří. A že bylo na co koukat. Bohužel plavání na břiše má i své stinné stránky. Třeba to, že druhý den máte záda v jednom ohni. Proto bych každému doporučil slunění jen s krémem se silným ochranným faktorem, protože místní slunce je opravdu silné. Také vřele doporučuji mít sluneční brýle. Pokud se budete držet těchto rad, užijete si všeho dosyta a nedopadnete jako nebohý autor tohoto článku, co si na zbytek dovolené vybudoval slušnou fobii proti slunci.

Zazvonil zvonec a…

Každá dovolená jednou končí. Poté, co jsem strávil poslední dva dny ve stínu u hotelového bazénu, mi to ani tolik nevadilo. Kolem oběda jsme po horečném balení našich zavazadel nasedli do přistaveného autobusu a vyrazili vstříc letišti. Cestou jsme ještě zjistili, že na Krétě dají řidičský průkaz opravdu komukoliv. Každý jezdí, jak chce,_ a potkat někoho, jak si to namíří jednosměrnou ulicí proti autobusu, není výjimkou. Od čeho by ale byly chodníky, a tak se řidič úspěšně vyhne. Přihlížejícího policistu taková věc nemůže vyvést z míry. Když dorážíme na letiště, čekají nás, coby nečleny EU, obvyklé peripetie s pasovou kontrolou a jinými nepříjemnostmi_. Konečně v letadle. To se s hlasitým řevem motorů odlepí od země a vyráží zpět do České republiky. Poslední pohled z okna letadla na území báječné Kréty, na nepřehlédnutelnou jedenáctikilometrovou rýhu soutěsky Samariá. Po návratu nás přivítalo veselé deštivé počasí a neochotný taxikář. Je krásné být zpět doma.