Lampijóňák 2000
NezařazenéSedmý listopad. Třiaosmdesáté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Před osmou hodinou večerní se před VŠE začínají tvořit skupinky studentů. Ve tmě se rozsvěcují první lampióny, v davu jsou vidět i rudé vlajky se srpem a kladivem. Před shromážděné “revolucionáře” předstupuje mladý řečník: “Soudruzi a soudružky,” začíná svůj plamenný projev o soudruhu Leninovi.
Sedmý listopad. Třiaosmdesáté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Před osmou hodinou večerní se před VŠE začínají tvořit skupinky studentů. Ve tmě se rozsvěcují první lampióny, v davu jsou vidět i rudé vlajky se srpem a kladivem. Před shromážděné “revolucionáře” předstupuje mladý řečník: “Soudruzi a soudružky,” začíná svůj plamenný projev o soudruhu Leninovi. Po jeho skončení se přibližně stovka budoucích manažerů, podnikatelů a politiků dává do zpěvu: “Již vzhůru psanci této země…”
Ač tak akce na první pohled může působit, nejedná se o sraz mladých kryptokomunistů, ale o každoroční recesistickou akci pořádanou skupinkou studentů kolem “soudruha” Yarise.
“Na Hrad!” ozývají se výkřiky z davu a lampiónový průvod se vydává za skandování revolučních hesel do centra Prahy. Ti, kterým je zima se na cestu posilňují “něčím na zahřátí”. Stejně tak ti, kterým zima vůbec není.
Po prvních neshodách s nervózními řidiči, kterým kupodivu vadí přechod křižovatky Bulhar na červenou, se průvod blíží ke své první zastávce – Hlavnímu nádraží. Před ním bez povšimnutí míjí sochu vášnivě se líbajících sovětských osvoboditelů našeho hlavního města. “Minulej rok jsme jim aspoň zazpívali Píseň partizána,” vzpomíná nostalgicky dvaadvacetiletý “pamětník” Michal. Dav vchází za zájmu přihlížejících do budouvy hlavního pražského nádraží. Někteří, zejména starší cestující s úsměvem naslouchají sborovému zpěvu revolučních písní (asi nostalgicky vzpomínají), zahraniční návštěvníci kvapně opouštějí budovu (“Měnový fond už snad skončil, nebo ne?”). Zpěv sovětských písní přilákal i pár lidí trvale ubytovaných v nádražní hale. Někteří z nich se vydávají spolu s průvodem na Václavské náměstí.
V jeho horní části se do cesty staví první McDonald. Dav ho obklopuje. Hosté nechápou. Big Mac jim začíná hořknout v ústech. “Hambáč za tři koruny! Místo coly kofolu! Nechte krávy na mlíko!” sborově skandují demonstranti. Čeští hosté začínají chápat a vrací se jim chu’t k jídla. Důvtipnější z cizinců také už pochopili, že antiglobalizační demonstranti vypdají poněkud jinak a mají v rukách místo lahví s vínem a lampiónů poněkud odlišné nádobíčko.
Nejlepší výhled na Václavák je od Muzea a proto se k němu začíná průvod přesouvat. Očekávaná blokáda magistrály se ale nekoná. Na přechodech totiž jako naschvál svítí zelená. Při zpáteční cestě je ale dav úspěšnější – vstupuje do vozovky a blokuje hlavní pražskou silniční tepnu. Troubení nervózní¨m řidičům příliš nepomáhá – spíš nabádá k ještě pomalejšímu tempu.
Všichni “lampiónisté” se úspěšně, bez jediného zranění, dostávají k soše Sv. Václava. Pod ní se zpívá česko-slovenská hymna. Větší úspěch slaví samozřejmě slovenská – údernější – část. Někdo si vzpomněl na vítězství v Naganu: “Kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop!” Bujaré veselí opodál stojícím policistům buď nevadí, nebo dělají, že hlasitou skupinku stovky lidí nevidí. Radši se zájmem pozorují ve výloze mobily.
Kolem dalších McDonaldů se “lampijóňák” přesunuje k sídlu ČNB u Prašné brány. Tam se dovolává posílení koruny: “Dolar za tři koruny!” Návratu starých pořádků: “Zlatý standard! Zlatý standard!” A návratu guvernéra: “Tošovský pojď zpátky!” Největší úspěch ale slaví slovo s novým významem: “Tunel, tunel!”
S přibývajícím časem se zvyšuje i alkoholové opojení, ubývá elán a hlasivky. Průvod se začíná natahovat a klesá disciplinovanost jeho členů. Se zastávkou na Staroměstkém náměstí (kde už po průvodu pokukují dvě posádky vozidel městských policistů), se průvod přes Karlův most blíží ke svému cíli – Pražskému Hradu. Ještě před ním se však od davu odpojuje vedoucí skupinka, která chce pozdravit delegaci poslanců parlamentu u nich v práci. Po pár minutách skandování vychází ze dveří budouvy Poslanecké sněmovny statný člen jeho ostrahy. “Zavolejte nám poslance, aspoň jednoho!” ozývá se z davu. “Teď už tady žádnej neni. Opravdu, ani jeden. Oni pracujou jen do čtyřech,” oznamuje zklamaným studentům. “Tak nás aspoň pusťte do parlamentí kantýny!” napadá někoho geniální nápad. Strážce poslanců na žádost ale (překvapivě) reaguje tak, že zavírá dveře…
Po desáté hodině večerní doráží rozveselený průvod ke svému cíli. Na nádvoří Pražského hradu (fyzicky i společensky) unavení účastníci dál pokračují v oslavách pohodového studentského života. “Ach synku, synku…” zpívají na dobrou noc prezidentovi. Na závěr promlouvá k davu opět “soudruh” Yaris, který předčítá “dopis od pana prezidenta”. Noc je ale ještě mladá a tak se skupinky jedinců, kteří ještě nejsou dostatečně unavení přesouvají do studentských klubů na kolejích Strahov.
Nahrávání ...
