Mám chuť renovovat a budovat. Asi hnízdím. Kupuji barvy, štětce a
nadšeně se vrhám do natírání. Vestavěné skříně jako nové. To je můj
cíl. Bude to velkolepé. Bude to jedinečné. Bude to můj domov. Tedy
vlastně náš.
Nejprve je třeba zbrousit starý lak. Bruskou. Radí mi rádce učený. Co
je to bruska? Rádce je zděšen. Ukazuje mi brusku, zapíná mi brusku,
půjčuje mi brusku, bere mi brusku a dává mi „šmirgl papír“. Cítí se
bezpečněji. A já také. Zuřivě šmirgluji a dusím se v prachu. Dolní
polovina skříní hotová, přecházím na horní.
Štafle jsou fajn, umíte-li si je správně postavit. Visím za dvířka
u skříně. Přemýšlím, divoce kalkuluji, sbírám odvahu a seskakuji
dolů. Zvrtávám si kotník. Divně v něm křupe. Co není, může být.
Ledování dělá zázraky. Ať žijí mražené knedlíky!
Jde se na to. Bude ze mě kutil. Nešetřím nápady, šetřím náklady.
Ferda mravenec, práce všeho druhu. Jsem na sebe pyšná. Otevírám plechovku
s barvou. Stále otevírám plechovku s barvou. Nejde to. Šlo to. Sedím na
víčku od barvy. Myslím na brouka Pytlíka a trucuji. Štětec též. Zatvrdl.
Kde je má Beruška? Hledám ředidlo. Nevlastníme ředidlo. Pořídíme si
ředidlo. Do výbavy. Na lepší časy. Prozatím postačí nový štětec. Jdu
malovat.
Jen kdyby bílá bílá byla a hnědá nebyla všude. Šlápla jsem do barvy.
Šlápla jsem i na parkety a na koberec. Nemají radost. Já také ne. Klesám
na mysli. Leč dělání smutky zahání a správný kutil se nikdy
nevzdává.
Dolní polovina skříní je hotová. Přijímám výzvu a vrhám se na
horní. Podruhé umísťuji štafle. Testuji štafle. Balancuji, namáčím
štětec a opatrně a zkušeně lezu nahoru. Vracím se pro plechovku s barvou.
Znovu zdolávám výšiny, držím se, bojím se a maluji. Natírám, seč mi
síly stačí. Barva mi stéká po ruce až do výstřihu. Pomalu, ale jistě.
Nepouštím se a natírám dál. Strop zasažen! Vyhlašte poplach! Budeme muset
vymalovat. Kdo uteče, ten vyhraje. Dohnízdila jsem. Vestavěné skříně jsou
jako nové. Bílo hnědé. Stejně jako já.
